Abeceda komunistických zločinů: Chartistický advokát kontra StB

Je to úplně obyčejná cesta pražským metrem. Píše se rok 1986, v šedivém Československu vládne pevnou rukou Gustáv Husák. A advokát Milan Hulík se svou dcerkou jede na stanici Jiřího z Poděbrad. Cestou přistoupí muž, kterému nikdo nevěnuje pozornost. Václav Havel.

Vlastně si jej pořádně nevšimne ani Milan Hulík. Jen se mu náhodou zadívá na boty. Nejsou zrovna v dobrém stavu. "Ten člověk potřebuje nové boty," říká si.

Abeceda komunismu

Každý týden přináší MF DNES a iDNES.cz ve spolupráci s občanským sdružením PANT jeden díl seriálu Abeceda komunistických zločinů. Dobu minulou přibližují příběhy konkrétních lidí, kterým komunisté výrazně zasáhli do života. - více o seriálu a partnerech

Pak si uvědomí, že muže vlastně zná. Ten člověk ve škaredých botách je přední český disident, s nímž se Hulík setkal na soudu s kapelou Plastic People of the Universe. Jde za ním. To už jsou na stanici a jedou po pohyblivých schodech nahoru.

"Podívej Veroniko, tento pán bude u nás jednou prezidentem," šeptá na eskalátoru své dceři. Dcerku to evidentně zaujme.

"Ona žila v období princezen a králů. A takový prezident, to je přece něco jako takový král!" vzpomíná na setkání Hulík.

Pak Václava Havla osloví. Řekne mu, že obhajuje jeho kolegy z Charty. A že se s ním potkal na soudu. "Vím, že jste dostal cenu Erasma Rotterdamského. Chci vám poblahopřát," říká mu.

Jenže Havel něco rychle naznačuje očima. Dejte si pozor, jako by říkal. "Vyjeli jsme totiž po schodech a kousek od nás se zastavili dva hoši... Vyšli jsme ven a zase ti dva. Rozloučili jsme se, ti dva se rozdělili a hned jeden šel za mnou. Říká: Váš občanský průkaz!" Tak vzpomíná Hulík na úplně náhodné setkání s disidentem Václavem Havlem.

KDO JE MILAN HULÍK

Za komunismu byl jeho otec vězněn, on sám nesměl studovat, musel se nejdříve vyučit zedníkem. Pak vystudoval práva. Poskytoval právní pomoc a obhajobu disidentům (proces s Plastic People of the Universe, obhajobu Jarmily Bělíkové, Petra Cibulky, Petra Pospíchala, Petra Uhla, Františka Stárka a dalších).
Po roce 1989 působil v Úřadu na ochranu ústavy a demokracie (později BIS) a ve Sboru nápravné výchovy (později Vězeňská služba). Od roku 1995 je samostatným advokátem.

Seznámení na chodbě

Jenže v té době už měl advokát Milan Hulík za sebou celou řadu nejrůznějších setkání a zkušeností s Havlovými kolegy z Charty. Patřil totiž k advokátům, kteří od počátku disidenty obhajovali před nespravedlivou československou spravedlností.

Vlastně své první seznámení s disentem udělal již jako obyčejný advokátský koncipient. A byl také u procesu, který později vedl ke vzniku hnutí Charty.

"Mým školitelem byl advokát Vladislav Cilínek, který zastupoval řadu disidentů. A oni za ním chodili. Ale advokáti mívají zpoždění a klienti na ně musí čekat. Tak jsem se s nimi bavil, aby řeč nestála a oni zjistili, kde jsou mé sympatie a jaká je moje minulost. Jakmile jsem se stal v roce 1979 samostatným advokátem, tak už věděli, za kým mají chodit," popisuje své začátky Hulík.

JAK HULÍKA SLEDOVALA STB

Na Hulíka se StB zaměřila nejdřív kvůli bratrovi, který emigroval a založila svazek "Čtenář". Později byl veden ve svazku "Advokát" a dalších jako nepřátelská osoba.

U soudu s Plastiky

Ale ještě předtím zažil ostře sledovaný proces s kapelou Plastic People of the Universe, která se svou nezávislou tvorbou komunistickému režimu znelíbila. V zinscenovaném soudním řízení tak čelili její členové závažným obžalobám, skončili ve vězeních a někteří byli donuceni k emigraci za železnou oponu. - více o perzekuci "androše" (undergroundu) čtěte zde

JAK CHARTA ROZZUŘILA REŽIM

Když v lednu 1977 informoval o Chartě 77 světový tisk, byli českoslovenští komunisté zaskočeni. Charta přišla v nejméně vhodnou chvíli: režim se totiž cítil dost silný. Masové protesty, jaké se odehrávaly v srpnu 1969, se zdály minulostí. Komunisté o to víc zuřili: aby neztratili před světem tvář, disidenty skrytě zastrašovali a pod nejrůznějšími záminkami se je pokoušeli odsoudit a dostat do vězení. Rozpoutali mediální kampaň a nutili významné osobnosti k podpisu anticharty.

Proces byl ovšem klíčový v tom, že sjednotil protikomunistickou opozici a dal vznik hnutí Charty. "Proces s undergroundem dal vznik podpisové kampani, jíž se účastnili lidé, kteří by se jinak nepotkali. Sešli se tak například zakázaní spisovatelé i významné osobnosti z doby před začátkem komunistického režimu jako byl filosof Jan Patočka," připomíná historik Petr Blažek.

"Já na ten soud chodil, abych zastoupil Dr. Cilínka, když potřeboval odejít. Tehdy byla celá síň plná příslušníků StB. Každý z obžalovaných měl právo na dva takzvané důvěrníky, které si vybral. Vím, že Václav Havel se vydával za příbuzného jednoho z těch souzených a pak o tom napsal esej," vzpomíná Hulík. Tam také Václava Havla poprvé uviděl.

Ale Hulík vzpomíná i na další disidenty a celkovou zvláštní atmosféru při procesu. "Stáli jsme na chodbě ještě s dalšími advokáty, byl tam herec Pavel Landovský. A šel kolem jeden estébák, uplivl si a říká: vy jste mi pěkní socialističtí advokáti," popisuje Hulík.

Lákala mne jejich svoboda

Díky své advokátské profesi měl Hulík v minulém režimu trochu zvláštní postavení, neboť se mohl s disidenty prakticky volně stýkat. Na rozdíl od ostatních, kteří se někdy báli s chartisty navazovat kontakty, aby jim to neublížilo v kariéře, nebo jejich děti neměly problémy ve škole. Výsledek byl ten, že chartisté žili v jakémsi vlastním světě.

MÝTY A REALITA

Říká se, že: Chartisté prožívali své životy v relativním bezpečí. Nebyli vystaveni krutému násilí ani mučení jako političtí vězni v padesátých letech. Mohli psát a publikovat v zahraničí, mnozí se tam mohli i vystěhovat.

Skutečnost: Chartisté se v důsledku rafinovaného nátlaku tajné policie dostali do izolace, z níž bylo velmi obtížné vystoupit. Pokud se vystěhovali, byli k tomu donuceni – bez možnosti návratu.

"Ano, disidenti byli v jakémsi ghettu. Už když přišli k nám do advokátní kanceláře, byli okukováni jako nějaké exotické zvíře. Také jsem cítil, že kolegové ochladli i ke mně. Jako by si říkali: pozor na Hulíka, aby ses nedostal do průšvihu," vzpomíná advokát.

Během své praxe se však seznámil s řadou disidentů, například s Annou Šabatovou či Jiřím Gruntorádem. A přemýšlel i o tom, že podepíše Chartu. Věděl co by to znamenalo: konec s advokacií.

"Hrozně mne to lákalo. Především jakási jejich vnitřní svoboda: říkají si navzdory době - co chtějí! Já měl ale otce deset let zavřeného. Ale hlavně bych je pak už nemohl zastupovat... Věděl jsem, že nebylo pro ně jednoduché vždy nějakého advokáta sehnat," popisuje.

Na rozdíl od některých jiných advokátů, kteří se ocitli na nejrůznějších seznamech StB, Hulík nikdy tajné policii spolupráci neslíbil. "Byl jsem několikrát na StB a vždycky jsem říkal, že jen plním svou povinnost podle zákona o advokacii."

A připomíná, že se jako advokát vždy snažil dosáhnout toho, aby jeho klient z řad disidentů vyvázl úplně bez trestu. "Pochopitelně jsem musel vystupovat jako "socialistický advokát", protože nebylo možné naplno mluvit o lidských právech. Ale vždy jsem obhajoval tak, aby klient byl zproštěn obžaloby. Nikdy jsem neusiloval o mírný trest při uznání viny," dodává.

Na své minulé působení nemůže zapomenout. A to i proto, že řadu soudců, kteří soudili disidenty, dodnes u soudů potkává. "Ano, to je nejhorší pocit," říká.

Výzva čtenářům

Redakce iDNES.cz ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů mapuje dosud nezveřejněné příběhy. Zažil někdo z Vás nebo Vašich blízkých podobný příběh jako ten uvedený výše? Máte k dispozici fotografie nebo jiné související materiály? Pošlete nám je na redakční e-mail. ÚSTR čtenáře, kteří poskytnou hodnotné informace umožňující odkrýt bílá místa v minulosti, odmění literaturou související s upevňováním moci komunistické diktatury.