Nyní máte na škole významnou pozici. Zažila jste vyhazov, ale pak vás nové vedení prosilo o návrat...
Boží mlýny melou. Ale na můj vkus strašně pomalu. Je pravda, že rok jsem vedoucí dramatického oddělení Pražské konzervatoře, největšího z těch, která tady jsou. Mám asi pětačtyřicet podřízených a k tomu šest ročníků studentů. Spoustu lidí.
Když jste dostala nabídku řídit takový ansámbl...
...tak jsem si říkala dobře, přijmu ji, vymyslím a zavedu to, co na škole chybí. Předtím jsem nabídku dostala snad desetkrát, ale pokaždé jsem odmítla. S novým ředitelem Petrem Čechem jsme prožívali hezký půlrok. Čas od času jsme se sešli a on se vždycky zeptal, jestli jsem si to nerozmyslela, a já trvala na svém NE. Hraju v několika divadlech, hodně točím, vrátila jsem se k dabingu. Nemám tolik času, nicméně jsem nabídku nakonec přijala s tím, že nebudu učit, ale navrhovat, co zlepšit.
Lákal vás post manažerky...
...která má strašně moc nápadů. Ale i učit musím. Učím verš, například Shakespeara, Calderona, a nesmírně mě to baví a zároveň vedu zmíněné oddělení, což je od papírů k papírům. Sotva se v září vypořádáme s rozvrhem, už se pomaličku chystají přijímačky, pak jsou pololetní zkoušky. Týden si odpočinu o jarních prázdninách a blíží se maturity, závěrečné zkoušky, absolutoria, diplomky.
Máte sekretářku?
Ne, ale výbornou zástupkyni Ivanu Wojtylovou, herečku, která má zkušenosti s vedením divadel. Moc mi pomáhá s úřadováním. Zatím nedokážu vytvářet to, co úřední šiml žádá. Je to úplně jiný jazyk. Takže já chodím, chrlím nápady a někdo se toho chytí. Jen kdyby všichni byli vstřícní a neházeli klacky pod nohy. Bojovat se zlem je hrozné, často vysilující. Nejsem člověk, který vstupuje do konfliktů. Když mi někdo něco nepříjemného řekne a třeba i ubližuje, snažím se to přejít vtipem nebo úsměvem.
Často si vzpomenu na slova Václava Havla „Nejsme jako oni“, ale někdy, jak se říká, aby to prase vydrželo. Intriky a kličky jsou občas nad míru snesitelnosti. A to jsem přitom chodící optimismus. Vymýšlím tolik nových věcí a demokraticky, ovšem ne každý je na svobodu připravený. V pár lidech zůstala minulost, styl příkazů a zákazů z komunistického režimu. To, v čem byli vychovaní, a nejsou schopni přijmout svobodu demokracie. Týká se to profesorů, ne studentů. Ti ji někdy přijímají až příliš.
Vyjít se studenty je snazší než s kolegy?
Určitě jednodušší. Studovala jsem na konzervatoři v době Charty a bylo to pro mě jedno z nejkrásnějších období v životě. K mým pedagogům patřili Radovan Lukavský, Jaroslava Adamová, Bořek Navrátil, úžasně svobodomyslní lidé, kteří nás brali jako kolegy, partnery, a o to se teď snažím i já na škole. Půl roku jsem pracovala na nové vizi, uvolnění.
Studenti přece nejsou pod nějakým bičem. Povoluju jim natáčení, hraní v divadle. Stejně jako to profesoři umožňovali mně. Nechci studenty držet ve skleníku. Jen ať vyjdou ven a i tam se učí. Samozřejmě musejí zvládnout školu, nic jim neprominu, ale jinak jsem ráda, když je o ně zájem. Přeju jim práci, aby byli dobří, úspěšní. To je velký rozdíl oproti postojům některých profesorů.
Jakou novinku jste prosadila?
Nemůžu dělat změny úplně tak, jak bych si představovala, ale například jsem zavedla předmět moderování, který bude učit Dalibor Gondík. Taky mi dělá radost, když mi sami studenti říkají, co by ve škole ještě rádi měli. Inspiruje mě to a nabíjí. Chtěli navíc třeba salsu, flamenco, společenské tance, což jsem jim ráda zařídila.
Ilona Svobodová
|
Pomáhá vám profese herečky zvládnout „roli“ vedoucí?
Na to jsem vůbec nemyslela. Já to nehraju, já tam jsem. Sama za sebe. V žádné póze ke studentům ani k profesorům. Nepotřebuju si nic dokazovat. Řídím se svými zásadami: slušností a demokracií. Nechci se ohánět příkazy.
Jste překvapená, když vaši kolegové herci jsou coby pedagogové jiní, než jaké jste znala?
Po tom, co jsem zažila, už mě nemůže nic překvapit. Jsem připravená na všechno.
Takže škola života?
Samozřejmě. Díky výuce jsem se naučila správně se vyjadřovat, přesně věci studentům pojmenovávat. Nejde o několik profesorů, kteří si to stejně překroutí. Na druhé straně mi dělají radost ti dříve uzavření, kteří se otevírají a s chutí se na změnách podílejí. Rozkvetli a nebojí se říkat své názory. Moc mě těší tvůrčí atmosféra.
Jako herečka si o sobě můžete v časopisech leccos přečíst. Zajímá vás, co o vás říkají podřízení?
Pomluvy mě nezajímají. Šíří je ti, kteří nepřicházejí s ničím pozitivním, nejsou schopni otevřenosti nebo říct věci do očí.
Diváci, pro něž jste hlavně Jitka Farská z Ulice, jsou teď možná překvapení, co všechno děláte.
Nemohla bych mít jen konzervatoř. Jde pouze o určitou etapu. Je fakt, že rok jsem v divadle nezkoušela nic nového. Kvůli škole, kde jsem měla tolik práce, že by se to nedalo zvládnout. Na všechno jsem si musela přijít sama, vytáhnout kostlivce ze skříní a vysvětlit vedení, co a proč chci změnit.
Třeba jste nakročila k další kariéře...
Netoužím po funkcích, mít vliv, moc. Ale láká mě studovat psychologii.
Zjišťovat, čeho je člověk schopen?
Co všechno se v mozku děje. Často mě to napadne, když má někdo v divadle okno, které si přivodí tím, že tak usilovně myslí na to, aby k tomu nedošlo, až se to stane.
Máte dost sebereflexe, abyste včas zjistila, že se jako vedoucí měníte?
Na škole mám kolem sebe dost lidí, kteří mi to hned vrátí a řeknou, že dělám kravinu, takže zrcadel je hodně.
„Jitku Farskou v Ulici hraju moc ráda. Jen mi trošku vadí, že jsem spojována pouze s Ulicí, přitom jsem natočila tolik jiných zajímavých věcí,“ říká Ilona Svobodová.
Je něco, s čím jste nepočítala?
Letos mě překvapilo, kolik lidí se po třiceti letech od revoluce na mě obrátilo, abych coby aktivní účastník toho dění zavzpomínala, jak to začalo a co se za tu dobu stalo.
Změnila jste se vy?
Jasně. Já se po revoluci nadechla. Ve všem. Proto jsem tak tvůrčí, napadá mě spousta věcí. Nejsem sebevědomá, vůbec ne, ale nadechnutá.
Elánu máte na rozdávání, ale každý má chvíle, které nejsou právě zalité sluncem...
Mám tolik starostí, že je to někdy nad mé síly, ale nikoho tím neobtěžuju. Je zvláštní, že vždy, když je zle, najednou se něco pozitivního stane, něco, co mě pohladí, uvolní a můžu jít zase dál. Může to být i maličkost. Důležité je to vnímat a nenechat se válcovat tím negativním. Mám radost třeba z toho, že je hezky. Nebo ten až kýčovitý pohled na Pražský hrad s Karlovým mostem mě dojme snad vždycky. I když je tam tolik turistů, že nemůžu ani projít. Prostě když je nejhůř, objeví se to, co mě zvedne, anebo jdu a koupím si něco hezkého na sebe.
