Rok 2015 pro mě nezačal moc dobře, celý předchozí rok nic a den před Silvestrem mě přepadla angína. Prášky mi vycházely až do 8. ledna. Po strašidelných článcích na téma běh vs. antibiotika jsem se rozhodl, že do Blaníku to bude ok a budu se snažit jít závod volně.
Před závodem jsem ještě pár kilometrů naběhal, abych nešel úplně z nuly. První dilema ale nastalo už dávno před závodem: vzít silničky, nebo krosky? Ředitel Ondra píše, že třináct kilometrů je asfalt, tudíž doporučuje silničky. Nenechávám nic náhodě a na závod beru radši oboje boty.
Po příjezdu do Vlašimi beru jako první z auta krosky, přece jen se mi nechce do bláta s hladkým vzorkem. Mířím k zámku, kde vidím jako první obří postavu kamaráda Marka s Rungo.cz bandou. Při převlékání se přemýšlím, jestli si dát nějaký cíl. Vloni se běželo „jen“ sedmnáct kilometrů, dal jsem to za dvě hodiny a byl ve výsledcích hodně hluboko. Letos nakonec volím dvě a půl hodiny, přece jen jsem po nemoci a vloni jsem nedal půlmaraton pod 1:50. Tahle půlka je navíc dost zvlněná a tahat pupek do kopce pro mě není snadné.
Vycházím ven na nádvoří, fronta na čísla je snad stometrová, mám tak spoustu času pokecat se známými, je jich tu dost. Zaslechl jsem, že je kolem Blaníku sucho, přehazuji tedy pneu z krosek na silničky. V tu chvíli začíná jako naschvál pršet, znovu se už ale přezouvat vskutku nebudu.
Zimní běh na Blaník
Stránky pořadatele s výsledkovým servisem najdete ZDE. |
Startuje se přesně v 10:30. Vyrážíme všichni společně, klouzaví pětkaři, místní desítky a blaničtí půlkaři. Je nás pořádný štrúdl. Vybíhám mezi posledními, pěkně na pohodu a opatrně. Po pár metrech vidím před sebou Pavla Oddfishe, známého závisláka na běhu, natáčí svoje další šílené video. Mávám mu do kamery a stíhám i krátký vstup do jeho vysílání.
Po chvilce se oddělují závodníci na pětku, ale je nás pořád dost na to, aby se nedalo moc předbíhat, to je pro mě dobře a krotím se. U Znosimské brány se vbíhá na silnici, to dává prostor pro zrychlení. Mám za sebou zhruba dva kilometry, šetřím síly na výstup na vrchol. Po chvilce potkávám lidi, co jdou desítku a vracejí se z otočky v Dubu. Jako třetí je o pár metrů za druhým Pavel Vodička z naší bandy, trochu ho povzbudím.
Od Dubu už je pole řádně prořídlé, okolo mě jsou běžci s podobným šnečím tempem. Zároveň je zde občerstvovačka, ale po pátém kilometru je to na mě moc brzo, tak doufám, že bude nějaká i na Blaníku. Probíháme další vísku po cestě, Kondrac, do kopce mi to moc nejde, občas mě někdo předběhne, ale na moje seběhy nemají, využívám své těžké váhy a postupně jim to vracím. Na osmém kilometru vbíháme do lesa, přes počáteční déšť je relativně sucho.
Zaběhněte si kros v Praze na 5 a 10 kilometrůRungo.cz pro vás nachystalo závod s domáckou atmosférou, občerstvením i medailemi (více o závodě zde).  |
O kilometr dál už potkávám první závodníky, co se vracejí z Blaníku. Celkově pátý mě míjí další můj kamarád, teprve osmnáctiletý Petr Cmunt. V cíli zjišťuji, že před ním byli dva veteráni, takže má naše výprava druhou placku. Kilometr před vrcholem už běh prokládám chůzí, všichni okolo mě na to mají stejný názor. Posledních sto metrů už jen jdu a konečně vidím hlavní bod běhu, rozhlednu na Blaníku ve výšce 638 metrů.
Občerstvovačka na vrcholu se nekoná, dopřávám si jen nádech z výfuku agregátu stojícího u cesty, takže přepínám chůzi na rychlý sešup z kopce. Plánované tempo do 7 min/km směrem tam jsem splnil, cestou zpět chci zlepšení na 6:30 min/km a už propočítávám, za kolik bych mohl být v cíli: celkový čas dvě a půl hodiny stíhám v pohodě.
Při běhu z kopce zapomínám, že se mám šetřit, a předbíhám ty, co mě předešli do kopce nebo prostě vytuhli. V Kondraci se mi podaří ještě trochu zrychlit, v Dubu dávám trochu čaje, do cíle zbývá pět kilometrů. Už mě nikdo nepředbíhá, až na jednoho chlapíka, kterého poznávám podle čísla na stehnu. Celou cestu jsme se průběžně potkávali, během chvíle má 50 metrů náskok, a tak souboj vzdávám.
U brány před parkem je cedule “2 km”, to se krásně čte. Po chvilce však vidím ceduli “3 km”, podle hodinek chápu, že se to týká jiné trati, ale vystrašilo mě to. Kilometr před cílem potkávám znovu “číslo na stehnu”, předbíhám ho a čekám, kdy mi to zase vrátí, ale nestalo se tak. V cíli čekám, že mu podám ruku, jenže ještě chvíli trvá, než doběhne. Bohužel ho přibrzdila křeč, takže zase takovou radost nemám. Hodinky ukazují průměr 6:15 min/km: spokojenost.
V cíli přemýšlím, jestli si dát dřív guláš, nebo se převléknout, nakonec vyhrává šatna a po ní nejlepší část závodu – guláš a návštěva restaurace U Blanických rytířů, kde rozebíráme první dojmy. Naše výprava ze severu Čech má dvě medaile, na oslavu každé z nich do sebe klopím jedno pivo a na dvouhodinové cestě zpět domů usínám. Cíl na příště je jasný – pod dvě hodiny.
E-shop Rungo.cz |
