Jmenuji se Vlasta, je mi 56 let. Žijeme už tři roky s manželem na okraji Prahy, v domku po jeho rodičích. Předtím jsme bydleli v centru. Byt jsme po smrti manželových rodičů prodali a peníze dali dětem, synovi a dceři, aby si sami pořídili něco svého. Dobře jsme udělali, když dnes vidím, jaké mají mladí lidé problémy s bydlením.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Syn je starší, je mu 31 let, dceři je 29 let. Mají se rádi, vyrostli spolu a vydrželo jim to dodnes. Jsou však naprosto odlišní, jako noc a den. Syn je extrovert, samá legrace, pohodář, nic pro něj není problém, všude je ho plno a lidé ho mají rádi. Když byl ještě v pubertě a nějakou dobu po ní, měli jsme z něj s manželem těžkou hlavu, občas udělal nějaký průšvih, co jsme se jen nachodili do školy to žehlit. Také byl samé děvče, motalo se jich kolem něj plno a on si jejich obdiv užíval. Vybouřil se a prospělo mu to, dnes je ženatý s báječnou dívkou a mají malého syna.
Jeho sestra byla vždycky pravý opak, typický introvert. Už jako miminko byla vážná, úsměv jsme z ní museli páčit. Zatímco syn sportoval a škola šla mimo něj, dcera neustále ležela v knížkách a ve škola byla premiantkou. Oba se navzájem skvěle doplňovali, syn byl takovým jejím ochráncem a ona jeho zpovědní vrbou.
Neštěstí dceru poznamenalo
Syn byl obklopen kamarády, dcera měla kamarádku jen jednu. Ale jejich kamarádství stálo za to. Holky se poznaly už ve školce a hned si „sedly“. Nedaly bez sebe ani ránu. Pochopitelně šly spolu i do stejné školy, v jedné lavici seděly až do devítky. Rozdělily se až na střední, dcera šla na gymnázium, její kamarádka se učila kadeřnicí. Stýkaly se i dál, jak jen měly čas. Dcera odloučení těžce nesla, i když si našla ve škole pár přátel, nebylo to jako na základce. Ovšem to nejhorší ji teprve potkalo, její kamarádka se v 17 letech zabila s klukem na motorce.
Nerada na období po její smrti i pohřbu vzpomínám. Bylo mi opravdu moc líto, že zemřela, ale mnohem víc jsem se bála o svou dceru. Ta se zhroutila a trvalo hodně dlouho, než se ze svého smutku dostala. Nejvíc jí tenkrát pomohl brácha, my s manželem jsme to nedokázali. Syn byl skoro pořád s ní, pozitivní na tom všem paradoxně bylo, že jemu toto období moc pomohlo, od té doby s ním už nebyly žádné problémy.
První láska dceři pomohla
Dcera se po nějaké době ze všeho dostala, byla ale smutnější a vážnější. Dospěla a vyrostla do krásy a začali se i kolem ní motat kluci. Jenže ona o žádného nestála. Byla buď ve škole, nebo doma. Chodila i občas na brigády, ale nejvíc času trávila učením. Po maturitě se přihlásila na vysokou a po pár letech na škole se zamilovala do spolužáka. Pamatuji si na den, kdy přišla domů rozzářená, jak jsem ji snad nikdy neviděla.
Řekla nám, že se zamilovala, básnila o své lásce hodně dlouho. Domluvili jsme se, že nám ho přivede představit. Byli jsme na něj s manželem hodně zvědaví, čekali jsme podobný typ, jako je dcera. Ovšem byl jejím pravým opakem. Hodně nám svou povahou připomněl syna. Bylo zvláštní, že se ti dva dali dohromady, ale na druhou stranu dcera vedle něho rozkvetla, byla usměvavější, veselejší.
Po promoci začala dcera pracovat v jedné firmě v marketingu. Odešla z domova, že s přítelem budou spolu bydlet. I syn se už odstěhoval, našel si přítelkyni a pronajali si byt. Zůstali jsme sami, ale pak zemřela manželova maminka a my se rozhodli jít bydlet do domu, který manžel zdědil. Děti nás navštěvovaly, prožívali jsme všichni moc hezké období. Největší radost jsem ale měla z dcery, změnila se a s přítelem začali plánovat svatbu.
Jenže jak známo, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Opět potkalo naši dceru. Jen pár dní před svatbou se s ní přítel rozešel. Prý mu došlo, že se vůbec ženit nechce a radši by byl sám. Odstěhoval se a dcera zůstala sama. Jenže jí lhal, jak jsem se dozvěděla, „zapomněl“ se někde jinde a dceru vyměnil za jinou dívku. Jestli to dcera ví, netuším, ale nikdo z nás neměl to srdce jí to říct. Rozchod s její psychikou pořádně zamával. Nakonec nebyla schopna ani chodit do práce a dostala výpověď.
Snažila jsem se být co nejvíce s ní. I manžel a syn s rodinou. Ale každého odmítala. Po čase jsem zjistila, že začala pít. Je pořád sama a sklenička jí dělá společnost. Nevíme, jak jí pomoct, ona od nás nic nechce, ale nemůžu se dívat, jak se ničí. O nic nemá zájem, sedí doma a žije z úspor.
Vlasta
Názor odbornice: První krok musí udělat dcera sama
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Vlasto. Máte strach o dceru, se kterou dost zamávalo pár životních karambolů. I když je možné, že psychika vaší introvertní dcery je křehčí, vyrovnat se v sedmnácti s úmrtím kamarádky a později být nečekaně odmítnuta těsně před svatbou, by skolilo i odolného jedince. Dcera nyní pravidelně sahá po sklence alkoholu. Ten jí zřejmě přináší krátkodobou úlevu, vybírá si však za ni krutou daň. Mladá žena je bez partnera, bez přátel i bez práce.
Ačkoliv je velmi srozumitelné, že máte o dceru starost a ráda byste jí jakkoliv pomohla, obávám se, že ten první a důležitý krok bude muset být na dceři samotné. Se závislostmi se to totiž má tak, že pro závislého nemusí být motivací k léčbě nic zvnějšku.
On sám musí dospět k rozhodnutí, že se svou závislostí chce něco dělat. Jen potom může léčba fungovat. Alkoholem často nahrazujeme, co nám chybí. Někomu chybí blízcí, jinému sebevědomí, další alkoholem (krátkozrace) řeší úzkosti či deprese. Se svou dcerou rozhodně můžete mluvit o tom, že o ni máte strach. Můžete jí nalézt kontakt na nejbližší odborné pracoviště pro léčbu závislostí. Ale krok do léčebny musí udělat jen ona sama.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 1. října 2018. Anketa je uzavřena.
