Pamatuju si vás z jedné opravdu veliké silvestrovské pařby…
Vážně? To ale muselo být dávno. Možná když děti povyrostly a mohla jsem je dát k rodičům. To už bude dobrých patnáct dvacet let. Brala jsem to tehdy s humorem: koho kde potkám, toho potkám. Řádila jsem jako všichni ostatní, ale s odstupem času si uvědomuji, že lidi se vůbec nebaví normálně. Buď jsou už opilí díky tomu, že popíjejí celý den, nebo se za každou cenu musejí opít a především se bavit podle hesla: „Teď musí být sranda!“ No a já jsem se taky nejspíš pěkně zdemolovala, protože si tyhle silvestry nijak zvlášť nevybavuju. Veselila jsem se a tancovala kdoví kde a kdoví s kým – možná jsme tancovaly i spolu. Ale já si to nepamatuju.
Vzpomínáte si na svůj úplně nejhorší silvestr?
Jednou na horách, kam jsem jela s rodinou a s přáteli. Řekli jsme si, že si dopřejeme luxusní večer, nebudeme muset nic chystat, nakupovat, dělat chlebíčky, hory jsou romantické, kolem nás bude jiskřit sníh, očekávali jsme pohádkovou romantiku. Měli jsme objednané speciální silvestrovské menu, všichni jsme se těšili na pořádné hogo fogo – a pěkně jsme se spletli. Vzpomínám si na jakýsi předkrm v aspiku a pak podivnou krmi s koprem. Ani chlebíčky nebyly. Navíc to bylo pekelně drahé.
Ani jste se nebavili?
Vůbec. Seděla jsem vedle cizích lidí, kde jsem vůbec být nechtěla. Takže se nakonec nedalo dělat nic jiného, než si jít zatrsat na takový provizorní miniparket. Všichni přítomní pak samozřejmě zírali, co tam vlastně provádím. Převážná většina navíc jen tupě seděla, takže když se někdo z nich přiopil, spadla mu hlava a usnul. Jediná možnost byla sebrat se a odejít na pokoj, ale protože to bylo strašně drahé, čekala jsem, co přijde.
A přišlo něco?
Jo. Tombola. Vyhrála jsem struhadlo.
