Nemají tedy dostatek živin, hlavně bílkovin, vitaminů a minerálů.
Dalších pět procent je dokonce těžce podvyživených.
Pobytem v nemocnici se přitom jejich podvýživa nezlepší, ale naopak zhorší. Dokazuje to šetření českých odborníků na výživu, kteří si vzali příklad z britského výzkumu.
"Je to paradox: teplotu vám sestřičky běhají měřit čtyřikrát denně, ale že jste už čtyři dny nic nesnědla a skoro nic nevypila, nesleduje nikdo," říká lékař Zdeněk Zadák.
V praxi to podle něho znamená, že v nemocnici s tisícovkou lůžek průměrně zemře 35 lidí na komplikace způsobené nesprávnou výživou.
"Na jednu stranu ti lidé dostávají léky za miliony - třeba onkologická léčba stojí až půl milionu korun za deset dnů - a na druhou stranu umírají kvůli špatné péči, protože nikdo nesleduje, jestli jsou správně živeni," říká Zadák.
Důvod, proč to tak je, není jen v tom, že porce v nemocnicích jsou malé. Pacientům nemoc často vezme chuť k jídlu nebo se sami najíst nemohou. Ale není nikdo, kdo by jim pomohl.
Když se pacient pořádně nají, ušetří za léky
Je to jednoduché: když člověk v nemocnici pořádně jí, lékaři ušetří za léky a pacient méně trpí. Lékaři a dietní sestry z Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči zkoumali, jaký vliv má správná výživa na zdraví pacientů. A čísla, ke kterým došli, šokovala i je samé.
"Ukázalo se, že náklady na stravu u těch jedenadvaceti pacientů, které jsme hlídali, vzrostly celkem o patnáct tisíc korun. Ale suma za léky, a to hlavně za antibiotika, se pětinásobně snížila," popisuje výsledek experimentu lékař z Thomayerovy nemocnice Pavel Kohout.
Nemocnice tak za měsíc ušetřila jen na lécích 150 tisíc korun. "A to jsme ještě nepřipočítali menší spotřebu zdravotnického materiálu, protože když ti lidé dostávali správnou výživu, tak se jim o deset dnů zkrátila doba hojení ran a proleženin," říká Kohout.
Výzkum vlastně potvrdil jen to, co už dávno všichni vědí - že i strava léčí. Jak výzkum vypadal? Dietní sestry u pacientů měsíc hlídaly, aby dostávali stravu šitou na míru, kterou opravdu snědli. A pokud nemohli, nebo nebyli schopni se sami najíst, pak jim lékaři nasadili umělou výživu.
Pacienty nikdo nehlídá
Šestaosmdesátiletého Jaroslava přivezla jeho žena do nemocnice ve chvíli, kdy už doma skoro týden nejedl. Neměl jak. Nádor mu vykousal polovinu tváře a krku, takže už nemohl polykat.
"Chtěla jsem jen, aby dostal nějakou infuzi, a pak bychom si ho vzali zpátky, aby umřel doma," vzpomíná Jaroslavova o jedenáct let mladší žena Doubravka Skřečková.
"Opakovala jsem to všem lékařům i sestřičkám, ale nikoho to nezajímalo. Muže dali na pokoj a k obědu mu přinesli misku polévky se lžičkou. K večeři totéž. Sám nic nevnímal a já bych ho nakrmila, ale neměl čím polykat, když mu krk způli chyběl," popisuje Doubravka Skřečková.
"Za půl hodiny vždycky přišla sestra a plnou misku odnesla." Pan Jaroslav zemřel druhý den ráno bez toho, že by nějakou výživu dostal.
Odborníci i dietní sestry připouštějí, že podobné případy se pořád ještě dějí. "Funguje takové to staré myšlení: no dobře, nejí, tak nejí, to je jeho problém, že bude mít hlad. A nikoho nenapadne, že ten člověk třeba ztratil chuť k jídlu, protože má horečku," říká odborník na výživu Zdeněk Zadák.
Podle zkušeností dietních sester není vina jen na straně nemocnic. Pacienti často raději nejedí a nepijí, protože se bojí, že budou zvracet, nebo se třeba stydí, že budou muset prosit sestry o pomoc, až budou potřebovat na toaletu.
"Řešíme to tak, že když pacient přijde, zjistíme, do jakého rizika podvýživy spadá. Pokud se ukáže, že tu to riziko hrozí, tak si ho přebírá dietní sestra a ptá se, na co má chuť, co obvykle jí a spolu s ‚laboratorním bonzákem', tedy s výsledky vyšetření, kde se ukáže, co mu chybí, mu sestaví dietní plán. A dbá na to, aby ho dodržel," popisuje Pavel Kohout praxi, kterou jeho nemocnice nedávno zavedla.
Podobný systém funguje i v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.
