Jsou dny, kdy si říkáte, dneska si pěkně odpočinu. Taková měla být sobota. Hezky si přispat, po snídani se lehce proběhnout a večer jít zafandit holkám z Adidas women's challenge. Krásný plán dostal první trhlinu už v pátek večer, s kamarády Petrem a Nikolou jsme se vyhecovali k účasti na ranním závodu na dvě míle. Závod jsem absolvoval v pro mne hezkém čase třinácti minut. Další tentokrát již vážnější trhlinu do mého plánu vnesl Marek. Po mém návratu z ranního závodu se mě s potutelným výrazem ve tváři zeptal: „Nechceš běžet večer desítku.“ Co se dá dělat, té nabídce nešlo odolat. Chvatně jsem se sbalil a vyrazil závodit.
Předzávodní nervozitu jsme si krátil sledováním závodu Adidas běhu pro ženy. Čímž jsem alespoň částečně splnil svůj původní plán a mohl se soustředit na práci. Tedy na svůj vlastí závod. Přemýšlel jsem, jestli mám respektovat na čísle psaný startovní sektor G nebo se posunout někam blíže ke startovní čáře. Rozhodl jsem se postavit mezi vodiče na čtyřicet pět a padesát minut. Počítal jsem s tím, že je lepší nepřepálit začátek a v klidu postupně předbíhat soupeře.
Zvyšující se intenzita slov moderátora věštila blížící se start, tlukot srdce jako podkres očekávání výstřelu, výstřel a za zvuků Vltavy vyrážíme. Plácám si s kamarády podél trati mávám na děvčata a vybíhám. Ulicí Na Příkopech běžím jako zajíc před myslivcem, ani ne tak rychle, spíše snaha o předbíhání v tak hustém poli běžců vypadá, jako uhýbání před střelami lovců.
Fotopoint na náměstí republiky se pokouším proběhnout s úsměvem na tváři. Přece jen fotky jdou rovnou na facebook a já nechci vypadat jako Zátopek, sice mě bolí kotník, ale chci mít konečně hezkou fotku ze závodu. Po letech ji budu ukazovat vnoučatům a chlubit se jaký byl dědeček frajer. Bohužel asi se mě fotografové lekli nebo jsem je příliš oslnil, na prvním fotopointu žádná fotka nevznikla.
Hustota startovního pole se mi na Štefánikově mostě subjektivně jevila řidší, byl to bohužel krutý omyl. Nábřežím se stále proplétám, ale tempo si držím těsně nad hranicí osobáku. Abych se rozptýlil více si všímám běžců které předbíhám a hele Jarda mávnu na něj, bohužel vypadá mírně přešle, snad si mého mávnutí všimnul. Za chvíli jen zaslechnu „Ahoj!“ a hele Jirka, podávám mu ruku a snažím se ho hecnout „Pojď, jdeme do toho!“ Mávne na mě, jako by říkal „Běž, utíkej!“ a tak ho nechávám za sebou. Připadám si jako na nedělním konverzačním výběhu, další s kým si podávám ruku je Vasil. S úsměvem prohodíme pár vřelých slov a až téměř k občerstvovačce běžíme společně.
Voda, ionťák, banán v soli, brrrr je to děs, ale pomáhá to. Vracím se asi deset metrů pro houbičku na ochlazení zátylku a už zase pokračuji dál. Hned za občerstvovačkou je jeden z mála kopečků na trati, způsobí mi lehké zakyselení. Naštěstí stačí trochu změnit styl a nohy zase poslouchají. Pomalu si říkám, jestli není divné, že mě stále nikdo nepředbíhá, ale pohled na sporttester mi dává najevo, že běžím rychleji, než jsem čekal.
Přibíhám ke Strakově akademii vidím kilometrovník s číslem 8 a je mi mnohem lépe. Mezi stromy je vidět nádherně osvětlený Pražský Hrad. Přemýšlím, že si noční běh Prahou určitě ještě zopakuji. Pokaždé při nich zahlídnu něco nového neokoukaného. Při rozjímání o krásách noční Prahy míjím druhou občerstvovačku kterou zcela záměrně ignoruji a po oběhnutí Strakovky znovu vidím kilometrovník s čílem 8. „A jéje,“ říkám si v duchu „Tak tohle je teprve osmička!“ Bohužel jsem si neuvědomil, že tady se probíhá dvakrát a kilometrovník platí až pro cestu zpět. Strašně mi ztěžknou nohy a musím si v duchu nafackovat. Takhle to nejde poslední dva kilometry přece nevytuhnu. Do závěru dávám vše cestou zpět se na fotopointu ani neusměji, jen mi probleskne hlavou „Vypadat jako Zátopek přece není ostuda.“ Posledních pět set metrů, nutím se k finiši, žaludek mi oznamuje, že pokud ještě zrychlím, uvidím brzy jeho obsah. Přesvědčuji ho ať počká a zvyšuji tempo, posledních pár kliček a je tu cíl. Čtyřicet šest dvacet šest. Těsně nad osobákem, ale jsem spokojený a vím, že příště to bude lepší.
Městské závody mají své kouzlo. Osobně běhám nejraději v přírodě, ale rád se podívám i do města. Pokud je navíc závod něčím zvláštní, není důvod se ho nezúčastnit. Birell Grand Prix je masový závod, díky tomu je pro běžce ze středu pole opravdu náročné zaběhnout na něm osobák. Na druhou stranu má úžasnou atmosféru, skandování, potlesk, plácání rukou, to vše dodává běžci ohromnou energii a pocit výjimečnosti i přes to, že je jeden ze šesti tisíc. Právě proto stojí za to si ho zaběhnout i když zrovna nejste ve formě.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
