Co vás inspirovalo k první cestě na moře?
Vždycky mě lákaly polární kraje, odlehlé, s panenskou přírodou a obyvateli, kteří žijí v souladu s ní..., proto jsem v jednadvaceti letech odjela s přáteli na Aljašku. A o dva roky později jsem se tam znovu vydala sama. Následovala cesta do Grónska, kde jsem byla od té doby už třikrát a strávila jsem tam hodně času s rybáři a lovci tuleňů. Cestovala jsem sama, jen s batohem. Prošla jsem Tibet, Himaláje, Patagonii.
Na plachetnici jsem se poprvé plavila v pětadvaceti v Jižní Americe a kouzlu jachtingu jsem tehdy totálně propadla.
Jak si cesty plánujete?
|
Na neobydlených ostrovech Chagos, ležících uprostřed Indického oceánu, plachetnice ztroskotala na útesech. Spolu s jachtařem Petrem Mužíkem jsme pluli dál, na lodi, do níž tekla voda, bez motoru a jen s málem technického vybavení. V těžkých podmínkách jsme urazili šest tisíc kilometrů. Tato náročná plavba získala v "Royal Yacht Club of South Africa" prestižní ocenění. |
Kudy jste se ten rok plavili?
Dopluli jsme tehdy ve dvou lidech na naprosto technicky nevybavené lodi až na souostroví Tonga ležící nad Novým Zélandem. Rok potom následovala další roční plavba a opět ve dvou, na devítimetrové lodi bez automatického kormidla. Pluli jsme z Mikronésie přes Marshallovy ostrovy…
U kormidla
Usmyslela jste si obeplout svět?
Tak nějak na pokračování. Další kus jsem urazila přes Indický oceán s kapitánem z Jižní Afriky českého původu Petrem Mužíkem. Uprostřed oceánu na opuštěných ostrovech Chagos se nám podařilo ztroskotat, ale dopluli jsme s částečně opravenou lodí, do níž teklo dalších šest tisíc kilometrů až do Afriky.
Vloni jste byla v Antarktidě...
Plavili jsme se na trojstěžníku, mě s sebou vzali jako lékařku.
Jak sháníte posádku na lodě? Jací jsou to lidé?
Posádka je problém. Málokdo může v dnešní době opustit zaměstnání na delší dobu a v rámci krátkodobých dovolených se plavby přes oceán nedají absolvovat. Další otázkou jsou potom podmínky plavby, které ne vždy jsou podle představ, které lidi o jachtingu mají. S Oldou Karáskem nám každá posádka utekla při nejbližší příležitosti, a to hlavně proto, že málokdo vydržel velmi skromné a přitom náročné podmínky. Sorta lidí se na lodích sejde různá. Pluli jsme s bezdomovcem, studenty, s vysokoškolsky vzdělanými lidmi. Všichni měli společné to, že se nemohli dočkat, až přistaneme na pevnině…
Jak jste se naučila ovládat loď a navigovat?
Základy jsem se naučila na plavbě s Oldou. Stačila mapa, kterou jsem okopírovala od ostatních jachtařů, a pak GPS. Plulo se, ani jsme mnohdy nevěděli, kde budeme přistávat. Ve dvou lidech musíte ovládat všechno. Stalo se také, že Olda byl nemocný a já musela zvládnout celou loď se vším všudy. Tu pravou školu jachtingu mi dal ale Petr Mužík, který celý život mladé jachtaře učil profesionálnímu závodnímu jachtaření. Plavba s ním byla skutečným jachtingem se vším všudy.
Na jak velkých lodích většinou plujete?
Devítimetrová loď O.K. neměla automatické kormidlo, neměli jsme ani fungující vysílačku, ani nic na případnou záchranu. Plachty byly staré, na první etapu plavby nebyla loď ani natřená, takže byla obrostlá - mám dojem - skoro půl oceánem korýšů, a proto se také neskutečně vlekla. Nikdy nevezla víc než 40 litrů nafty, a tak se ani nedalo spoléhat na to, že bychom se někdy někam za pomoci motoru dostali…
Ale loď profesionála už musela být dokonalá, nebo ne?
Tkanička, loď Petra Mužíka, měla 12 metrů a byla vybavena perfektně, od automatických pilotů přes větrný a solární zdroj energie, perfektní motor a prvotřídní plachty, s vysílačkou i SSB rádiem, a ještě k tomu nádherně udržovaná. Stavěl si ji sám 12 let a svou loď skutečně miloval. Ztroskotáním jsme o ni ale málem přišli, a i když se nakonec zachránila, zničilo se na ní skoro všechno, od motoru počínaje, kormidlem a elektronikou konče.
Výprava do Antarktidy
A jak se pluje s trojstěžníkem?
Do Antarktidy nás vezl 55metrový trojstěžník, vybavený samozřejmě se vší možnou technikou, ale také nás tam bylo 50 členů posádky. Bylo fantastické zažít, že i v dnešní době ještě pluje stoletá loď, plachty se vytahují i stahují lezením na stěžeň, kde není všechno mechanické, i když by lehce mohlo být.
Zažila jste nějaké nebezpečné situace? Bála jste se někdy o život?
Nebezpečných situací bylo hrozně moc. Také posoudit, co už je nebezpečné, hodně záleží na tom, co už člověk na moři za předešlé hrůzy zažil. Zprvu pro mě byly nebezpečné pětimetrové vlny v bouři Atlantiku, pak jsme se ale v Karibském moři dvakrát s lodí převrátili v osmimetrových vlnách, to už bylo hodně špatné. V Tichém oceánu jsme zažili bouři, kde blesky sršely kolem lodi a neuhodilo do nás, přitom nás bouře hnala přímo na útesy… V Malajsii se nám uvolnila kotva tak nebezpečně, že nás to taktak nevtáhlo pod železné piloty… No a v Indickém oceánu jsme ztroskotali a poprvé v životě a doufám, že i naposledy, volali Mayday. To byla hrůza, kdy nevíte, co bude dál, na ostrovech, kde nikdo nežije, s lodí, která je plná vody a přitom je stále jedinou vaší šancí, jak se odtamtud dostat…
Jak dlouho cesty trvají?
Plavby s Oldou byly díky pomalému postupu hodně pomalé, strávili jsme i třeba dva měsíce čistého pobytu na moři, aniž bychom viděli ostrov či jinou loď. Speciálně severní Pacifik byl hodně pustý. V roce 2006 jsme se vydali do končin Mikronésie jenom dvě plachetnice, ta druhá byla ale nesrovnatelně vybavená oproti té naší… Jinak etapa plavby kolem světa přes Atlantik, Tichý oceán a na Tonga trvala rok, další pak přes severní Pacifik až do Malajsie taky tak. Přes Indický oceán jsme pluli nakonec dva a půl měsíce, i když plavba měla být daleko kratší. Antarktida trvala dva měsíce…
Jak je to s hygienou? Jak snášíte sůl a velkou vlhkost?
Člověk je na moři stále zasolený, koupeme se v moři každý den, a když prší, tak je to jediná možnost, jak se umýt ve sladké vodě. Ale v lodi je stálá vlhkost a zasolení, takže člověk musí na nižší komfort a hygienu samozřejmě přivyknout.
Co při plavbách jíte, kdo vaří?
S Oldou jsme se střídali, jídlo tam bylo dost jednoduché, střídala se čočka a fazole, rýže a špagety, taky jsem zhubla skoro dvacet kilo… S Petrem jsem vařila jenom já, no a v Antarktidě jsme měli lodního kuchaře, tato holandská expedice byla první, na které jsem ztloustla.
Plula jste někdy i s nějakou ženou, nebo jenom s muži?
I na devítimetrové lodi byly ženy, i posádka trojstěžníku byla smíšená. Našla jsem mezi jachtařkami i námořnicemi skvělé přítelkyně.
Jak se vám daří uvolnit se z práce? A jak jsou cesty finančně náročné?
Při prvních dvou plavbách jsem pochopitelně o práci přišla, protože šlo o roční pobyty. To bylo z finančního hlediska hodně kruté období. Prakticky od té doby jsem stále zadlužená. Pokud jsem doma v Čechách, pracuji skoro pořád, nyní mám úvazek u záchranné služby v Ostravě, v léčebně dlouhodobě nemocných v Ostravě, také v nově založené ambulanci pro lidi v nouzi a v domovech důchodců. Také se snažím psát knížky, letos už mi vyšla čtvrtá - o přeplavbě Indického oceánu, s názvem Ztroskotat a zvítězit. Je ale jasné, že daní za tento styl života je osobní život, při práci sedm dní a mnohdy i nocí je rodina prakticky nemyslitelná.
Karin Pavlosková u kormidla trojstěžníku
Co vám ještě chybí k úplnému obeplutí světa?
Vyrážím teď na poslední etapu z Kapského města do Karibského moře.
Co vás na moře stále tak láká?
Není jen jachting sám o sobě, ale přímo životní styl, který člověk vede. V souladu s přírodou, překonáváním sebe sama, neustálou výzvou, která posouvá hranice lidských možností… Zvláště v dnešní době si myslím, že tento život dodává daleko více síly a optimismu než jakýkoli jiný životní styl. Na lodích potkáváme spoustu rodin, které přímo na moři žijí. Možná, že v budoucnu budu na moři vychovávat i děti, samozřejmě střídavě s pobytem na pevnině.
Co na vaše cestování říkají rodiče? Jaké je slavit Vánoce nebo nějaké výročí uprostřed moře s cizími lidmi?
Život na moři přináší jednu krásnou a velkou rodinu. Člověk tam není nikdy sám a už vůbec ne s cizími lidmi. S mámou jsem oslavila Vánoce napřed, další si užiji s rodinou Petra Mužíka v Kapském městě a ještě jedny s přáteli, s nimiž popluji přes Atlantský oceán.
Na jak dlouho teď odjíždíte?
Návrat je naplánovaný jako vždycky po měsíci plavby, tak doufám, že tentokrát to vyjde a pojedu skutečně jenom na "dovolenou".
Karin Pavlosková* MUDr. Karin Pavlosková (1975) vystudovala lékařskou fakultu v Brně. |
