O co jde? Anglická zkratka FOMO znamená fear of missing out – tedy strach, že něco prošvihneme. Zahraniční psychologové a sociologové se syndromem FOMO už nějaký ten pátek zabývají. Tvrdí, že existoval dřív než sociální sítě, ale právě jejich rozmach mu hraje do karet.
Závidíme kolegyni krásnou svatbu, sousedce výlet do New Yorku a žárlíme na kamarádky, když vyrazí na kafe bez nás. Rozdíl mezi dobou před a po nástupu sociálních sítí je však zřejmý: dřív byste se o tom všem ani nemusela dozvědět.
Dnes si své zážitky navzájem servírujeme až pod nos, třeba pomocí aktualizací na Facebooku nebo fotografií na Instagramu. A nezapomeneme je hezky přibarvit – jen ať tentokrát závidí ostatní! Zní to pošetile, ale je to docela přirozené. Odjakživa si lidé přejí v očích ostatních vyniknout, zlepšit svou image a (alespoň naoko) zvýšit svůj sociální status.
Někdo si koupí falešnou vuittonku, někdo roky šetří na luxusní automobil a někdo prožene fotku z dovolené barevným filtrem, aby bylo moře ještě modřejší a slunce ještě zářivější. To, že v hotelu netekla teplá voda a děti zlobily, už samozřejmě nezmíníme. Idylka – nebo aspoň její iluze – je dokonalá a přátelé blednou závistí.
A právě tady vzniká syndrom známý jako FOMO. Podle výzkumu mezinárodní agentury JWT se týká především lidí ve věku od 18 do 33 let. Dává to smysl - právě v tomto období budujeme svou identitu, vytváříme si síť kontaktů a pracujeme na svém společenském postavení. Pocit, že se nám to nedaří, že se neúčastníme všech důležitých akcí a nemáme před ostatními dostatečný náskok, pak vede k nervozitě a obavám, které mohou časem přerůst v psychický problém.
"Jsme-li dostatečně sebevědomí, neměl by být problém si uvědomovat limity virtuální komunikace," říká psycholožka Milena Nováková. "Je dost možné, že například facebooková identita našich známých je smyšlená nebo přehnaná. A i kdyby nebyla, je zbytečné se tím trápit. Každý z nás je jiný, nemá smysl se porovnávat s ostatními."
Typické projevy FOMO
(zdroj: JFW) |
Horší je to v případě těch, kteří jsou od přírody přecitlivělí, nejistí nebo dokonce depresivní. "Nepozvali mě na večírek, takže mě nemají rádi," říká si takový člověk. Pak stačí, když se na Facebooku objeví pár veselých fotek z daného večírku, aby sebevědomí kleslo na minimum. Pocit selhání a stavy úzkosti na sebe nenechají dlouho čekat.
Reakce bývají různé: někdo řeší situaci naprostou rezignací, další snahou dostat se na (domnělou) úroveň ostatních. Nenechá si uniknout žádnou společenskou akci, shání nové informace, aby vždycky "věděl první". Investuje energii a peníze do módy, luxusních večeří nebo cestování a samozřejmě nezapomíná všechno, ale opravdu všechno zvěčnit a sdílet prostřednictvím sociálních médií.
Dostává se tak do začarovaného kruhu. Stresuje ho, když okolí nestačí, a ještě více ho stresuje snaha všechno vidět, vyzkoušet, zvládnout. Výsledek? Únava a vyčerpání. A také snadné podlehnutí marketingovým kampaním, které využívají fráze ve stylu "už sis pořídil...?" nebo "bav se s přáteli". Ten, kdo si nepořizuje nebo se nebaví, jako by neexistoval.
Co dělat, když se nám zdá, že jsme se v kruhu FOMO ocitli? "Sociální sítě samy o sobě příčinou nejsou. Takový člověk už má patrně předpoklad, který se do virtuální reality jen promítl. Pokud vás trápí pochybnosti, úzkost nebo výčitky, budete možná potřebovat komplexnější terapii," myslí si Milena Nováková. "Návštěva psychoterapeuta ostatně ještě nikomu neuškodila."
