Sobota ráno. Trochu mlha, šedivá obloha, slabé mrholení, na pastvinách stovky ovcí a tráva snad zelenější než ve zbytku Evropy. Pro těch pár lidí, co bydlí v kamenných domech rozsetých mezi kopci v okolí Spittal Farm, místa zhruba půl hodiny cesty za Edinburghem, to nejspíš nebyl ničím zvláštní den.
To ale rozhodně neplatilo pro několik set závodníků, kteří si ten den nasadili na hlavu závodnické čelenky a vyběhli do mokré trávy a bláta, vzhůru k nejrůznějším překážkám.
Myslím, že zdaleka nejsem jediná, kdo se k něčemu takovému, jako je bahno, špinavá voda a ostnaté dráty, dostane jen na závodě Spartan Race, a to mě na tom baví vlastně nejvíc. Jasně, jsou určitě i tací, kteří se dobrovolně noří do špinavé ledové vody a plazí bahnem v rámci tréninku, ale já bych se k něčemu takovému sama nikdy nedonutila. Vždyť se mi nechce ven, ani když prší, a není pro mě nic horšího, než když si při venčení psa ušpiním boty, natož abych byla několik hodin v mokrém oblečení.
Pak ale stačí pár minut závodu a najednou je mi úplně jedno, že mám v botách asi tak kilo bahna, že moje tričko vypadá hůř než hadr na podlahu po velkém úklidu a že jsem si právě namočila vlasy do vody, která smrdí, jako by se do ní vyčuraly všechny ty ovce z okolních pastvin.
A proto mám tyhle závody tak ráda. Tedy svým způsobem. Ve chvíli, kdy dělám angličáky a do hrudníku se mi zapichuje štěrk a nebo už mám běhu vážně dost, samozřejmě nejásám radostí, ale v cíli hned vím, že to nebylo naposledy.
A to jsem věděla i tentokrát.
Byl to teprve můj třetí Spartan Race, ale bezkonkurenčně nejlepší. A není se co divit. Sama o sobě byla výzvou už trať, na které se o den později mělo běžet mistrovství Evropy, k tomu připočtěte zajímavé překážky, i přes bláto v obličeji spoustu usměvavých lidí a tak krásné výhledy, že i angličáky byly menší otrava. A jako bonus veliká radost, že můj výkon byl o 200 procent lepší než minule (Samochvála smrdí, vím. Ale věřte, že to bahno smrdělo mnohem víc!).
Spartan Race
|
Musím ale přiznat, že v den, kdy mi zvonil budík až nechutně brzo a venku bylo šedivo a chladno, se mi vůbec nechtělo. Byla mi zima, měla jsem mokro v botách a po pár hodinách spánku jsem se necítila zrovna odpočatá, natož připravená na takový sportovní výkon.
Prvních pár set metrů se mi strašně nechtělo, nadávala jsem sama sobě, do čeho jsem to vlezla (doslova), a chtěla jsem jediné, mít to za sebou.
Přijďte na trénink pro drsňáky
|
Ani nevím, kdy přišel ten zlom, ale myslím že ve chvíli, kdy jsem poprvé zapadla po kolena do bahna. V tu chvíli jsem úplně zapomněla, že se mi vlastně nechtělo, a soustředila se jen na to, ať mi tam nezůstanou boty. Pak ať se nenapíchnu na ostnatý drát, ať zvládnu přelézt vysokou stěnu nebo podlézt popadané stromy. Pak už jsem si to jen užívala. V rámci možností, samozřejmě.
Zhruba po prvním kilometru jsem si naivně říkala: „Jo, to je dobrý, tady v kopcích žádný vodní překážky nebudou. To si ani nebudu muset umývat vlasy.“ A pár minut nato už jsem se spolu s nadávkami v češtině i angličtině nořila do neskutečně ledové a špinavé vody.
To byl asi jeden z nejnepříjemnějších momentů celého závodu, ale zdaleka ne jediný.
Co všechno si pro nás organizátoři připravili?
- Kopce a kopce. Na jednu stranu představovaly námahu, na druhou stranu to mělo i své výhody pro méně zdatné běžce (dobrovolně se hlásím!). Nekonaly se žádné sprinty ani dlouhé běhy, kolikrát to byl spíše výšlap než výběh. A nejkrásnější výhledy jako bonus.
- Hod oštěpem. Představa, že by se oštěp opravdu zapíchl do terče, byla nereálná nejen pro mě.
- Síť a horolezecká stěna. Obojí poměrně vysoké a v mokrých kluzkých botách ne zrovna příjemné.
- Monkey bar, překážka, kterou je potřeba přeručkovat, což chce nejen sílu v rukou, ale i pevný úchop, protože na nás nečekaly žádné tenké hrazdy, ale pořádně tlustá konstrukce.
- Kladina, úzké, dlouhé prkno, které pořádně otestovalo rovnováhu závodníků.
- traverse wall. Přirovnat by se to dalo k malé lezecké stěně. Byla to dřevěná zeď s úchyty, dotknout se země bylo samozřejmě zakázáno a trestáno třiceti angličáky.
- Šplh na laně. Jedna z nejobávanějších překážek a místo, okolo kterého se vždy hojně angličákuje.
- Tahání kladky se zavěšeným závažím
- Kýbl, který jste si museli naplnit kamením a přenést přes určenou vzdálenost. Byly to nejdelší metry v životě a za mě rozhodně nejhorší úkol. Kam se hrabe lano.
- A samozřejmě i celá řada dalších úkolů, jako je tahání polen, přelézání, podlézání i přeskakování nejrůznějších překážek, plazení se v bahně a brodění se přes bahnitý potok
Ze závodu v kategorii Sprint, což znamená vždy minimálně pět kilometrů, se nakonec vyklubalo kilometrů sedm a moje skóre zní:
- jen 30 trestných angličáků (za hod oštěpem)
- 2 velké modřiny
- 467 menších modřin
- 20 minut snahy o umytí špinavého těla
- 30 sprostých slov česky
- 16 sprostých slov anglicky (čeština je prostě nápaditější!)
- 2 myšlenky, že toho nechám a do cíle prostě nedoběhnu
- a 545 plánů o tom, do jakých závodů se vrhnu příště
Co je to Spartan Race?Extrémní překážkový závod, který se koná po celém světě a má různé úrovně obtížnosti. Sprint - 5 a více kilometrů a minimálně 15 překážek Super - minimálně 12 kilometrů a přes 20 překážek Beast - minimálně 20 kilometrů a přes 26 překážek Ultrabeast - 42 a více kilometrů spolu s překážkami Překážky se mohou na závodech lišit, ale základ bývá podobný - šplh po laně, přelézání stěny, ručkování, hod oštěpem, nošení břemene, tahání závaží na kladce, plazení pod ostnatým drátem, převracení pneumatik, horolezecká stěna... Trať závodníci předem neznají, nevědí ani přesný počet kilometrů. Všechny kategorie mají společnou jednu věc. Při nezdolání překážky přichází trest v podobě 30 burpees neboli angličáků. Není tedy výjimkou, že závodníci na trati udělají nqapříklad 150 kousků. |
