S manželem jsme se poznali před čtvrt stoletím na vysoké, byli jsme spolužáci. Jsme stejně staří, brzy oslavíme 45 let. Už od prvních chvil nám oběma bylo jasné, že máme hodně společného. Chtěli jsme v životě něco dokázat, studia nás bavila, snažili jsme se je tzv. neflákat jako mnozí z našich spolužáků. Chtěli jsme si vybudovat skvělou kariéru a mít se dobře. Také jsme měli stejné zájmy, oba jsme sportovci, milujeme filmy, divadlo, cestování. Po škole jsme začali spolu bydlet a před dvaceti lety jsme se vzali.
Krušné dětství
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
S manželem jsme se shodli i na jedné dost zásadní věci - nechtěli jsme mít děti. Pocházím z velké rodiny, byla jsem nejstarší ze čtyř dětí. Moje dětství nebylo nijak krásné a pohodové, rodiče moc peněz neměli, táta byl v invalidním důchodu a vydělávat tak musela maminka. Navíc mezi mnou a dvěma nejmladšími sourozenci byl velký věkový rozdíl, takže jsem jim prakticky nahrazovala mámu, když ta naše musela do práce, na tátu v tomto směru se moc spolehnout nedalo.
To všechno mi dalo do života dvě předsevzetí. Za prvé nikdy nebudu žít v chudobě, udělám všechno pro to, abych se měla dobře, a za druhé: rozhodla jsem se, že si děti nepořídím. Podle mě jen člověka omezují, navíc žádné mateřské pudy jsem necítila.
Shodli jsme ve všem
Bylo mi jasné, že asi nebude jednoduché najít partnera, jenže já měla kliku, Pavel to cítil přesně jako já.
Prožívali jsme spolu krásné roky, užívali si jeden druhého, dokázali jsme se shodnout prakticky na všem, nic nás neomezovalo. Mohli jsme pracovat do večera, pak si to vynahradit na pozdních večeřích. Mohli jsme se kdykoliv sebrat a odjet na prodloužený víkend, trávit dovolené, kde se nám zachtělo, nepřemýšlet nad každou utracenou korunou.
Je pravda, že jsem se bála, že jednou, nejspíš až už bude pozdě, zatoužím po mateřství. Jenže mě to nikdy nenapadlo. S Pavlem jsme se k tomuto tématu nevraceli, neřešili jsme, jestli jsme se rozhodli správně, nebo ne. Byli jsme spokojení. Jen jednou, asi tak před čtyřmi lety, se mě Pavel zeptal, jestli mi děti nechybí, a já odpověděla, že ne. On na to řekl „tak fajn“ a tím to skončilo.
Má půlročního syna
Před zhruba dvěma měsíci mi Pavel oznámil, že se svou o dvacet let mladší kolegyní má syna. Bylo mu akorát půl roku. Byl to pro mě šok, doslova a do písmena. Opravdu jsem na něj zírala s otevřenou pusou, když mi v restauraci při večeři, na kterou jsme v pátek po dost hektickém týdnu vyrazili, oznámil, že je otcem. Já to dokonce v prvních okamžicích brala jako vtip. Ale byla a vlastně je to pravda. A on mi to řekl, jako by se nechumelilo. Byl mi nejen nevěrný, ale ještě ke všemu je otcem. On, který se svou ženou děti nechtěl. Nikdy ani náznakem neřekl, že si to po letech rozmyslel, a že by se mnou dítě mít chtěl. Najednou prostě přijde a řekne: Milá ženo, mám syna. Neříkám, že by mě k pořízení dětí přemluvil, ale kdoví, možná, kdybychom to ještě zavčasu probrali, mohli jsme to dítě mít. Nevím, nechci se v tom pitvat, jak by to bylo. Ale jedno je jisté, on teď dítě má a s jinou.
Když jsem se ho zeptala, jak to s námi bude dál, řekl, že stejně. On bude nadále žít se mnou, má mě rád, nechce o mě přijít, ale zároveň chce vídat svého syna i jeho matku. I ji má rád, ale rozvádět se kvůli ní nebude, se mnou je prý mnohem spokojenější. Prý by byl moc rád, kdybych to vzala, jak to je, a smířila se i s tím, že si syna bude občas brát domů, k nám domů. Já tak budu s jeho synem trávit čas.
Malého jsem už viděla, je krásný, roztomilý, ale já nijak netoužím se s ním vídat. Tak nějak mi připomíná, že jsem možná udělala hloupost, že jsem děti mít nechtěla. Jak ale mám tuhle situaci řešit, mám se s manželem rozejít? Já ho ale mám ráda, takového chlapa už nenajdu. Ani nechci nikoho hledat a ani nechci zůstat sama. Jenže jeho zrada mě štve a cítím se ponížená.
Blanka
Názor odborníka: Pro a proti setrvání v manželství
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Blanko, oceňuji Vaši upřímnost a otevřenost ohledně volby nemít dítě. Leckdy totiž nebývá jednoduché si tohle rozhodnutí před okolním světem ustát. Domnívala jste se, že i Váš muž je podobného ladění, že po dětech netouží. Když se Pavel ujišťoval, že se na Vašem rozhodnutí nic nezměnilo, dozvěděl se, že stále trvá.
Otázkou je, co byste se dozvěděla tehdy Vy, kdybyste Pavlovi položila podobný dotaz. Zřejmě se u něj časem cosi změnilo, po dítěti možná zatoužil. Aktuálně se však již nepohybujeme ve sférách „kdyby“, manželův syn je velmi reálný. Manžel Vám sdělil, že s Vámi chce zůstat, považuje Váš svazek za dobrý, rád by však trávil i čas se synem.
Otázkou tedy nyní spíše je, zda Vy budete schopna za těchto nových okolností v manželství setrvat. Ač vůči manželovu synovi nemáte žádné povinnosti, vypadá to, že by mohl do rytmu vaší rodiny dost výrazně zasahovat.
Pokládala bych nyní za prospěšné, abyste si buď Vy sama, nebo za pomoci odborníka z manželské poradny, utřídila pro a proti Vašemu rozhodnutí setrvat v manželství. Může to být běh na delší trať, ale budete-li rozhodnutí odvíjet od vlastního zbilancování situace (nikoliv od přání, aby se změnil Váš muž či aby se změnila vůbec celá skutečnost), lze dospět k dobrému řešení.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 18. prosince 2017. Anketa je uzavřena.
