Coby redaktor Rungo.cz jsem se na nějakou dobu přesunul na jižní polokouli, přesněji na sever jižního ostrova Nového Zélandu. Pracuji tady a s přítelkyní Daškou cestujeme, zároveň se snažím držet běžeckou formu. Abych se trochu motivoval, přihlásil jsem se na závod. Konkrétně na sportovní událost St. James Mountain Sports, která dává možnost vyblbnout se všem magorům a ultramagorům v různých sportovních odvětvích a jejich kombinacích.
Zcela nepochopitelný byl pro mě třeba závod Macpac Extreme Mountainman, skládající se z dvou kilometrů plavání, devíti kilometrů pádlování na kajaku, sto kilometrů jízdy na kole a trailového maratonu na závěr. Smekám před všemi třemi chlapy, kteří se závodu účastnili, a oběma, kteří ho dokončili. Nicméně já se měl zúčastnit „pouze“ padesáti kilometrového trailového běhu.
Příprava
Závod se konal 24. ledna 2015, na přípravu jsem tak měl asi sedm týdnů. Svalová paměť naštěstí uchovala doby ostravských Rungo.cz výběhů a svaly si rychle zvykaly. Kromě fyzické přípravy bylo potřeba připravit i tělo a mysl, k tréninku jsem tak volil pokud možno nejteplejší část dne. Pořadatelé totiž slibovali teplíčko.
Rungo.cz na cestě k jezeru Tennyson
Západ slunce na jezeře Tennyson
Hlavu jsem trénoval při běhu do kopce. Pokaždé, když chce přejít do chůze, zatínám zuby a snažím se běžet dál, dokud to jde. Trénink jsem si okořenil i vynecháním trekingových hůlek a kompresních návleků, které jsem používal jen pro regeneraci. Nijak šílený trénink jsem nevolil. Jakmile jsem cítil, že nohy nebolí a tělo je odpočaté, vyběhl jsem na 25 kilometrů dlouhý tréninkový okruh, snažil se ho zaběhnout co nejlépe a zbytek týdne jsem odpočíval. Dva týdny před závodem jsem si dal pouze dvakrát deset kilometrů a snažil se stoprocentně zregenerovat, i přes noční směny v práci.
Návštěva v pekle
Přiblížil se závodní víkend, proto v pátek s Daškou vyrážíme z Golden Bay směr Hanmer Springs. Po necelých šesti hodinách přijíždíme do místa registrace. Se startovní taškou pak jedeme hledat Lake Tennyson, kde budeme trávit noc. S bolestmi hlavy stavíme stan, vaříme těstoviny s vajíčkem, před ulehnutím do spacáku ještě kontroluji povinnou výbavu. Ráno nás místo vybitých hodinek budí ruch ostatních závodníků, především vícebojařů, kteří svůj závod u jezera startují. S půlhodinovým zpožděním vaříme snídani, balíme stan a jedeme na start. Přijíždíme právě včas, z protisměru se blíží dva mikrobusy, které přivážejí další závodníky.
Na startu je nás kolem čtyřiceti. Proběhne krátký briefing, máme povoleno odložit termovrstvy povinné výbavy, a už se chystáme ke startu. Hlavní organizátor a startér v jedné osobě vytáhl veliký bič, jednou s ním zakroužil a PRÁSK! Bylo odstartováno. Naše skupinka se dala do pohybu.
Předzávodní nadšení
Ze startu směrem do Folwers Pass
Bezpečnostní briefing
Přestože bylo časté brodění řeky avizováno, nečekal jsem, že budu brodit tak brzy. Po pěti metrech, jsem zahučel nad kotníky do bahna. Už je zaděláno na puchýře. Skupina se následně srovná do pěkného hada, protože chodníček předbíhání neumožňuje. V úvodu skoro pětikilometrového stoupání do sedla, nejvyššího bodu tratě, se pohybuji asi mezi prvními patnácti závodníky. Na hrotu vidím dva chrty, kteří se zbytku skupiny vzdalují. Moje hlava je klidná, akceptuji tempo závodníka před sebou, občas někoho přeskočím. Na sedlo dorážím oproti plánu v mírném předstihu. Následuje prudký zig-zag seběh, to je něco pro mě! S radostí začínám dotahovat a předbíhat závodníky před sebou.
Přichází bolest
Ve 45. minutě závodu při seběhu jednou špatně došlápnu a mírně si natáhnu šlachy v nártu. Při běhu si povyskočím a začnu si v duchu nadávat. „Takhle by to nešlo! Musíš dávat pozor, jinak brzo skončíš, kamaráde!“ Snažím se s největší koncentrací kontrolovat přesnost došlapu na střed plosky. Cestička se klikatí a svah se narovnává, před námi se objevují brody potůčků a říček. Při jednom z přeskoků podruhé pocítím ostrou bolest v nártu. Zatínám zuby. Být drak, tak mi z nozder začíná stoupat dým. Údolí se začíná otevírat a ve stínu je ještě pořád ranní chlad. Při startu mohlo být sotva 8 °C. Vbíhám do širokého údolí, na jehož protější straně vidím první občerstvovačku, přibližně na šestnáctém kilometru. Běží se mi dobře, terén je hravý, nic nenasvědčuje větším problémům. Už vidím jezero Guyon, u kterého máme udělat otočku a zamířit dolů údolím.
Najednou se něco stalo! Z pravého kotníku vystřelila taková bolest, že pokud bych měl co čůrat, tak se počůrám. Rázem jsem na všech čtyřech ve vysoké trávě a snažím se vydýchat bolest. Poválená vysoká tráva zakryla na trase díru a já do ní vhučel. Po chvíli se zvedám a zkouším popoběhnout, chvíli to píchá, ale nakonec se zase pomalu rozběhnu – hodina a půl na trati a já jsem téměř na odpis. Teď už to je otázka vůle. Stále cítím tlak v kotníku, běžet ale můžu. Pokračuji k jezeru Guyon, dělám otočku, mířím k další občerstvovačce, kde piju vodu, beru želé bonbon a stěžuji si na, „BLOODY HOLES,“ díry na trase. Po krátké chvíli pokračuji. Časově jsem tady po limitu, který jsem si stanovil, takže žádné zdržování. Cestou dobíhám klučinu jménem Sam, který mi utekl před mým třetím zvrtnutím nohy. Vypadá trošku dezorientovaně, hledá cestu v řečišti. Nakonec se řadí za mě a chvíli pokračujeme spolu.
Voda v ceně zlata
Vzduch se pomalu zahřívá a psi se začínají prát o stín. Zaplať pánu Bohu za brody řek, které poskytují příjemné osvěžení a nekonečnou zásobu pitné vody. Hledání mostků nebo plytkých míst k brodění není na místě, prostě vběhnu do řeky a pokračuji dále. Cesta se pomalu zvedá, začíná část zvaná „Race course.“ Je asi půl jedenácté dopoledne, tři a půl hodiny od startu a slunce začíná opravdu pálit. U poslední říčky je sprejem napsáno „FILL UP NOW!,“ což zvěstuje dlouhou část trasy bez vody. Skláním se, z útrob batohu preparuji vak na vodu a plním na hladinu 1,5l. Předbíhá mě Sam s dalším závodníkem, aniž by se zastavili na doplnění vody. Říkám si: “Jak chcete kluci, tady bude rozhodovat každá kapka vody.“
Ultra/trailyNenechte si ujít také |
Mírným stoupáním se dostávám na obrovské vyprahlé plato. Stín rostlin kryje pouze špičky bot, není se kam schovat. Trať zde značí tyče s oranžovými konci, běžím od jedné k druhé, chodníček je téměř neviditelný. Po čase předbíhám Sama a dotahuji druhého běžce, který mě předběhl u brodu. Z plata stoupám vyprahlým korytem, které zde zanechala dravá voda z občasných přívalových bouřek. Toto stoupání končí na hřebeni, který poté trasa závodu chvíli kopíruje. Pak následuje krátký, ale příkrý seběh travnatým svahem. Z hrany hřebenu vidím stan, druhá občerstvovací stanice. Na ní dobíhám závodníka v modrém, který mi však znovu uteče, zatímco se občerstvuji. Doplňuji ionťák napůl s vodou, beru mini banán a vyrážím zpátky na trať. Trať tady vede cyklostezkou, mírně zvlněnou, bez stínu a ne moc záživnou. Ve stínu budovy odpočívající cyklista hlásí mou pozici. „Jsi pátý!“ hlásí mi. Děkuji mu a říkám si, že toho kluka před sebou musím dát. Centimetr po centimetru zařezávám jeho náskok. Vidím, že se trápí a mírnější kopce jde chůzí.
Využívám brodů a chladím hlavu, obličej a zátylek. Těsně před jedním kopcem čtvrtého běžce dobíhám a přidávám poslední hřebíček do pomyslné rakve. Chci mu ukázat svou sílu a odhodlanost tím, že ten kopeček, do kterého on jde pěšky, jsem schopný vyběhnout. Předběhnu jej, vyběhnu vyvýšeninu a ztratím se mu v zatáčkách. Teprve pak si dovolím prudší místa vyjít. Poslední kratičký výšvih, který byl avizován, je tady. V dálce vidím oranžové trasírky určující směr do sedla nade mnou. Objevují se poslední bahnité brody. Hlasitě se rozesměju, když vidím, že přes říčky jsou přehozeny rozpůlené klády, coby mostky. Zapřen dlaněmi do kolen funím do posledního stoupání závodu. Nahoře sedí mladík a ptá se, jak na tom jsem, a podává informaci o poslední části tratě. „Zbývá 200 metrů rovinky a pak už mírný seběh. Budeš v pohodě!“
Silou vůle do cíle
Z hadičky saju ionťák s vodou a kontroluji svou pozici. Ta sladká břečka mi už nejede a hlavně nedokáže zahnat žízeň, která se stupňuje. Hlava pomalu začíná rezignovat a dává častější povely k chůzi. Sám sebe přemlouvám a vytyčuji si místa, kam musím doběhnout, abych si mohl dát pauzu v podobě chůze. Hlavně se nezastavit! Protijedoucí cyklistka určuje dobu mého dalšího trápení asi na deset minut. „Vidíš támhle ty zelené stromy? Tam je cíl,“ upřesňuje a přeje hodně štěstí k dokončení. Konečně mám viditelný cíl, který, doufám, není jenom fata morgána, a přibližuje se.
Nakonec přebíhám mostek a za povzbuzování diváků sedících ve stínu stromů objímám Dašku, která tady na mě čeká. Dále už se mi nechce, ale Daška říká, že cíl je ještě dále! Sakra! Pobavil jsem přihlížející romantickou scénou, jako vystřiženou z filmu, a pádím do cíle. Padám na všechny čtyři. Už nemusím dále a mám radost, že se můžu napít čisté vody a schovat do stínu. Cílovou čáru jsem proťal v čase 6:03:20 jako čtvrtý z celkových 41 běžců. Na vzdálenosti padesáti kilometrů jsem nastoupal 1461 a naklesal 1579 výškových metrů.
Poslední metry do cíle
Úžasné pocity po doběhnutí
Se Samem v občerstvovacím stanu.
Po ukojení žízně najdu útočiště poblíž stánku medičky, která poskytla led a obvazy na můj kotník. Bohužel se s Daškou stáváme svědky stavů vyčerpané a přehřáté běžkyně, která se třese zimou a pláče bolestí způsobené křečemi. Nikdy jsem netušil, že něco takového je možné, naštěstí se jí brzy udělá lépe. Můj kotník mezitím natekl a ukázala se i modřina. Naštěstí má dvorní fyzioterapeutka Daška se zlatýma ručičkama udělala, co měla, a tak se snad zase brzy proběhnu.
Dalšího dne mi organizátoři při vyhlášení připravili překvapení, neboť z jedné kategorie pro všechny běžce vytvořili kategorie dvě, Open a Hunters, rozdělené podle věku, což mě posunulo v kategorii Open o jednu příčku výše, čili na třetí místo. S trochou štěstí jsem takhle získal svou první běžeckou placku, což mě motivuje k dalšímu tréninku a přihlášení se do dalšího závodu. Také jsem si tady poprvé uvědomil, proč běhám závody. Není to pro placku nebo stupně vítězů. Největší radost mi přináší samotné překonávání trati a sebe samého.
E-shop Rungo.cz |
