Abeceda komunistických zločinů: Jáchymovské uranové peklo

Ví to. Hned, jakmile se podíval do jejich tváří, pochopil. Všichni z pětice vězňů, kteří se přihlásili spolu s ním, uvažují totiž stejně. Vlastimilu Rychlíkovi je jasné, že se při nejbližší příležitosti pokusí o jediné - o útěk z pekla, které se jmenuje Jáchymov.

Abeceda komunismu

Každý týden přináší MF DNES a iDNES.cz ve spolupráci s občanským sdružením PANT jeden díl seriálu Abeceda komunistických zločinů. Dobu minulou přibližují příběhy konkrétních lidí, kterým komunisté výrazně zasáhli do života. - více o seriálu a partnerech

Píše se rok 1951 a Jáchymov, kam komunisté nahnali stovky politických i jiných vězňů dobývat uranovou rudu, je opravdu hodně špatnou adresou.

Rychlík je navíc určen k práci na pověstné věži smrti, kde se ruda drtí, a před nebezpečným prachem není úniku.

"Hned mi došlo, že tady těch zbývajících třináct let ve zdraví nepřežiji a že s tím musím něco udělat," vzpomíná.

Jakmile dozorci hledali dobrovolníky, kteří by ve volném čase přivezli fůru písku z nedaleké kaolinky, přihlásil se. Pískem se vysypával bezpečnostní pás před ochranným plotem, aby bylo vidět stopy případných útěkářů. Spolu s ním se přihlásilo dalších pět vězňů.

VĚDĚL JSEM, ŽE TU NEPŘEŽIJI

"Prostředí bylo vražedné. Prach. Žádné pracovní obleky," říká vězeň, který z Jáchymova zkusil utéct.

Vlastimil Rychlík se v roce 1949 jako dvaadvacetiletý absolvent Obchodní akademie v Brně pokusil o útěk na Západ. Neúspěšně. Skončil ve vězení, nejdříve na Borech, potom v Jáchymově, kde pracoval na obávané věži smrti. Po všech odsouzeních a trestech za nepovedené útěky strávil za mřížemi celých devatenáct let. Na svobodu se dostal za pražského jara v roce 1968. Hned emigroval do USA. Dnes žije jako penzista v New Yorku.

Přijelo pro ně civilní nákladní auto s řidičem a závozníkem. A na korbě je bude hlídat ozbrojený dozorce. Jediný. Byla to opravdu šance. Všichni to věděli, na ničem se nemuseli domlouvat.

Problém však byl jeden: jak dozorce zneškodnit. Zabít ho? Pokud by uprchlíky později chytli, čekalo by je zhoupnutí. Tak se říkalo trestu smrti na šibenici.

Mizerná adresa

Kolem Jáchymova bylo více táborů a šachet, ruda se z nich svážela na zpracování právě k takzvané věži smrti. Vězni tam pracovali v primitivních podmínkách, některé z lágrů byly navíc poměrně vysoko v horách. "Prostředí bylo vražedné. Prach. Žádné pracovní obleky jsme neměli, bylo to velmi nepříjemné," vzpomíná Rychlík.

V "nejslavnějším" období mezi lety 1949–54 bylo k dobývání uranové rudy nahnáno kolem čtrnácti tisíc odsouzených. Ubytováni byli v provizorních barácích, ve světnici, v jaké spával Rychlík, se tísnilo dohromady třicet vězňů. Ti první přišli na Jáchymovsko už před únorem 1948, byli to kolaboranti, odsouzenci z retribučních procesů či němečtí váleční zajatci.

MÝTY A REALITA

Říká se: Kdo z vězňů neskončil v pevném vězení jako Bory, Kartouzy či Leopoldov a dostal se do lágru na Jáchymovsku či jinde, měl štěstí. Prostředí i režim byly přece jen méně tísnivé než v pevné věznici.
Skutečnost: Vězni museli pracovat vyloženě ve zdraví nebezpečném prostředí bez jakýchkoli ochranných pomůcek. Nemohli se mnohdy převléct a v zaprášených šatech trávili celé dny. Nejhorší situace byla u věže smrti.

Političtí vězni začali přicházet později. "Uvědomovali jsme si, že to prostředí, v němž pracujeme, je nebezpečné. Že to ozařování a prach je dobré akorát tak pro ty vězně..." říká Rychlík. Přitom v té době už měl za sebou rok věznění na Borech, kam se dostal za nepodařený pokus o útěk na Západ.

Na Jáchymovsku se mu však poprvé naskytla příležitost k útěku, když využil nabídky jet na brigádu pro písek do kaolinky.

Osudový útěk

Ten den bylo prý pěkné počasí. Dozorci hledali někoho na brigádu, a když se Rychlík přihlásil, viděl, že stejný plán měli i všichni ostatní. "Všichni jsme se přihlásili jen za tím účelem, abychom utekli," vzpomíná.

PEKLO ZVANÉ JÁCHYMOV

Jak vypadá Jáchymov dnes: Byli jsme půl kilometru pod zemí aneb uranový důl na vlastní oči

Největší nápor vězňů zažívalo Jáchymovsko v letech 1949-54, kdy bylo k dobývání uranové rudy nahnáno kolem čtrnáct tisíc odsouzených. Podle oficiálních údajů jich 31 bylo zastřeleno na útěku, 229 zemřelo při pracovních úrazech. Do toho nejsou započteni ti, kteří zemřeli na nemoci v důsledku ozáření či podmínek v lágrech.

Jeden z jeho spoluvězňů si na korbě nákladního auta dokonce dokázal sednout za dozorce a mít v ruce lopatu. "Ten dozorce tomu nějak nevěnoval pozornost. A když jsme se rozjeli, on vytáhl tu lopatu. A začal se připravovat, že ho praští po hlavě. Já si zpočátku myslel, že si dělá legraci," popisuje Rychlík.

A pak dozorce opravdu praštil. Lopatou na plocho. Ale příliš slabě, dozorce nebyl ani omráčen. Naštěstí mu stačili alespoň pohotově strčit hlavu do písku. Další z vězňů rychle přiskočil a vzal dozorci pistoli, vězni okamžitě seskákali z korby a pokusili se utéct. Jenže štěstí nestálo na jejich straně.

"Začali jsme utíkat a bohužel jsme vběhli mezi vojáky. To bylo to neštěstí... Oni prakticky od prvního momentu věděli, kterým směrem utíkáme," popisuje Rychlík. Dopadli je všechny.

Rychlík byl chycen, když se ukrýval v terénu a uviděl jej jeden z vojáků. Dovedli ho zpátky, čekal jej soud. Prokurátor pro ně navrhoval trest smrti. Zhoupnutí.

Útěkář Rychlík

Ale naštěstí vyšetřování skončilo ve slepé uličce. Vězni zatloukali, a tak se nepodařilo zjistit, kdo dozorce praštil lopatou. "Ti estébáci se nesnažili to důsledně vyšetřit. Mě začali vyšetřovat v deset večer. To je nepříjemná doba. Ale byl to jediný výslech, od té doby se mne už nikdo na nic neptal," vzpomíná Rychlík.

Nakonec vyvázli všichni. Jeden to svedl na druhého, další zase prokázal, že lopatu neměl. "Tak se to pořád motalo, ale nakonec jsem dostal 15 roků, největší trest byl dvacet let," popisuje Rychlík.

Ale ani tak to nebylo zrovna málo. Rychlík dostal už předtím patnáct let, nyní ho čekalo třicet. Navíc získal označení "útěkáře", který vyžaduje zvláštní režim. Do budoucna jej už budou držet v pevných věznicích.

"Z nich už jsem se ven nedostal. Na rameni jsem měl zelenou pásku," vzpomíná. Byl na Borech, potom v Kartouzích. Když přišel rozkaz soustředit všechny útěkáře do Leopoldova, skončil tam.

Na svobodě v New Yorku

Propustili jej na amnestii na začátku šedesátých let, ale po dalším nepovedeném útěku na Západ skončil zase ve vězení. Takže na svobodu se dostal až za pražského jara v roce 1968.

Za mřížemi či ostnatým drátem strávil Rychlík neuvěřitelných devatenáct let. Co však se svobodou, když má člověk polovinu života za sebou? Zorientoval se rychle. Využil otevřených hranic, emigroval a usadil se v New Yorku.

Tam začal žít. Bylo mu v té době přes čtyřicet let.

Výzva čtenářům

Redakce iDNES.cz ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů mapuje dosud nezveřejněné příběhy. Zažil někdo z Vás nebo Vašich blízkých podobný příběh jako ten uvedený výše? Máte k dispozici fotografie nebo jiné související materiály? Pošlete nám je na redakční e-mail, jako předmět uveďte Abeceda komunistických zločinů. ÚSTR čtenáře, kteří poskytnou hodnotné informace umožňující odkrýt bílá místa v minulosti, odmění literaturou související s upevňováním moci komunistické diktatury, například:

Demagog ve službách strany. Portrét komunistického politika a ideologa Václava Kopeckého (Jana Pávová)
Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol. (Pavlína Formánková a Petr Koura)
Sborník Jan Palach '69 (Petr Blažek, Patrik Eichler a Jakub Jareš)
Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951–1955 (Pavel Vaněk)
Jeden ze zapomenutých mužů. Plukovník letectva Petr Uruba, pilot 311. československé bombardovací perutě, jako průvodce "krátkým" 20. stoletím (Ladislav Kudrna)