Když se narodí dítě, pediatři sledují jakési milníky v jeho pohybovém vývoji: přetáčení, plazení, lození nebo právě chůzi. Může být opoždění schopnosti chodit ukazatelem budoucích potíží?
Ano, ale vývoj dětí je poměrně dost individuální a mozečkové dráhy, které později rozhodují o přesnosti pohybu a stabilitě chůze, dozrávají až někdy kolem sedmého roku života. Pokud se tedy u dětí vyskytují poruchy chůze, bývají způsobené nějakým poškozením mozku před porodem nebo během něj, jako je krvácení do mozkové hemisféry, nebo může jít o hydrocefalus (tzv. vodnatelnost mozku, kdy se v komorách či dutinách mozku abnormálně hromadí mozkomíšní mok, což může vést k mentálnímu postižení, ale i ke smrti dítěte, pozn. red.). Při takovém celkovém postižení mozku mívají dolní končetiny vysoký tonus, tedy svalové napětí, dítě pak chodí po špičkách, krátkým krůčky, spastickou chůzi (při ní se snaží udržet rovnováhu a nakračuje pomalu na špičky, pozn. red.).
Existují však i vrozené, geneticky podmíněné choroby spojené s poruchami chůze. Například svalová dystrofie pletencového typu (onemocnění postihující hlavně pletencové svalstvo kolem boků, pánve a ramen – dítě postupně ztrácí svalovou hmotu a sílu, pozn. red.), tyto děti mívají kolébavou chůzi. A u dědičných polyneuropatií (poškození motorických a senzorických nervů zpravidla v dolních končetinách, pozn.red.) zase zakopávají o špičky.
Bohužel lidé berou vycházkovou hůl jako stigma a raději často riskují pád.
