Španělská chřipka po sobě před 100 lety zanechala desítky milionů mrtvých

Současný svět straší šíření koronaviru, právě před sto lety přitom doznívala jedna z nejhorších světových pandemií. Přestože se poprvé objevila pravděpodobně v Číně, získala přízvisko španělská, protože právě španělský tisk začal jako první navzdory válečné cenzuře zveřejňovat podrobné informace o šířící se nákaze a rostoucím počtu mrtvých.

Před 100 lety

Sledovat další díly na iDNES.tv

Vir neušetřil ani slavné

Kvůli válečné cenzuře informoval o epidemii zvláštní chřipky jako první španělský tisk, což budilo dojem, že nejhorší situace panuje právě ve Španělsku. To však nebyla pravda. Evropské noviny začaly psát o „španělské chřipce“ a stránky takřka denně plnila neuvěřitelná, ovšem často pravdivá čísla o počtech zemřelých. Přibývaly také články o úmrtí slavných osobností. Ve Vídni zemřel pár dnů po své choti mladý malíř Egon Schiele, v Paříži básník Guillaume Apollinaire, v Mnichově sociolog Max Weber. V Čechách onemocněli dva známí spisovatelé, Franz Kafka a Fráňa Šrámek. Oba se však uzdravili.

Bylo horší než mor, zanechalo po sobě desítky milionů mrtvých. Virové onemocnění, které se pravděpodobně poprvé objevilo roku 1917 v Číně, postupně zabilo odhadem padesát až sto milionů lidí. Počty obětí jsou nejasné, protože i bohaté země měly problémy s evidencí úmrtí, kdežto chudý svět sčítání mrtvých téměř neřešil.

První nakažený však mohl být i v americkém Kansasu nebo ve francouzském vojenském lazaretu Étaples. To už nikdo přesně nezjistí. Každopádně nastala historicky první pandemie, která zasáhla celou planetu. Na člověka se pravděpodobně přenesla z ptačí říše.

Šířila se zejména kvůli moderní globální dopravě a masivním přesunům stovek tisíc vojáků z jednoho světadílu na druhý během první světové války, takže původ nemoci mohl být kdekoliv na světě.

Nemoc se dostala i na téměř neobydlená místa, jako je Sibiř či odlehlé souostroví Samoa uprostřed Pacifiku. Oceány, coby dosavadní pandemická bariéra mezi kontinenty, virus tentokrát nezastavily.

Nemoc se projevovala podivnou vlastností – vir zabíjel zejména mladé ženy a muže v nejlepší kondici. Naopak lidé starší byli relativně v bezpečí. Mohl za to takzvaný efekt cytokinové bouře – tedy nadměrná odpověď imunitního systému. Čím silnější imunita, tím prudší obranná reakce organismu, která pacienta často zabila. Nejhůře na tom byly těhotné ženy, v některých oblastech jich umíralo až 75 ze 100 nakažených.

Vir se rychle množil v plicích a právě těžké zápaly plic byly smrtelné. Místa s nákazou vypadala velmi podobně – zavíraly se školy, obchody i úřady, selhávaly služby. Velká města hlásila často celou polovinu obyvatel nakažených. Nemocnice a posléze i márnice byly přeplněné. Nemoc se šířila v několika vlnách, umíralo 10 až 20 procent nakažených. Asi nejvyšší úmrtnost hlásil Írán.

Ale ani české země nebyly ušetřeny. První vlna nemoci na jaře 1918 se sice našemu území téměř vyhnula, následovala však druhá, při které byla koncem léta ohlášena první oběť – ve vydání Prager Tagblattu 12. září 1918 se psalo o úmrtí koncipienta policejního ředitelství Egona Proroka ze Smíchova. Zemřel v 25 letech na chřipkou způsobený zápal plic.

O měsíc později se vzedmula třetí, nejsilnější vlna. Nápor trval až do Vánoc a Praha ve dnech oslav vzniku republiky denně hlásila stovky mrtvých. Za dva roky se podle matrik odhaduje počet obětí v českých zemích na 44 až 75 tisíc. Menší vlny se objevily ještě v roce následujícím a pár záchvěvů i v roce 1920, kdy chřipka vymizela.