První orientační závod se konal v Norsku v roce 1897, ale už předtím byl podobný systém branných výzev provozován v rámci armádních cvičení. V původní verzi se jednalo o přechod neznámého území při využití mapy a buzoly. Hledání typických oranžovo-bílých lampionků a označování kartičky kleštičkami přišlo až později. Mezidobí v padesátých a šedesátých letech dvacátého století bylo typické závody dvou a tříčlenných hlídek a využíváním batohů, které přidávaly hmotnost příliš lehkým závodníkům.
Skandinávci jsou od počátku orientačního sportu jasnou velmocí a zažít závod na severu je prý životní nutnost. Ovšem i v Česku máme jeden z nejstarších pravidelných orientačních závodů na světě. Jmenuje se Pohár města Zlína a koná se už od roku 1950. A pokud by vás nebavilo běhat, můžete absolvovat orienťák na běžkách nebo horském kole. Všechny aktivity u nás zastřešuje Svaz orientačních sportů, na jehož stránkách najdete informace o závodech i pravidlech. Vstoupit do závodu jako elév bez přípravy je ale velice obtížné.
Orientační běh pro začátečníky
Hledání lampionků probíhá v úžasné rychlosti
Svět orientačních běžců je uzavřená komunita, kde má každý svou přezdívku a většina členů klubu se rekrutuje z rodinných příslušníků nebo blízkých kamarádů už aktivních orienťáků. Na závodech tak běžně potkáváte celé rodinné klany a víkendové orienťácké akce připomínají dovolenou s přáteli. Orientační běžci jsou jedna velká rodina, a pokud se mezi ně dostanete, můžete mezi nimi strávit krásný život v přírodě.
Prvním krokem je účast na veřejném tréninku nebo v závodě příchozích. Orientační běh dospělých se běhá v kategoriích Elite a A-D rozdělených podle výkonnosti, v dětských a veteránských kategoriích (35+) pak podle věku. Kategorie příchozích dostane tu nejlehčí trasu, která většinou vede podél cest, takže se nezkušení závodníci nehromadí v zátoce ztracených duší a nemusí být po ukončení závodu vyhledáváni záchrannými složkami.
Jste-li zdatní běžci, dobře pro vás, protože se vám může podařit uviset zkušeného závodníka a na části trasy se jím „inspirovat“, což je vítanou strategií i pro dobré závodníky na tratích typu sprint. Stále ale platí, že pokud neumíte mapovat, na těžší trati se ztratíte v prvním hustníku a nezachrání vás ani desítka pod čtyřicet. Ostatně, ti ze závodníků, kteří mají rychlejší nohy než mozek, a tudíž se pravidelně ztrácejí, se často dávají na atletiku. Zabloudit na ovále dokáže jen málokdo.
Mapování pro pokročilé
Mapa na orientační běh lahodí oku, ale pro to necvičené umí být pořádně matoucí.
Mapa pro orientační běžce je krásný barevný obrázek v měřítku 1:5 000 až 1:15 000, který umí být při bližším prozkoumání nezkušeným okem a následném srovnání s realitou vůkol docela matoucí. Základem je umět legendu, jako když bičem mrská – to abyste bezpečně odlišili pole, cesty, zastavěnou oblast i lesy o různé hustotě, které jsou značeny úplně jinak, než jak jste zvyklí například z automapy. O zajímavostech typu hustník, významný kámen nebo význačný strom ani nemluvě.
Protože mapy vytvářejí členové místních oddílů, jsou trochu odlišné i díky rukám jednotlivých mapérů. Vykreslování důležitých bodů je intuitivní, ve skalním městě nelze zakreslit všechny přítomné kameny, a to, co je důležité v krajině i na mapě, někdy najde jen oko poněkud cvičenějšího závodníka. Nováčkovi například jen těžko dojde, že významný je i strom, který se jako jediný listnáč hrdě tyčí v soustromí jehličnanů. Proto i po dvou letech orientačního běhání budete ještě začátečník, vaše chyby vás však nebudou muset mrzet, jen vás o orientování se zase něco dalšího naučí.
Orientační běh je vhodný pro děti od cca 8 let
Systém uvažování nad mapou se závodníci učí odmalička, takže pokud se chcete posunout výrazněji, budete se muset přihlásit na kurz. Tam se dozvíte základy o krokování, měření úhlů i uspořádání trasy. Mapu si pak vezmete na místo, kde to dobře znáte, a zkusíte si na něm nějakou trasu projít. Před samotným závodem, tedy pokud se nejedná třeba o mistrovství světa, si můžete na stránkách pořádajícího oddílu mapu oblasti závodu stáhnout a předem si ji prohlédnout. V případě mistrovských závodů ale nesmíte jeden až dva roky ani vstoupit do lesa či na místo, kudy trať povede. Běžci, kteří v dané lokalitě žijí, se proto účasti v závodě ve své domovině v rámci fair play zříkají.
Závody pro všechny, co se nebojí umazat
Kde zkusit bloudit?Najděte si klub ve svém okolí a zeptejte se, zda nepořádají nějaký závod nebo trénink. Existují také areály pevných kontrol, které provozuje Český svaz orientačních sportů a které jsou k dispozici celoročně. V Praze pořádá pravidelné a vyhlášené otevřené tréninky klub EPO při VŠE. |
Dříve jste při závodě vyfasovali kartičku, kterou jste na každé kontrole označili přiloženými kleštičkami. Dnes je doba čipová a svůj čip umístíte do krabičky v oranžovo-bílém lampionku. Z vlastní zkušenosti upozorňuji nováčky na fakt, že lampionek je vždy umístěn tak, aby nebyl vidět ze směru, kterým k němu máte logicky doběhnout. Snadno se vám tedy stane, že se okolo něj budete motat v soustředných kruzích a na pomoc budete volat kolemjdoucí houbaře (což je samozřejmě proti pravidlům).
Trať musíte obejít v pevně daném pořadí kontrol, tedy pokud se nejedná o závod typu „score lauf“, kdy si pořadí kontrol vybíráte podle počtu bodů, které se vám za jejich nalezení započítají do výsledku. Nejtučnější odměnu dostanete pochopitelně za kontrolu, které je ukryta v nepropustném trní úplně na okraji mapy.
Mapu do ruky a sprint do cíle
Na trať budete vypouštěni v časových intervalech, které jsou podle délky trati jedno až čtyřminutové. To samozřejmě nahrává posledním závodníkům v pelotonu, protože se mohou orientovat i podle vydupaných cestiček. Ti vprostřed závodního pole ale zase mohou směle „opisovat“ trasu podle pohybu ostatních závodníků na trati, a tak je jediným neoblíbeným postem startovat jako úplně první.
Délky tras a kategorie závodů se díky členitému terénu a různým lokalitám nepočítají na kilometry, ale na předpokládaný čas vítěze. Ten je u závodů typu „sprint“ asi patnáct minut, u „krátkých“ asi půl hodiny a u „klasických“ tratí přes hodinu. Často se stává, že jsou orientační závody vícedenní akcí a kombinují krátké a klasické trati. Sezóna orientačních běžců trvá od května do června a pak se obnoví zase v září, ale i o prázdninách se dají najít vícedenní akce spojené navíc třeba s pivními štafetami.
Orientační běh není závod pro salónní magiky. Běhá se za jakéhokoliv počasí, závod se nepřerušuje ani s příchodem tajfunu nebo invaze cizích vojsk, a pokud nastoupíte v krátkých kalhotách, budete si šrámy od maliní a kopřiv léčit celý další týden. Vezměte si proto na sebe boty se vzorkem do pořádných výmolů a kopců a kalhoty a triko, na kterých vám tak úplně nezáleží, a běžte si užít trochu dobrodružství. Odměnou vám bude dobrý pocit ze splněné trasy a následného posezení s novými přáteli a také podstatný rozvoj rychlosti a silové vytrvalosti. Až se vrátíte na svou rovinku, bude se vám zdát běh po ní tak nějak snadnější.
