Vánoce s rodiči na chatě (Sabina Laurinová)
„Jednou nastal ten den, bylo mi tak sedm, kdy jsem v maminčině skříni objevila krásné telefony, které se mohly propojit a volat si z nich z pokoje do pokoje. Barvu si nepamatuji. Říkala jsem si, že to je dárek, ale nevěděla jsem pro koho. Nakonec jsem je našla pod stromečkem, ale neřekla jsem jim to, abych jim nezkazila radost. Na Ježíška jsem nepřestala věřit, já ho vyhlížím dodnes. Asi dvakrát jsme s rodiči porušili tradici, nezůstali doma a jeli jsme slavit Vánoce na chatu. Byli jsme účastníci zájezdu a zamířili jsme do Krkonoš na chatu Hromovka. Všichni jsme večeřeli dole v jedné velké jídelně. Bylo to jiné, moc krásné. Po večeři si všichni šli na pokoje rozdat dárky, které si přivezli z domova. Měli jsme tam takovou větývku, pod kterou byly ty drobnosti. Byly to Vánoce, kdy jsem zažila sníh, protože my Pražáci ho na Vánoce nemáme.“
Myslel jsem, že Ježíšek je zvoneček (Tomáš Klus)
„Jako jak s Ježíškem? Jako kdy jsem ho prvně viděl? Kdy jsem zjistil, jak vypadá? Já jsem ho slyšel. Prvně jsem si myslel, že vypadá jako ten zvoneček, jak se jím zvoní, než se všichni rozběhnou ke stromečku. Zazvoní, snese dárky… Neměl jsem představu, jak konkrétně vypadá. Jestli je chlupatej, nebo jestli je to opravdu ten Ježíš, kterého ukřižovali, anebo miminko. Pro mě to je zjevení, moc, světlo. Vánoce jsou takové to období, kdy mě hrozně těší, jak se k sobě lidi chovají. První Vánoce, které si pamatuji jako dítě, byly ty u babičky. Jezdili jsme k babičce a dědovi na vesnici, všude byla spousta sněhu a museli jsme se k nim prohrabávat. To bylo romantické. Teď jsou to Vánoce, kdy je děláme my dětem. To kouzlo Vánoc se vrací z druhé strany a je to zase kouzelné.“
