Budu psát o tom, jak jsem si prosté doběhnutí pořádně užil (vytrpěl), jak jsem zjistil, že převýšení není vlastně nikdy to samé. A taky o tom, že kopečky mě pořád strašně lákají, ale pořád docela bolí a pořád je vlastně neumím běhat (ani trénovat).
Takže pojďme na to. Už loni někdy na podzim jsem hledal, na jaký ultratrail se vypravím. Určitě to muselo být v zahraničí, Alpy, Dolomity nebo tak něco. Koukal jsem na Lavaredo (LUT), na UTMB (Mont Blanc), ale to je relativně daleko, navíc jsou na ty závody potřeba nasbírané určité body v žebříčku, které jsem samozřejmě neměl. Nakonec vyhrál GGUT – Grossglockner Ultra Trail v okolí Kaprunu. Z Prahy slušný dojezd, startovné taky rozumné, jen vybrat trasu a těšit se na panoramata.
Těch 30 kilometrů, nejkratší trasu, jsem zavrhl rovnou, to je pro děcka, a navíc jet takovou dálku z Prahy kvůli pár kilákům, to ne. Těch padesát už vypadalo zajímavěji, ale to převýšení není nic moc. „Jen“ dva tisíce se nezdá moc, navíc na padesátce. Jizerská má taky 50, převýšení asi tisíc, a běží se celkem příjemně. Trasa 75 kilometrů se zdá jako ideální, převýšení čtyři tisíce metrů bude asi taky makačka tak akorát, tak to by šlo. Těch 110 km/6 600 m převýšení je přeci jen už moc, navíc nemám ty body, že (naštěstí). Ale trochu mi to vrtá hlavou, počítám, kolik asi času strávím na trati, pojedu zřejmě sám, tahat šest hodin v autě ani ne roční dvojčata taky není ideální, navíc na trénink už taky nebude tolik času, hlavně kopce... no, srágorka ve mně zvítězila a hlásím se na padesátku! A po nějakých osmi měsících si za tu srágorku můžu poděkovat!
Trénink nebyl nijak speciální. Trénoval jsem v rámci možností na Pražský maraton, pak teda snad bude stačit, když si v červenci hodím pár kopečků, abych se adaptoval, a vono to ňák pude… Ono všechno vždycky ňák jde, jen když se na to člověk připraví, tak to nemusí tak bolet. Navíc teoretická příprava byla kvalitní. Loňský vítěz to měl okolo pěti hodin, tak podle vzorce z Jizerské, kde mám o polovinu času víc než vítěz, to vychází na sedm a půl hodiny, a když pořádně máknu, jsem za sedm hodin v cíli! Navíc, jako vrchol přípravy (s rodinou) jsem si dal v červenci v Rakousku výběh, kde se na deseti kilákách nastoupalo 800 metrů a celkem se to dalo, za hoďku a půl nahoře, za polovinu dole, čili nebylo se čeho obávat.
A konečně stojím na startu, vstával jsem ve tři, spánek stál za nic, ale adrenalin pracuje, o únavě nemůže být řeč. V sedm start, počasí krásné, budou panoramata, telefon mám s sebou, fotit se bude v krátkých pauzičkách, ať neztrácím drahocenné vteřinky. Začátek jde podle představ, 10 kilometrů za hoďku deset, převýšení cca 400 metrů, těch sedm hodin jsem možná ještě přestřelil. Máknu a v jednu jsem v cíli a nezastihne mě ani to ohlášené vedro, které má po poledni přijít. Ale pak se to nějak zaseklo… Nadmořská výška okolo a pak přes dva tisíce je trošku o něčem jiném než Ďáblický háj v Praze, taky už se vlastně neběží, ale jen šlape. Postupně „gentlmensky“ uvolňuju cestu všem rychlejším nebo spíš zkušenějším, no prostě začínám cítit, že to bude slušný nářez!
Stoupám opravdu pomalu, cíle si dávám jen dílčí, nejčastěji 30 až 40 výškových metrů, a pak si dám pauzičku. Těch pauziček je celkem dost a na morálu mi nepřidá, když před sebou vidím toho dlouhého hada lidí, spíš malých teček, kteří už jsou nahoře, ale mě to ještě čeká. První vrchol asi 2500 metrů nad mořem, vzdálenost 18 kilometrů a čas přibližně tři hodiny. Při sebězích lidi často předbíhám a získávám pozice i čas, ale tady je i sestup v podobném tempu jako výšlap. Navíc, o jaké pozice mi vlastně jde? Budu rád, když se doškrábu do cíle, za těch osm hodin bych to dát mohl. Ale pak další vrchol, ještě o něco vyšší. Nastoupáno máme v tu chvíli 1 850, takže moc nahoru už to nebude, teď už jen těch 30 kiláků do cíle a je to. Na občerstvovačce někde na dvacátém kilometru si připadám jak zvíře, které dva týdny nežralo… Hrábnu po salámu, sýr, cpu to do pusy, na kousek rohlíku natírám nutelu, banán, čokoládu, meloun, rozinky, colu, zase salám, sýr, napít ionťáku, doplnit vodu do svých lahví a jedu dál. Musím říct, že ta občerstvovačka mě opravdu občerstvila a dalších asi deset klesajících kilometrů jsem si docela užil. Hodně jsem předbíhal (v sebezích jsem přece silný), taky trochu padal (naštěstí bez následků), ale to předbíhání mi psychicky dost dodalo. Pak to bylo asi pět spíše rovinatě, ale nedařilo se mi celý úsek běžet.
Na 35. kilometru další velká občerstvovačka. Už nejsem jako zvíře, ale naplním se. Kouknu na hodinky, ony jsou skoro dvě hodiny. Čili na trati už jsem skoro sedm a do cíle pořád patnáct kilometrů. Časově mi to utíká krásně, kdyby to tak chtělo utíkat v práci, ale kilometry jdou pomalu. Vzpomínám si na svou teoretickou přípravu, kdy jsem si říkal, že těch posledních deset, co by měly být z kopečka, tak nakopnu, co to dá, no nejpomaleji 5:30 na kilák, ale to už se snad poplazím. Realita je pochopitelně trochu jiná. Klesání sice ano, ale kameny, kořeny, samá ostrá zatáčka, nejrychlejší kilometr snad za 6:30, jinak opravdu to plazení.
Osm kiláků do cíle je poslední waterpoint, doplňuju do lahví a běžím dál. Je to už spíš rovinka, ale zase se mi nedaří běžet v kuse. Je to indiánský běh. Je už dost vedro, oči mě pálí od soli z potu. Vytahuju doplněnou vodu a stříkám si ji do tváře. Ale něco je špatně. V té „rychlosti“ na waterpointu jsem si neuvědomil, že ještě třetina lahve je plná. Bohužel coly… Moc jsem si nepomohl. Naštěstí v druhé lahvi je celkem i čistá voda, tak to trochu spravím. Těch pár posledních kilometrů už je jen o tom doběhnout do cíle. Tam jsem po více než devíti hodinách a dávám si plechovku redbullu. Takhle mi už dlouho nechutnal. Na rozdíl od těstovin na poukaz, ty mi tedy nechutnaly vůbec. Naštěstí byl v balíčku i vstup do Tauern Spa a hoďka v bazénu byla opravdu příjemná.
Mám to teda za sebou. Nějak si nedokážu představit, jak bych dopadl, kdybych včas nevystřízlivěl a přihlásil se na tu 7pětasedmdesátikilometrovou trasu. Ale každá zkušenost dobrá, i ta bolestivá. Dneska už vím, že není převýšení jako převýšení a nadmořská výška dělá divy. Taky vím, že „výklus“ v Jizerkách není trail v Alpách. Taky vím, že „kopce“ v Ďáblickém háji taky nejsou to pravé ořechové. Ale určitě vím, že příští rok stojím na startu o dvě hodiny dřív než letos a vyrážím na sedmdesátpětku! Jen cílový čas radši nebudu tipovat.
