Už nevím, jak dál. Den ode dne mám větší vztek na švagrovou (manželovu sestru), ale i na mého muže samotného. V čem je problém? V bytě. Před dvěma lety totiž Martina utekla i s dětmi od svého muže a my se rozhodli, že jí půjčíme dvoupokojový byt, který jsem před několika lety zdědila po své babičce.
Máme dvě už téměř dospělé děti a byt, který nám (tedy mně, ale co je moje, je i manželovo) spadl do klína, jsme se rozhodli pro ně zachovat. Nejdříve jsme ho pronajímali, ale když jsme se museli dokonce s policejním doprovodem rozloučit s už třetími nájemníky, rozhodli jsme se, že byt necháme jen tak. Občas tam přespali známí či příbuzní, kteří přijeli do Prahy na návštěvu. Jinak byl byt skoro rok prázdný.
Pak se to semlelo v rodině manželovy sestry. Švagr byl vždycky dost prchlivý, pro drsnou nadávku nešel daleko, ale nikdy by své ženě neublížil. Ovšem nikdy neříkej nikdy. V době krize přišel o práci a protože utrpělo jeho ego, místo aby si hledal práci novou, začal pít, litovat se a vztek si vybíjel doma. Nejdříve byl sprostý, pak přitvrdil a občas jednu Martině vrazil. Když ho jednou přistihla s ženskou nevalné pověsti, kterou si přivedl po dlouhé pitce, sebrala děti a odešla k rodičům. Bohužel byt byl švagra. Rozvedli se a dneska jí platí, jak se mu to hodí.
Soužití s rodiči nedělalo dobrotu a nás napadlo, že pro duševní klid tchyně s tchánem se obětujeme a Martině dočasně poskytneme azyl v našem druhém bytě. Manžel má svou sestru hodně rád, je o mnoho let mladší než on a vždycky nad ní držel ochrannou ruku. Já už z ní tak nadšená nejsem, myslím si, že je to rozmazlený fracek (a události posledních dvou let mě v tom jen utvrzují), ale na druhou stranu potřebovala pomoc.
Manžel švagrovou sponzoruje
Říkali jsme si, že se aspoň o byt bude někdo starat. Představovala jsem si, že nám bude Martina za pronájem něco platit, aspoň symbolickou částku, ale manžel prosadil, že je chudák, sama s dvěma dětmi, bývalý jí platí jen sporadicky, to po ní přece nemůžeme chtít. Tak jsem ustoupila, ale trvala jsem na tom, že za služby už bude platit sama. Jenže jsem po čase zjistila, že to platí můj muž. Udělala jsem scénu a manžel mi slíbil, že už to platit nebude. Jak to je teď, nevím, manžel tvrdí, že to platí ona, ale myslím si, že Martina si i nadále žije v našem bytě úplně zadarmo.
Navíc když se do bytu nastěhovala, manžel tam nechal vymalovat, zaplatil hromadu peněz za různé rekonstrukce v kuchyni a v koupelně. Koupil jí myčku, ledničku i pračku, protože to všechno nechala v původním bytě. Tenkrát jsem mlčela, ale teď mě to maximálně štve. Především proto, když vidím, jak si ve skutečnosti žije. Byt je plný luxusních hraček, ona i děti chodí ve značkovém oblečení. Děti mají každý svůj notebook, mobil... A to pořád mluví o tom, jaký je chudák, že je sama na všechno, že děti stojí hodně peněz.
Dokonce se ani nestydí přijít za námi, že by potřebovala vyměnit novou sedací soupravu v obýváku, že ta stará je hrozná a jí se hnusí v ní sedět. Je jí prý trapně si tam pozvat přítele či kamarádky. Já jí na to odpověděla, že nemám nic proti tomu, když tedy tu starou vyhodí a koupí si novou, až bude z bytu odcházet, klidně si ji může odnést. To se ale tvářila, že se jí nemusí jednou hodit a klidně by tu sedačku tam nechala, takže ať si ji koupíme a zaplatíme my. Ona ji ale vybere. Manžel vypadal, že to zařídí hned druhý den. To jsem si ale dupla - chceš sedačku, tak si ji kup!
Chci ji vystěhovat
Manžel se mnou ten večer nemluvil a druhý den společně se svými rodiči koupili Martince novou sedačku. To už na mě bylo moc a začala jsem mluvit o tom, že bych chtěla, aby se Martina i s dětmi odstěhovala. Důvod, proč jsme jí byt tenkrát půjčili, je pryč. Postavila se na vlastní nohy, chodí do práce, podle toho, co má doma, nevypadá, že by trpěla nouzí, navíc má přítele, se kterým to je prý vážné. Tak si mohou spolu pořídit bydlení, ale ne v našem bytě.
Přišla totiž s tím, že by se k ní Pavel (její přítel) nastěhoval. On sice byt má, ale jen dvougarsonku. Taky navíc vymysleli, že by ty dva byty vyměnili za větší. No to jsem myslela, že ji okamžitě vyhodím. Jak může takhle vůbec uvažovat, co si o sobě myslí?! Sice nám řekla, že by nám něco zaplatila, ale je mi jasné, že má na mysli jen nějakou almužnu. A ten můj chlap se tvářil, že to chápe, že je rád, že Martinka bude konečně šťastná a spokojená, po těch letech si to přeci zaslouží.
Došla mi trpělivost. Manželovi jsem řekla, že se Martina musí okamžitě odstěhovat. Byt je nakonec můj, zdědila jsem ho já, takže můžu rozhodnout, jak to bude. Jenže jsme zatím vždycky všechno řešili spolu, takže to říkám opravdu nerada, ale měl by už konečně prohlédnout, jak nás a především jeho a rodiče využívá (dozvěděla jsem se, že tchyně ji pravidelně dává peníze, aby chudinka nestrádala). Mám z toho všeho ale nepříjemný pocit. Vůbec nemám chuť vše řešit "násilím", chtěla bych se v klidu dohodnout. Bojím se, že to bude mít negativní vliv i na naše manželství...
Názor psychologa: Proberte hranice rodinného systému
Milá Veroniko, mám dojem, že by bylo dobré, kdyby se více prozkoumalo a narovnalo to, čemu se v psychologii říká "hranice rodinného systému". Nedivím se, že zažíváte vztek, frustraci a možná další nepříjemné pocity. Možná oprávněně vnímáte, že manžel je jednou nohou stále ve své původní rodině, jako kdyby skutečně (nevědomě) dal nějaký slib, že se o svou sestru postará a bude ji chránit bez ohledu na reálnou situaci a potřebu. To je však velmi náročné a svazující pro něj.
Dovedu si představit, že aktuálně manžel vnitřně moc jednat nemůže, protože sám na to nemá náhled, respektive by se cítil provinile, kdyby se nechoval právě takto. Nijak ho tím nechci omlouvat, ale v nějakém smyslu je díky systému v jeho původní rodině i on tím, kdo potřebuje pomoc.
Píšu to proto, že mi přijde, že je důležité, jak se vymezit a s manželem probrat, jak vám je, kde je vaše hranice, že asi potřebujete, aby chránil nejen ji, ale i hranici vaší rodiny, ale také k tomu bojovnému duchu připojit nějaké pochopení a snad i pomocnou ruku, aby manžel mohl být ve vztahu ke své sestře svobodnější, dospělý a nenahrazoval ji pseudorodičovskou ochranu, která se nahradit nedá a nakonec již v tomto věku nepřináší nic dobrého pro nikoho.
Kdybych použil nějakou alchymistickou metaforu, smíchejte svou hrdost, své potřeby, bojovnost, vytrvalost s láskou a pochopením, snad to přinese kýžený výsledek.
Aleš Borecký, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 1. srpna 2011. Anketa je uzavřena.
