Jmenuji se Anna, je mi 51 let. S manželem jsme přes třicet let a troufám si říct, že máme ukázkové manželství. Žijeme v rodinném domku v malé obci, pár kilometrů od většího města. Já jsem vyučená prodavačka, pracuji ve městě u švagra v jeho potravinách. Manžel je řidič dálkového autobusu.
Spadla jsem manželovi do košíku
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Byla jsem čerstvě plnoletá, když jsem manžela poznala. On s oblibou o našem seznámení vypráví, že jsem mu sama spadla do košíku, tak si mě prý musel „koupit“. Tenkrát jsem už pracovala jako prodavačka, doplňovala jsem zboží do nejvyššího regálu, neudržela jsem rovnováhu a spadla mladému muži pomalu až do nákupního košíku. Zachytil mě na poslední chvíli. A od té doby jsme spolu.
Po roce byla svatba, byla jsem navíc těhotná. Manžel si mě přivedl do rodinného domku, kde žil s rodiči. Jeden byt měli oni, druhý my. Jeho rodiče mě přijali s otevřenou náručí, měli jen jeho a těšili se, až se ožení a budou mít doma dceru, kterou si vždycky přáli. Já se zpočátku společného bydlení bála, ale tchyně i tchán byli báječní. Narodil se nám syn, byli jsme všichni moc šťastní. A protože jsme s manželem nechtěli zůstat jen u jednoho dítěte, do dvou let jsem byla opět těhotná.
Zemřela nám dcera
Po synovi se narodila dcera. Měli jsme páreček, jak jsme si přáli. Ovšem naše štěstí netrvalo dlouho. Holčička byla stále nemocná a po dvou letech ji zradilo srdíčko. Bylo to strašné období, ale naše vzájemná láska nám pomohla ho překonat. S manželem jsme chtěli další děti, ale bohužel už nám nebylo přáno. Rodinná historie se opakovala, jak tchyně, tak já jsme měly jen syna a toužily jsme obě po dceři, kterou jsme doufaly najít v synově partnerce. Mé tchyni se to podařilo, je to moje druhá máma. Žijeme stále společně, tchán už bohužel před časem zemřel.
Syn se nám povedl. Je to hodný a šikovný kluk. Po maturitě začal pracovat, vystudoval strojní průmyslovku. Měl na to, aby šel do Prahy na vysokou, jenže se zamiloval a nechtěl svou dívku nechávat samotnou. Po nějaké době se vzali. Neměli kam jít, tak jsme jim nabídli, že mohou bydlet u nás. Aby měli vlastní prostor, zrekonstruovali jsme naše dva byty na menší pro manželovu maminku a větší pro nás a mladé. Prostoru měli pro sebe dost, jediná vada byla, že jsme měli jen jednu kuchyň. Ale nakonec nám to ani nevadilo.
Se snachou jsme si rozuměly
Společné soužití bylo celkem fajn. Mladí si žili po svém, s manželem jsme se mezi ně nijak nepletli. Ani my ženské neměly nijak zásadní problém domluvit se na vaření. Jednou uvařila snacha, podruhé já. A když se nám po roce narodila vnučka, snacha převzala starost o domácnost zcela automaticky.
Starala se i o zahradu a krmila králíky a slepice. Hodně nám to pomohlo, zvlášť když jsem měla odpolední směny a vracela se domů až večer a manžel byl někde na cestách. I syn si pochvaloval, jakou má doma hospodyňku. Moc ráda na ty roky vzpomínám.
Pohoda nám však nevydržela příliš dlouho. Snacha se totiž „zapomněla“ na jedné akci, kam s kamarádkami vyrazila, a bohužel nezůstalo jen u jedné nevěry. S dotyčným si to ještě párkrát zopakovala. Pak to prasklo a syn jí nedokázal odpustit. Rozvedli se, snacha se i s dcerou odstěhovala. Naštěstí malou docela často vídáme.
Druhá snacha doma nehne prstem
Po nějaké době se syn opět zamiloval a do roka byla svatba. Jeho nová žena byla těhotná. A opět se nastěhovali k nám. Tentokrát se narodil kluk. Doufala jsem, že s novou snachou si budu rozumět jako s tou první. Ale to jsem se přepočítala.
Snacha pomalu na nic nesáhne, o vaření i práci kolem domu se starám jen já, občas manžel nebo syn. Ona jen vzdychá, jaké to je hrozné, že musí běhat kolem syna a na nic nemá čas. Přitom vnouček je naprosto pohodové miminko, nezlobí, v noci hezky spí. Snacha je líná, dlouho vyspává, kolikrát jsem ji viděla, jak si jen tak čte nějaké bulvární časopisy, nebo telefonuje s kamarádkami.
Když jsem si postěžovala synovi, že mi vadí, jak jeho žena doma nehne prstem, řekl mi, že mě sice chápe, ale na ni je toho taky moc. Musí se starat o malého. Měla jsem sto chutí se do něj pustit, že takové práce kolem kluka zase nemá, ale jen jsem mávla rukou. Syn je moc hodný, zamilovaný a já se nechci mezi ně míchat. Ale asi to už moc dlouho nevydržím.
Anna
Názor odbornice: Není vaše pomoc nevyžádaná?
Vážená Anno. Každý si s sebou z domova neseme jiný model fungování. V partnerském vztahu potom hledáme průsečík našich dvou modelů. Žije-li více generací pohromadě, jako je tomu ve vašem případě, hledáme ještě o průsečík navíc.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
S předchozí snachou soužití vycházelo tak nějak bez říkání. Měla však jinou vadu na kráse - byla svému muži nevěrná. Se stávající snachou se v představách vedení domácnosti zjevně moc nepotkáváte. Obávám se však, že bez vymezení území a povinností každé z vás se nepohnete z místa.
Pokuste se zasednout se snachou a synem k jednomu stolu a poslechnout si jejich představu o rozdělení povinností v domácnosti. Poté se jim pokuste přednést tu svou. Vyhněte se kritice snachy, spíše pojmenovávejte svá přání, co by pomohlo, aby se vám s mladými žilo lépe. Projevte například přání, zda by vám všem snacha někdy uvařila její oblíbené jídlo. Zamyslete se také nad tím, zda neposkytujete snaše “nevyžádanou pomoc”.
Někdy uklízíme či vaříme za druhé bez toho, aniž bychom se na tom jakkoliv domlouvali. Můžeme se potom cítit z přepracování frustrovaní. Přejeme si vděk, ten však nepřichází. Očekáváme-li, že se s námi druhá strana bude střídat, aniž bychom jí o to řekli, budeme brzy velmi pravděpodobně rozčarováni z faktu, že se tak neděje. Z přesvědčení, že nám druzí vidí do hlavy, totiž vzniká v mezilidských vztazích mnoho zádrhelů.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 17. září 2018. Anketa je uzavřena.
