Bývalé kolegyni se před léty stalo něco podobného.. Když jí lékaři po krátkém čase sdělili, že dcera nemá žádné mimo vrozených reflexů a že nikdy nebude chodit, mluvit a nebude schopna se o sebe postarat, nabídli jí, že ji může dát do ústavu. Manžel ani jeho rodiče nesouhlasili. Po třech letech se na kolegyni vykašlali, manžel jí opustil a ona zůstala sama. Pak už to prostě nešlo.. Když se o někoho tak dlouho staráte, stane se součástí vašeho života a nemůžete se od něj jenom tak odstřihnout. Obdivuji jí.. Dnes už ani nevím, jak dopadla, ale tehdy jí bylo kolem třicítky a žila jen a jen pro ni.. je to život?

Je to život. Ukázala sílu pomoci svému dítěti. Zaslouží obdiv.

Zvláštní, že většinou muži v takovýchto situacích selžou a rodinu opustí. Čím to asi bude. Asi proto, že jsou většinou sobečtí slaboši....

(předem říkám, že to co napíšu nemusí ani kouskem platit o tomto případě a osobně si myslím, že to tak nebylo - tato paní asi stojí nohama na zemi)

Nebo realisti. Ono musí být strašná psychická zátěž se starat o takto postižené dítě a pokud to k tomu ještě začne být problematické mezi rodiči, tak je to ještě. mnohem mnohem horší. Ano spousta mužů jsou sobci (a slaboši), ale spousta žen se zase až nesmyslně upne na dítě (na postižené o to víc) a partnera de facto zavrhne a ještě se pohoršuje, že on není taky tak oddaný svému dítěti a vyčítá mu cokoli čím by se mohl potěšit a ulehčilo mu to od každodenních starostí? Co pak má muž dělat? Do smrti se s odporem vracet domů a vědět, že to může být jen a jen horší. Prostě pokud by partneři byli při sobě, tak se to dá nějak překonat, ale jinak je to fakt na sebevraždu.

On si jeden známý něčím podobným prošel. Měli jedno postižené dítě a jeho manželka se na dítě totálně upnula. On byl v porovnání většiny mužů vzorný otec a staral se jako mohl. Ale manželce to nebylo dost, protože si sem tam (cca 1x za 14 dní) vyrazil s kamarády (na kolo, fotbálek apod.) a ona to brala, jako že zanedbává jejich dítě, že se někde baví, zatím co všechno je jen na ní. Když jí řekl, že ať si taky občas někam vyjde, nebo seženou ošetřovatelku (s financemi problém nebyl), že by mohli občas jít někam spolu, tak mu řekla, že by s dcerou nikoho cizího nenechala, jen aby se mohla bavit, že by stejně jen myslela na ni. Vydržel to 8 let a rozvedl se. Chtěl odejít od manželky, ne od dcery, o tu se chtěl starat i potom, ale exmanželka se ještě více zatvrdila a ani mu to neumožnila. Mohl přijít jen na "návštěvu" a tam poslouchat nářky, jak to mají těžké a že on se na dceru vykašlal, to že by ji třeba vzal na výlet (i několikadenní) bylo nemyslitelné. .... tak asi tak, těžko hodnotit, když neznáte celé pozadí ... a i mé hodnocení může být hodně zkreslené, protože většinu informací mám jen z jedné strany

Takovymto lidem by mel stat opravdu poradne pomoci, k tomuto by mely byt pouzity nase dane, a ne nefachcenkum, kteri se nedokazi postarat ani sami o sebe natoz o nekoho dalsiho jako tato pani.

To není o penězích..

"Přála bych si, aby mě nepřežila" .. netušíte, jak moc s Vámi souhlasím..

Kdo si cosi podobného nezažil na vlastní kůži, nikdy nepochopí celou hloubku toho trápení..

Škoda, že když sbírka ještě bežela, měly rotaci důležitější články, Rungo, Goťák apod.

Před paní opravdu klobouk dolů

Nezbývá mi nic jiného než smeknout a hluboce se poklonit.Razem moje problémy jsou malicherné.

má smysl života, který sám život redukuje jen na ten samotný smysl.

Přeji paní i dceři další vůli do života. A také trochu štěstí.

Co tě nezabije, to tě posílí.

Já si sice obecně myslím cosi podobného jako vy, ale argument "jak by to bylo v přírodě" je falešný. V lidské společnosti se děje celá řada věcí, které v přírodě nefungují. Třeba právní systém. Měli bychom ho zrušit, protože v přírodě nic takového není?

Každý tu píše o milostivé smrti, ale mnohem důležitější je uvědomit si v čem je skutečně problém.

V současné době nedokáží lidé takto postiženému pomoci, aby se plně rehabilitoval, na druhou stranu se dokáží o člověka starat tak, aby nezemřel.

Je tedy správné starat se o takto postiženého? Jistěže, ano. Existuje totiž stále naděje, že vědecké/lékařské poznání se posune dále a postiženého půjde úplně vyléčit. Je rovněž i minimální šance, že dojde ke zlepšení stavu vlivem regenerace organismu.

Pokud budeme ignorovat i minimální šanci na uzdravení, pak to bude špatně.

Už jenom vytrvalou péčí může ukázat ostatním, jak se o postiženého starat. Tato paní může být pro ostatní vzorem. Ve svém snažení není samotná, existují i další. Osobně znám příběh, kdy vytrvalá péče zlepšila stav dítěte nad očekávání všech lékařů. To všechno rozhodně není málo a pro společnost to má smysl.

Nevím, jak by se v podobném případě mohl zlepšit stav. Jen prodloužit život, ale za jakou cenu? Paní moc obdivuju, ale musí to být peklo.