Nemám ráda telefonáty z neznámého čísla a většinou je nezvedám. Současný telefonní tarif mi musí ještě rok vyhovovat, do spořky si raději zajdu osobně a lepší služby energií mi přišla paní vnutit přímo domů. Teď je pátek večer a já to neznámé číslo, nevím proč, zvedám.
Vůbec nevnímám, co mi na druhé straně slečna říká, jen přemýšlím, na co se vymluvit a jak telefonát co nejrychleji ukončit. Pak zaslechnu "Rungo", v ten moment se okamžitě probudím a nechám si zopakovat, že jsem členkou letošních gazelek, že se mi začíná plnit sen několika stovek běžkyň.
Následující dny patří čtení článků a blogů minulých účastnic, abych zjistila, do čehože jsem se to vlastně přihlásila. Pocity nadšení střídají pocity strachu. Má dosavadní běžecká kariéra se skládá z několika málo výběhů, ve většině případů končících naprostým vyčerpáním organismu. Naposledy jsem vyběhla snad někdy v říjnu. Teď bych měla podle nějakého tréninkového plánu začít běhat pravidelně a s radostí. Vražedná kombinace.
Před prvním setkání aWCH se třikrát přinutím vyběhnout. Přeci jen se na Cooperův test musím nějak připravit, abych vydržela aspoň předepsaných dvanáct minut běhu. Je konec ledna, sice nemrzne až tak moc, ale pro mě to rozhodně není počasí na to, abych dobrovolně vyměnila gauč v teplém obyváku za běh se zmrzlým nosem a omrzlinách na rukou, které jsou důsledkem naprosté nepřipravenosti a nevybavenosti k běhu v zimním období. Zbytky prvotního nadšení z účasti v projektu rapidně klesají k nule a cítím se provinile vůči holkám, které se do projektu nedostaly.
Ještě že kamarádku zlobí děti
První setkání s ostatními gazelkami ovšem mění všechno o 180 stupňů. Na jednu stranu se mezi nimi cítím trochu jako černá ovce. Nemám sportovní minulost (dosud jsem nepočítala ani se sportovní budoucností), ve sportování mi nic nebrání, nemám zdravotní problémy, které by mě omezovaly. Nemám uřvané děti a manžela, od kterých bych potřebovala občas odběhnout. Ani věk mě zatím taky nijak neomezuje. Nepotřebuju nikomu nic dokazovat, nemám v plánu trhnout rekord na pět nebo deset kilometrů. Jediným mým problémem je lenost a pár kil navíc.
Síla setkání je ovšem tak velká, že své dosavadní plány a cíle přehodnocuju. Chci dokázat všem s větší konfekční velikostí, že i my můžeme běhat. Najednou chci dokázat sama sobě, že jsem lepší než ti, kterým jsem pro smích, když kolem nich se zatajeným dechem běžím. A jsem rozhodnutá, že se chci postavit na start půlmaratonu. A v tu chvíli jsem dokonce přesvědčená, že ho i uběhnu.
V následující dny opravdu běhám. Moc mě to nebaví a na běh se netěším. Mám pocit, že jsem všem pro smích a i ten regenerační pětačtyřicetiminutový běh mě vyčerpává. Večer usínám už cestou do ložnice. Přesto se snažím tréninkový plán dodržovat. Přeci to nevzdám. Ale potřebuju pomoc.
Naštěstí je tu kamarádka Eva, která si ráda navečer odběhne od zlobících dětí a dělá mi skoro pravidelně sparingpartnera. Vybíháme i ve dnech, kdy se mi běhat fakt nechce, protože dětem je můj stav ukradený a zlobí pořád. V tomto se na ně můžu spolehnout. Občas s námi vybíhá i Evin manžel, mají hodně zlobivé děti…
Jako hvězdy reprezentace
Druhé setkání aWCH přichází v pravou chvíli. Je potřeba znovu povzbudit a namotivovat. Koná se v sídle adidas. I přesto, že vyrazím prvním ranním busem, dorazím na místo pozdě. Na chodbě však potkám další opozdilku Renču, a tak se za ni nenápadně zavěsím a společně tiše a neviditelně zaujmeme poslední volná místa v sále, každá z jedné strany Miloše. Já měla víc štěstí, na jeden den budu jeho pravá ruka. Rychle zkontroluju, že jsou všichni v dobré náladě, mému bystrému oku neujdou bříška Simči a Marti. Snad to není vzduchem přenosné… Po chvíli dorazí ještě víc opozdilá Ivana, která nás hledala v Running Mallu.
Po úvodním hovoru Martiny (tipuju o firmě adidas, stihla jsem jen konec) přijdeme na řadu my, se svými zážitky a prožitky, nejen běžeckými, které se nám přihodily od minulého setkání. První slovo dostanu já (hned se mi zdálo podezřelé, že ta židle byla volná), opět trochu bojuju s trémou, ale už je to snad lepší než minule, už jsem mezi svými. Do příště to musím ale ještě vypilovat!
Zjišťujeme, že i přestože jsme každá jiná, máme plno společného. Své tréninkové plány v rámci svým možností plníme, jsme odhodlané splnit si své běžecké cíle, jsme všechny v dobré náladě a v podstatě ani jediná z nás, podle výsledku ISL, neumí dýchat.
O své zkušenosti se s námi podělí i Simča (loňská vítězná gazelka) a svým zdravým pohledem na projekt nám vyžene z hlav pochyby.
A pak nám je konečně představen náš cvičební úbor. Kombinace modré a ještě víc modré je luxózní a úžasná! Modrá je prostě dobrá. Všechno je samozřejmě z kvalitních funkčních materiálů a na cedulkách je uvedeno plno jiných super vlastností, o jejichž výhodách nepochybuju.
Botky nemáme všechny stejné, ale podle typu nožky. Ony gazelky mají každá jiná kopýtka. Nicméně boty jsou pro mě z celé kolekce největším přínosem. Možná existují pohodlnější, ale pro mě jsou nejlepší tady ty. Jsou to moje první opravdové běžecké papučky a díky nim nebudu mít v budoucnu strach investovat do dobrých běžeckých bot.
adidas Women´s ChallengeHledáte motivaci, příběhy, podporu nebo jen kamarádky se stejným koníčkem? Přidejte se k nám na Facebook do skupiny adidas Women's Challenge! |
Po prozkoumání všech těch pokladů, co jsme dostaly, vyženeme Miloše a Václava (fotograf) z místnosti, přeci jen ještě nejsme tak moc kamarádi, a všechnu tu parádu si vyzkoušíme. Pak nezbytné focení už i s Milošem a s organizátory bez Majdy a bez Simči, bez organizátorů a s Majdou a Simčou, s organizátory, s Majdou i Simčou … a jde se běhat. A, tak ještě ne. Odněkud se vrátila chybějící Hanka Ch., Václav se chytá za hlavu, focení pokračuje. Pro jistotu se ale spočítáme.
Při rozcvičce nám trenér ukáže běžeckou abecedu, cviky na zpevnění středu těla, sem tam prohodí nějaký vtípek. Nálada je výtečná, počasí velkolepé, pobíháme v lesíku, vyhýbáme se dvěma stále nás pronásledujícím Scooby Doo, Václav nás u toho fotí a my si připadáme minimálně jako hvězdy reprezentace.
Po návratu doplníme energii z přichystané svačinky a pak dorazí odbornice (mé bystré oko zaznamená další bříško) z ISL na zdravou výživu.
Za krátkou chvíli pro mě bohužel setkání končí, musím spěchat na autobus. Celou cestu v poloprázdném autobuse držím křečovitě ucho adidasové igelitky, v duchu si plánuju trasy příštích výběhů a představuji si, jak stojím na startu půlmaratonu. V cíli si sama sebe zatím představit nedokážu.
Už se na běh i těším!
Trénink v dalších dnech se nemění. V pracovní dny většinou vybíhám hned, jak přijdu z práce, abych nedala šanci lenivosti. Nejnáročnější okamžik je vyběhnutí z domu, pak už hlava přepne někam jinam, vytratí se z ní každodenní starosti. Často nevnímám nic a nikoho kolem a jen běžím.
Takové běhy jsou nejlepší. Jsem po nich sice unavená, ale už nejsem vyčerpaná. Spíš naopak, jako by bylo tělo nabité novou energií. Je odolnější vůči okolí. Vnímá jen to, co má pro něj nějaký význam. Nemá chuť se s nikým hádat a ze mě se stává flegmatik na druhou.
Sobotní dlouhý běh si odbývám, hned jak vstanu, a na lačno. Stav po doběhnutí je naprosto jiný. Tělo je vyčerpané, unavené, bez známky energie a neschopné ani metru navíc. Ale stejně tak jsem se přeci cítila před několika týdny už po deseti minutách běhu. A dokázala jsem to vytrénovat. Takže těch zbývajících devět kilometrů, co mi ještě chybí do jednadvaceti, taky natrénuju.
Mám trenéra, který ví jak na mě. A taky gazelky, jejichž výkony obdivuju a které mě zároveň motivují a taky ostatní holky na FB, které s námi sdílí naši běžeckou kariéru a dodávají energii, zatímco my trénujeme i za ně. A nesmím samozřejmě zapomenout na Honzu, Ondru a Kačku, Eviny děti.
Konečně se, aspoň občas, začínám na běh těšit. A dokonce začínám vítězit nad leností. I když se mi někdy běhat nechce, jdu, protože je to dané, je to napsané v tréninkovém plánu. Potřebuju pevný režim a taky dohled. A dohled, ten teď mám ze všech stran, když jsem ta mediální hvězda.
A malá vsuvka nakonec. Nedávno se mě mamka zeptala, jestli se náhodou s tím běháním nepřeceňuji. Taťka na to: "... jen ať běhá! Lepší než furt sedět u toho slavného internetu!" A můj taťka má pravdu. Vždycky.
