Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
S manželem jsme se poznali během studií na vysoké škole, já studovala peďák a Ondřej ekonomku. Od první chvíle mi imponovala jeho cílevědomost, předsevzal si, že jednou bude veleúspěšný manažer a prakticky všechno muselo jít stranou. Vyrostl v rodině, kde přežijí jen úspěšní. Odmalička ho rodiče nutili do různých aktivit, vystřídal několik sportů a zájmových kroužků Oba rodiče jsou ve svém oboru dost ceněni a jejich jediný syn musel jít v jejich šlépějích.
Zatímco já pocházím z rodiny, kde se povolání učitele dědí už po mnoho generací a učitelská profese je pro nás spíš posláním a koníčkem, u manžela se jde jen tvrdě po úspěchu a penězích. Dnes si uvědomuji, jaká to byla náhoda, že jsme se vůbec dali dohromady. Ondřeje jsem poznala díky své kamarádce ze školy, byli spolužáci ze základní školy. Jiskra přeskočila a začali jsme spolu chodit. Ovšem už po několika měsících jsem to chtěla vzdát, často jsem totiž měla pocit, že v rámci jeho priorit jsem až na posledním stupni žebříčku. Nejdřív studia, pak různé stáže, pak sport, pak já.
První místo dostal díky otci
Přesto jsme spolu zůstali. Po studiích jsem nastoupila jako učitelka na první stupeň a Ondřej díky tatínkově protekci získal velmi zajímavé místo v jedné zahraniční firmě. Svým nástupem si udělal u některých zaměstnanců zlou krev, několik z těch, kteří si na místo dělali zálusk, přeskočil a mnozí mu to tak dávali najevo.
Do toho jsem otěhotněla. I když jsme do té doby o svatbě a společném životě ještě nemluvili, rozhodli jsme se, že si dítě necháme a vezmeme se. Opět nám pomohli Ondřejovi rodiče, darovali nám byt, který kdysi synovi koupili a než se postaví na vlastní nohy, pronajímali ho. Měli jsme tedy aspoň zázemí.
Po narození dcery Ondřej poprvé změnil práci. Prý už tam nemohl vydržet, nerozuměl si s kolegy a šéf ho prý k ničemu nepustil. Prý měl strach, aby se Ondřej nenaučil víc než on a brzy ho z jeho místa nevystrnadil. Manžel v práci skončil, aniž by měl něco nového. Tvrdil, že si nové místo brzy najde. Naštěstí mu to vyšlo, Ondřej je dost chytrý a sebevědomý, takže uspět a porazit konkurenty u pohovoru pro něj nebyl problém.
Další místo bez protekce
V novém místě aspoň začínal bez nálepky protekčního dítěte. Měl dost zajímavou pozici, dobře placenou a také velmi slušnou šanci na další postup. Domů chodil nadšený, jak dobře udělal, že v předchozí firmě skončil a našel si tuto.
Ale vydržel tam dva roky, zjistil, že ho to tam vlastně nebaví. Přitom si během dvou let polepšil, jak v penězích, tak v pracovní pozici. Jenže mu přibyly i další povinnosti. Měl pod sebou oddělení, kde pracovaly jen samé ženy a on musel občas řešit jejich spory a to ho prý ubíjelo. Tak se prostě rozhodl, že odejde. Přesvědčovala jsem ho, že to nejde jen tak skončit, má povinnosti i vůči rodině - já byla stále ještě doma, ale bylo to zbytečné. Podal výpověď, opět aniž by měl něco jiného.
Jenže tentokrát najít práci už nebylo tak jednoduché, manžel měl dost přehnané požadavky - především finanční. Nakonec jsem nastoupila do práce já. Asi půl roku jsem živila naši rodinu, manžel chodil po výběrových řízeních. Naštěstí mu opět pomohl jeho otec a Ondřej nastoupil do firmy, kde pracoval tchánův známý. Peníze měl sice menší než na minulé pozici, ale aspoň pracoval. A opět byla šance na výrazné polepšení.
Ovšem, jak už se u mého muže několikrát opakovalo, i tentokrát prvotní nadšení vystřídal odpor. V tomto případě mu vadilo, že má práce málo. Dodnes jsem nepochopila, co tím myslel, podezírám ho, že si prostě musel najít výmluvu, proč z firmy odejít.
Rozchod s rodiči
Zase byl pár měsíců bez práce. Navíc se rozkmotřil s rodiči, otec mu řekl, že ho zklamal a že už s ním nechtějí mít nic společného. Dokonce odvrhli i mě (dávají mi také za vinu, že jejich syn v žádném místě dlouho nevydrží) a svou jedinou vnučku.
Za posledních několik let manžel vystřídal už několik míst. S platem jde stále dolů, několik měsíců je navíc i bez práce. Doma je dusno, často se hádáme nebo naopak panuje tichá domácnost. Manžel je stále naštvaný. Vůbec nevidí chybu v sobě, všechno svádí na jiné - na šéfy, kolegy, i na mě.
Já jsem ve své práci naopak spokojená. Jsem už osm let v jedné základní škole, v současné době jako zástupkyně ředitelky. Moje práce mě baví a naplňuje. I díky ní a pochopitelně i dceři, která je moc fajn, se dokážu povznést nad svého manžela. Ale na druhou stranu si říkám, jak dlouho to ještě vydržím.
Markéta
Názor odborníka: Jste zodpovědná za váš vztah
Situace na trhu práce je dnes odlišná, než když dnešní čtyřicátníci nastupovali do zaměstnání. V komerční sféře není snadné a ani obvyklé vydržet na jednom místě mnoho let. Mnoho firem snižovalo v rámci krize své stavy a míra stresu a pracovního zatížení se zvýšila i u těch, kteří ve firmách zůstali.
Mnoho dříve úspěšných profesionálů muselo pod vlivem okolností přehodnotit své ambice a často nejen, že jejich kariéra začala stagnovat, ale dokonce se museli smířit s méně zajímavým a hůře placeným místem. Je tedy otázkou, nakolik lze vašeho muže označit ne zcela lichotivou nálepkou fluktuant, nebo zda prostě prožívá příběh podobný mnoha svým vrstevníkům.
Jiná věc je, jakým způsobem na tuto situaci reaguje a jakým na ni budete reagovat vy.
Nejistota, pochyby o vlastní hodnotě, často spojené a podrážděností a vztekem na okolí a neochota se o celé situaci bavit, jsou běžnou reakcí. A samozřejmě jsou nepříjemnou zátěží pro každý vztah. Partner v takové situaci spíše ocení podporu, pochopení a vyjádření respektu a ocenění než výčitky, kritiku či ultimáta. Nejste odpovědná za kariéru svého manžela. Ale společně s ním máte svůj díl odpovědnosti za váš vztah a můžete ovlivnit způsob vzájemné komunikace.
Petr Pražák, Personalista a kouč, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 3. srpna 2015. Anketa je uzavřena.
