Některá nebezpečí jako úraz elektrickým proudem nebo otrava chemikáliemi musí rodiče samozřejmě předvídat a dítěti v tom preventivně zabránit, ale takové přiskřípnutí prstíku do zásuvky si dítě zapamatuje a příště se podobnému chování samo vyhne.
„Chce-li dítě sáhnout na kopřivu, upozorním, že pálí, ale neběžím ho zachraňovat, nebráním mu v dalším zkoumání. A podobně u dalších drobných rizik typu schodů, mravenců, kluzkých povrchů,“ popisuje Pavla Koucká ve své knize. Dítě se těmito zkušenostmi učí a stává se nezávislejším na dospělých. Před mnohými přírodními nebezpečími navíc samo dítě cítí respekt - bývají to třeba výšky, psi a další zvířata.
Co nepodcenit?
Naopak ve vymoženostech moderní doby jako auto jedoucí stokilometrovou rychlostí nebo kabel pod proudem dítě žádné nebezpečí nevidí a získání vlastní zkušenosti je smrtelné. Před těmi ho musí rodiče bedlivě střežit i za cenu jeho drobného nekomfortu. Mezi další výrazná nebezpečí pro děti patří chemikálie a leptavé látky, lékárnička, alkohol a čistící prostředky, které by měly být pečlivě uloženy mimo dosah dítěte. Koucká doporučuje i zajištění oken a znemožnění pádu.
Co děti najdou, s tím si budou hrát, upozorňuje klip:
7. července 2014 |
Vyplatí se také dávat pozor na horké tekutiny a hrnce na sporáku, protože popáleniny jsou jedním z nejčastějších dětských úrazů. Dítě příliš „nerozmazlíte“ ani krytkami rohů nábytku ve frekventovaných částech bytu - rozseknutí hlavy při zakopnutí totiž dítě samo těžko zabrání a asi se z něj ani moc nepoučí.
Zároveň ale psycholožka upozorňuje na to, jak relativní je pocit rodičovského bezpečí a hranice toho, co dítě může a nemůže. U jiných kultur a přírodních národů uvidíte, že si děti samy hrají vedle srázu nebo třeba na palubě lodi bez zábradlí. Zatímco naše kultura se vydala cestou přizpůsobování prostředí dětským potřebám, všechny společnosti si takový luxus dovolit nemohou. Děti se musí adaptovat na dané prostředí, aby v něm byly schopné přežít nezávisle na rodičích.
Samostatní později
Psycholožka Pavla Koucká
V kontrastu k tomu, že dnes vozíme do školy i děti pubertálního věku, generaci dvě zpátky chodili sami běžně prvňáčci, a občas i děti mladší. Koucká vzpomíná příběh pětileté holičičky a jejího tříletého brášky, kteří se v šedesátých letech podle budíku sami vzbudili, umyli, oblékli, nasnídali a odešli do školky. Máma tou dobou byla už dávno na směně v kravíně. Například v Austrálii je dnes nezákonné nechat dítě do dvanácti let bez dozoru (včetně samostatné cesty do školy), což se nám zdá přehnané. Nicméně otázkou je, zda k tomu též nesměřujeme.
A nabízí se samozřejmě otázka, jak zodpovědní lidé z těchto dětí mohou vyrůst, když jim nejsme ochotni žádnou zodpovědnost za sebe samé předat. Pokud to trvá až do staršího věku dětí, můžeme hovořit o tzv. vrtulníkovém rodičovství, kdy je rodič dospívajícímu dítěti neustále „za zadkem“ a řeší za něj jeho problémy a starosti. Podle odborníků ale není výsledkem protektivního chování rodičů silnější jedinec, ale naopak neurotik, který se neumí chovat v běžných sociálních a životních situacích a zároveň má pocit, že má nárok na to nejlepší, jak mu jeho rodiče celý život opakovali.
Děti se potřebují adaptovat
Pořiďte se slevouKnihu Zdravý rozum ve výchově Pavly Koucké najdete výhodně na Knihy.iDNES.cz.  |
„Snažíme se chránit potomky před všemi riziky, pořídit jim vše, co potřebují, mít na ně vždy čas, jenže tím často dětem bereme příležitost, aby objevily své schopnosti,“ píše ve své knize Koucká. Částečně to podle ní může být způsobeno právě tím, že na rozdíl od našich předků nebo přírodních národů neřešíme otázku přežití, můžeme si dovolit věnovat dětem spoustu času a pozornosti, i když jsme potom velmi vyčerpaní a podivujeme se, jak naše babička zvládla šest dětí a péči o hospodářství.
Koucká v knize také připomíná myšlenku Jiřiny Prekopové, že zatímco nošení dětí v šátcích nutí děti přizpůsobit se matce, nošení dětí v naší kultuře funguje zcela opačně - dítě je středem pozornosti, protože matka nemůže s dítětem v ruce zároveň plně vykonávat jinou činnost. Dítě je tak ochuzeno o cvičení v adaptaci na okolí, což je ceněná vlastnost. „Přístup vše pro dítě není dobrý pro nikoho. Můžeme (a měli bychom!) myslet i na sebe,“ uzavírá kapitolu o adaptabilitě dětí psycholožka Koucká
