Stud sice cítíme všichni, ale nemluvíme o něm. Jako by to bylo nějaké naše osobní, přísně střežené tajemství. Nemáme tak ani tušení, kolik lidí kolem nás s ním zápolí, říká mentorka a koučka Iveta Clarke, která se zaměřuje na stud a zranitelnost. Jde o vrozené emoce, nebo se je učíme?
Proč jste se začala zabývat právě studem a lidskou zranitelností? Pravda je, že člověk si najednou neřekne: Tak a teď bude zranitelnost moje téma. Musí k němu nějak životem dozrát. Zranitelnost, tedy někdy až riskantní opravdovost, byla vždycky součástí mého vztahového arzenálu. Často jsem slyšela, že jsem příliš naivní, když se tak lehce a rychle otvírám druhým lidem, že prý nikdy nevím, kdy toho někdo zneužije. Nějak jsem ale cítila, že takhle žít neumím a nechci, pořád se obávat nějaké zrady.
Když pak socioložka Brené Brown přišla se svým výzkumem, kde se potvrdilo, že ochota se otevřít je jedinou cestou k lidskému propojení, věděla jsem, že o tom musíme u nás v Česku začít veřejně mluvit. Jestli se chceme propojit, musíme do sebe nechat nahlédnout. Jinudy cesta k hlubšímu porozumění a intimitě nevede. Zranitelnost začíná tam, kde pociťujeme nejistotu, emoční risk nebo nechráněnost. Proto se při práci se zranitelností musíme nejdřív zabývat studem.
Stáhneme se do sebe, začneme se omlouvat, někdy naopak zaútočíme, i když většinou na někoho jiného, než kdo nás v ošemetné situaci přistihl. Útočíme na člověka, který je na tom prokazatelně hůře než my.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
