Jaké to je učit děti češtinu v Argentině?
Úplně nová zkušenost. Vystudovala jsem učitelství českého jazyka a literatury pro střední školy a deset let jsem učila na gymnáziu. Nikdy jsem neučila češtinu malé cizince, ještě k tomu v cizině. Chvíli mi proto trvalo, než jsem si k nim našla cestu.
Zuzana Šepsová působí od jara 2017 v Argentině jako učitelka češtiny.
Děti tady na severu Argentiny ve městě Presidencia Roque Sáenz Peña v provincii Chaco doma česky nemluví, takže pro ně je výuka spíš kroužek, na který chodí vedle tancování v místním folklorním souboru Moravanka. Učíme se základní slovíčka, velmi jednoduché věty, čísla, barvy... a to za pomoci obrázků, her a písniček. Moc jim nejde česká výslovnost, tak se často smějeme tomu, jak komolí výrazy.
To se jim nedivím, čeština je těžká. Co jim dělá největší problém?
Největší problém jim působí právě ta výslovnost, a to hned ze dvou důvodů: prvním jsou hlásky, které neznají (například ř), dále mají problémy s hláskami, které se ve španělštině užívají, ale vyslovují se jinak (j, ch nebo c).
Druhým důvodem je záliba češtiny kupit hodně souhlásek do jedné slabiky, takže vyslovit třeba slovo zmrzlina – kterou tady mimochodem milují – je pro ně peklo, podobně jako čísla čtyři a čtrnáct. Taky jim, jako ostatně všem studentům cizího jazyka, dělá problém mluvení. Často se bojí, že udělají chybu. Ale na mém příkladu – přijela jsem sem pouze s naprosto základní znalostí španělštiny – vidí, že když se potřebují domluvit, musí jít ostych stranou.
Jak výuka probíhá?
Učím na dvou místech – v Presidencia Roque Sáenz Peña a Resistencii (hlavním městě provincie). Pracuji pět dní v týdnu. Spoustu času strávím na cestě v autobuse, protože vzdálenosti jsou tady obrovské. Každý týden v pátek jezdím do Resistencie. Podle jízdního řádu má cesta trvat 2,5 hodiny, ve skutečnosti je to ale 3,5–4 hodiny. Tentýž den se také vracím, takže někdy strávím v autobuse i osm hodin.
Jedna vyučovací hodina trvá pětačtyřicet minut, ale lekce jsou dvouhodinové; ty pro děti trvají šedesát minut. V kurzech pro dospělé se jedná o regulérní výuku cizího jazyka, hodiny s dětmi jsou zaměřeny spíš na nenásilné seznamování se s jazykem. A pro seniory, se kterými mluvím jen česky, vybírám témata, která je nejvíce zajímají, jako zvyky a tradice, známé osobnosti, zajímavá místa, netradiční povolání a podobně.
Jací studenti k vám chodí? Jedná se o krajany, nebo o cizince, kteří mají zájem o češtinu?
Tady v Chacu se jedná v drtivé většině o potomky krajanů. Nicméně podle příjmení někdy nepoznáte, že mají české předky. A na druhou stranu tady naleznete hodně příjmení, ve kterých českou nebo slovenskou stopu rozeznáte naprosto jasně. Často jsou přizpůsobená španělské výslovnosti a postrádají háčky a čárky, ale původ je zřejmý.
V Resistencii mám dvě studentky, které nemají české předky. Jedna se učí češtinu kvůli své budoucí kariéře – chce mít v životopise nějaký „exotický“ jazyk. Druhá má známé v Polsku, a jelikož se tady polština neučí, vybrala si alespoň příbuzný jazyk. I v Buenos Aires, kde učí kolegyně Radka Návarová, jsou v kurzech i Argentinci bez českých předků, kteří se o češtinu zajímají z různých, nejčastěji profesních důvodů.
Jak vypadá škola, ve které učíte?
Neučím ve škole. Místnost, kde výuka probíhá, se nachází v přízemní budově česko-slovenského spolku Unión Checoeslovaca. Kromě ní je tam ještě muzeum, taneční sál, který využívá taneční soubor Moravanka ke svým zkouškám, a kancelář. Dříve tato stavba opravdu sloužila jako česká škola s „internátem“ pro děti ze vzdálenějších farem – čaker, jak tady říkají. Areál je rozlehlý a patří do něj ještě další budova s velkým sálem, ve kterém se konají slavnosti.
Obě budovy byly postaveny už v době příchodu prvních imigrantů do města Sáenz Peña, někdy ve 20. letech 20. století. Ve třídě, kde učím, jako by se čas zastavil. Na stěnách jsou obrazy Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše nebo Milana Rastislava Štefánika, prvních zakladatelů zdejší československé kolonie, pamětní desky a obrazy s vyobrazením příjezdu Čechů do Chaca. Třída je vybavena černou tabulí na stojánku, máme křídy, zastaralý dataprojektor, odbornou knihovnu. Doma mám i tiskárnu s kopírkou a laptop, takže mi v podstatě nic nechybí.
Zuzana ŠepsováVystudovala Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Do Argentiny přijela v březnu 2017, aby zde učila češtinu v rámci Programu na podporu českého kulturního dědictví v zahraničí Domu zahraniční spolupráce. Projekt podporují ministerstva školství a zahraničních věcí. Přihlásila se, protože ráda cestuje a chtěla si vyzkoušet práci v zahraničí. Vyučuje v provincii Chaco, jejími žáky jsou nejen děti, ale i dospělí a senioři. Před odjezdem do Argentiny pracovala jako vychovatelka nebo učitelka na gymnáziích. |
Je Argentina bezpečná?
Nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti o celé Argentině. Žiji pouze v jedné z jejích čtyřiadvaceti provincií, v provincii Chaco. Když jsem přijela, místní mě upozorňovali, že nemám nosit šperky, ale náušnice jsem sundat odmítla. Taky varovali, ať nenosím kabelku, ale batoh – stává se, že k vám přijede dvojice na motorce, strhne vám kabelku z ramene a ujede. Musím to zaklepat, ale mně se zatím nic takového nestalo a ani jsem ničeho takového nebyla svědkem.
Také se tady ve velkém pašují drogy, není výjimkou, že vás při cestě autobusem do Resistencie dvakrát či třikrát zastaví policie a prohledává zavazadla i vnitřek autobusu, často i se psem. To není moc příjemné. Dalším problémem je mizení lidí, například nedávný případ Santiaga Maldonada. Stačí chvíli čekat na letišti a na obrazovkách uvidíte osobní vizitky mnoha dalších pohřešovaných lidí. Rozhodně se tady tedy nedá mluvit o bezpečnosti, jakou známe z České republiky.
Měla jste vy sama někdy strach?
Strach o svůj život jsem neměla nikdy. Maximálně tak strach, že při cestování za krajany nestihnu navazující spoj, protože čas dojezdu tady nikdy nemůžete předvídat. Často tu bývá cesta uzavřená kvůli nějaké demonstraci. Tady se demonstruje snad proti všemu. Jindy si zas řidič potřebuje v kiosku po cestě koupit teplou vodu pro své nepostradatelné maté a pak několikrát – i když se jedná o přímý spoj – zastaví lidem pro výstup a nástup, třeba i na kruhovém objezdu.
Co vás v Argentině nejvíc překvapilo?
Chce se mi říct skoro všechno. Od základních zeměpisných pochodů, které máte naučené ze školy a léta zažité a které tady neplatí, přes nekonečnost Argentiny, až po jiné pojetí hygienických standardů a absence smyslu pro detail. Slunce tady vychází na pravé straně a zapadá nalevo, severní vítr je krutý, ale nikoli svým chladem, jak známe z písničky, nýbrž horkem přicházejícím z rovníkových oblastí. A na přejetí celé Argentiny autem potřebujete ne den, ale několik dnů. Ale je to krásná a rozmanitá země.
Hygienické standardy, alespoň tady na severu Argentiny, kde působím, rozhodně neodpovídají těm evropským. A cokoli dělají, udělají tak, aby to sloužilo právě teď, a co bude za pár měsíců, potažmo let, to je jim v podstatě jedno. Na druhou stranu jsou Argentinci lidé hodně přátelští a pohostinní. Rádi nabízejí maté, klidně vám přenechají i svou postel, abyste se jako návštěva mohla dobře vyspat. A velice brzy vás berou jako člena své rodiny.
Čeština ve světě1. V Americe zájem roste, v Rusku spíš opadá 2. Argentinci mají ve třídách Masaryka, říká lektorka češtiny 3. Bohemistika pronikla do Asie, studenty lákají seriály |
V čem se od nás Argentinci liší?
Argentinci jsou strašně pohodoví lidé. Nic neřeší, na všechno mají dost času, nerozčilují se. Prostě čekají – často hodiny – na věci pro Evropana nemyslitelné – až na ně přijde řada v bance nebo na úřadě, až přijede autobus, do kterého můžou nastoupit, až na ně přijde řada u pokladny v obchodě, až poleví horko ve dne, aby mohli vytáhnout křesílka na chodník před svým domem a se sousedy hodiny do noci popíjet maté a povídat si. Až přestane pršet, aby mohli jít do práce. Nejdřív mě to frustrovalo, ale po několika měsících jsem zjistila, že to nezměním, tak jsem se snažila svou mysl nastavit stejně. A začalo se mi žít lehčeji, i když nad tou jejich pohodovostí stejně občas kroutím hlavou.
Co dala výuka češtiny vám?
Přestože jsem češtinu pro cizince učila i v České republice, nikdy jsem neučila úplné začátečníky ani děti, natož seniory. Takže mi dala spoustu nových pedagogických zkušeností s těmito specifickými skupinami. Doufám, že je po návratu domů budu moci dál rozvíjet.
