Po dědečkovi jste zdědila lásku k francouzštině, vínu a mariáši. Láska k herectví byla vaše vlastní?
Musela být moje vlastní! Byla jsem holčička jedničkářka, která z podivných politických důvodů nemohla moc studovat. V období Charty 77 se situace paradoxně trochu uvolnila a já dostala možnost nastoupit aspoň na konzervatoř.
Prý jste v dětství na vlastní oči vídávala legendární rudou záři nad Kladnem?
Vídávala. A nejen obrazně v rámci vztahů v době perzekuce, ale i doslova. Bývalo to vždycky v deset hodin večer, když se ze sléváren vylévala struska, nastal takzvaný odpich a nebe nad mým rodným Kladnem se nádherně rozzářilo. Můj dědeček býval před rokem 1948 ředitelem Poldi Kladno, takže mi slévárenské technologie nebyly vůbec cizí. Od svého dětství jsem tam ale v podstatě nebyla, až na jednu výjimku, kdy jsem od pana starosty dostala vyznamenání Vážený občan města Kladna.
Na konzervatoři byl jedním z vašich profesorů i Radovan Lukavský. Sama dnes také učíte. Vybavilo se vám při práci se studenty něco z jeho pedagogických technik?
Tehdy byla hodně jiná doba. Našimi pedagogy byly velké herecké osobnosti, které točily jeden film nebo seriál za druhým, tudíž to samé přály i svým studentům. Dnes tohle trochu drhne, studenti bývají často vytíženější než jejich profesoři, což může pak na škole vést k napjatým vztahům. Svoje studentská léta na konzervatoři jsem vnímala jako dobu velké herecké svobody, naši profesoři s námi chodili do hospod, do divadel, my jsme chodili k nim domů. Prostě jsme žili tak nějak pohromadě. Když jsem tenhle přístup už coby profesorka na konzervatoři zkusila já, dostala jsem za něj pokutu a ředitelskou důtku. V současné době učím na Mezinárodní konzervatoři v Praze a tam se atmosféra vrací do mých studentských let, za což jsem nesmírně vděčná.
Mezi vaše rituály patří malý drink před představením s kolegy herci. Stále ho dodržujete?
To je vlastně úžasná vzpomínka na moje dávné kolegyně Janu Dítětovou, Jiřinu Štěpničkovou a Věru Kubánkovou. Když jsem po škole nastoupila k nim do souboru do Realistického divadla, naučila jsem se od nich vždy pět minut před představením vypít s dalšími dvěma kolegy malou skleničku ginu, prý kvůli roztažení hlasivek. Takže to od roku 1981 svědomitě dodržuji, jen nápoj a sestava kolem mě se časem mění. Až se jednou rozhodnu s hraním skončit, předám tuhle štafetu dál.
Mezi vaše kolegy na jevišti patřili například Jiří Adamíra, Ota Sklenčka, Josef Vinklář, Vilém Besser nebo třeba Martin Huba. Jaké to s nimi bylo?
Samozřejmě, že mě trápili. Ale dnes jsem jim za to vděčná, co všechno ze mě dokázali takhle vymáčknout. S Martinem Hubou hrajeme text Ingmara Bergmanna, který se jmenuje Po zkoušce. Martin to zároveň režíroval. Když se mu asi po pěti hodinách zkoušení jedna scéna se mnou stále nezdála, došla mi trpělivost a hodila jsem po něm vzteky botu. A on na to: „Tak to bolo konečne ono, takto to tam zostane!“
Ve svých padesáti letech jste se naučila na snowboardu, nechala si udělat tetování a odešla na hereckou volnou nohu. Co byl ten hlavní impuls?
Asi jsem až příliš dlouho měla v angažmá v Divadle v Dlouhé pocit, že můj potenciál není dostatečně využitý. Tak jsem se jednoho dne sebrala, sbalila si batoh a odjela do Normandie na studijní pobyt francouzštiny, což byl odjakživa můj velký sen. Navíc jsem byla odhodlaná začít s úplně jinou profesí. Ale jak už to tak bývá, když se člověk osvobodí z něčeho, v čem mu není dlouhodobě dobře, po návratu mi najednou začala chodit spousta hereckých nabídek. No a to tetování a další „vylomeniny“ patří do toho období znovunabyté svobody. Navíc jsem vždycky chtěla nosit šperky a kvůli alergiím jsem nemohla, takže jsem si prostě nechala vytetovat svůj osobní šperk navždy.
Scéna ze seriálu Druhý dech, kdy kradete v samoobsluze konzervy ananasu, je natolik ikonická, že je dokonce ke shlédnutí na YouTube.
Tohle mě samozřejmě pronásledovalo dost dlouho i v civilu. Nejednou se stalo, že kdykoli jsem přišla do samoobsluhy, prodavačky se na sebe spiklenecky podívaly s tím, že je tady ta, co krade! Moje pověst spojená s mou rolí ale vyvrcholila tím, když jsem se po revoluci rozváděla s mým prvním mužem. Rozvodový právník si u soudu ze mě vystřelil se slovy: „My se přeci známe, vy už jste tu jednou byla kvůli paragrafu XY za tu krádež!“
Ve zmíněném seriálu jste hrála dojičku, jak se vám líbilo v kravíně?Odtamtud mám ještě zajímavější historku než ze samoobsluhy. Ta ale na internetu určitě nebude, byla totiž ze zkoušení před ostrým záběrem. V jedné scéně mělo podle scénáře dojít k tomu, že na mě kráva během dojení vykoná svou potřebu. Složitě se to připravovalo, rekvizitář seděl na krávě s vlascem přivázaným k jejímu ocasu, aby ho v danou chvíli mohl hbitě zvednout a jeho kolega byl připravený s obří injekční stříkačkou plnou teplé řezanky, což mělo simulovat kravské výkaly. Nikdo nám ovšem neřekl, že když se krávě zvedne ocas, zpravidla vykoná potřebu jako na povel, což se taky stalo, a rovnou do mého dekoltu!
Jak se má pedikérka Jitka Farská?
V seriálu Ulice jsem v její kůži strávila více jak deset let. Salon Jitky Farské pomalu zaniká, takže uvidíme, co s ní vlastně bude.
Ilona Svobodová
Jak vám změnila Ulice profesní život?
Dalo by se říct, že v očích diváků dokonale překryla moje další role, což mě trochu mrzí, protože spoustu těch méně populárních považuji naopak za daleko kvalitnější, než je moje Jitka Farská.
Kterou roli si momentálně nosíte domů nejvíc?
I když hraji asi v šesti divadlech, jednoznačně je to role manželky, jejíž muž onemocní Alzheimerem. Je to samozřejmě i tím, že hru Zatmění právě zkoušíme, ale to téma mě hluboce zasáhlo. Často je mi z toho do breku, navíc jsem si toho tématu začala daleko více všímat a zjišťuji, kolika lidem, které znám, zasáhl Alzheimer do života.
Jak vy sama pracujete se svou pamětí?
Říká se, že procvičování paměti nemá na vznik Alzheimerovy choroby žádný vliv. Moje paměť je skvělá, přímo fotografická. Právě proto jsem měla ve škole samé jedničky, protože jsem vždycky u zkoušení přesně věděla, kde na jaké stránce daná látka leží, a prostě jsem si ji vždy znovu naskenovala a rovnou nahlas přečetla.
