Jmenuji se Vanda, je mi 24 let. Už dva roky mám přítele, několik měsíců spolu bydlíme, zatím jen v pronájmu, ale začali jsme už mluvit i o tom, že bychom si pořídili něco vlastního. Je to dost zásadní krok, oba náš vztah bereme vážně. Milan je milý kluk, „z dobré rodiny“, jak by řekli naši. Jeho rodiče jsou oba uznávaní lékaři a ve svém jediném synovi se oba vidí. Milan je po nich, klidný, uvážlivý a velmi chytrý. Je o pět let starší než já a už dnes zastává významnou pozici, pracuje jako vědec a má za sebou několik zajímavých pracovních úspěchů.
Já mám na rozdíl od Milana „jen“ maturitu. Nechtěla jsem dál studovat, i když bych na to měla, mým cílem bylo osamostatnit se. Nechtěla jsem být dál závislá na rodičích. Pochopitelně i na vysoké jsem si mohla přivydělávat, ale bála jsem se toho, že bych stejně musela čerpat pomoc od rodičů. Naši jsou fajn, mám je ráda, ale jejich věčné přednášky a „kecání“ mi do života mi už opravdu stačily.
Zkušeností s kluky jsem měla málo
Moje dětství i dospívání bylo plné zákazů, rad, doporučení. Mé rodiče zajímaly především výsledky ve škole. Máloco mi dovolili, uprosit je, abych mohla s kamarády do kina nebo si zatancovat, bylo utrpení. Mí spolužáci, kamarádky i kamarádi měli docela volnost, já ne. Neustále jsem musela hlásit, kam jdu, s kým jdu, a když už mi naši něco málo dovolili, tak mně i několikrát volali a kontrolovali, co dělám. Tak jsem se radši učila, abych nemusela smutnit nad tím, že sedím doma a kamarádi se baví. Doufala jsem, že úderem osmnáctých narozenin rodiče poleví a budu i já moct být venku i přes půlnoc. Ovšem obligátní věta „dokud tě živíme, budeš poslouchat“ u nás doma dosáhla plného svého významu.
Co mám podle vás dělat?
Není tedy divu, že jsem měla prakticky nulové zkušenosti s kluky. Nějaká ta pusa padla, ale panna jsem byla ještě v osmnácti. Je ale také pravda, že lýtka se mi rozhodně nezapalovala, na všech těch zákazech mi vadilo jen to, že se nemůžu bavit jako mí vrstevníci, ne že nemůžu randit.
První „vážnější“ známost jsem měla až po maturitě. Chodili jsme spolu víc než půl roku, s ním jsem zažila i první sex. Byl to fajn kluk, ale nijak šíleně zamilovaná jsem nebyla, ani v posteli mě to s ním nebavilo. Neměla jsem pochopitelně žádné srovnání, ale tak nějak jsem věděla, že on není ten pravý. Po rozchodu s ním jsem byla nějakou dobu sama, o kluky jsem nijak nestála. Konečně jsem se osamostatnila a odstěhovala od rodičů. Bydlela jsem s bývalou spolužačkou, se kterou jsme si začaly rozumět až po maturitě. Staly se z nás nejlepší kamarádky. A s ní jsem doháněla vše, co mi bylo během dospívání rodiči odepřeno. Měla jsem pak sex ještě se dvěma kluky, ale byly to takové úlety, že na to raději ani nechci myslet.
V jednom baru jsem pak poznala Milana, slavil s kamarády narozeniny. Jak to tak často bývá, padli jsme si hned do oka, povídali si, tancovali, vyměnili si telefonní čísla, první rande, druhé rande… Začali jsme spolu chodit a dnes už spolu i bydlíme a plánujeme budoucnost.
Kolegyně a kamarádka
Ovšem stala se mi taková zvláštní věc. K nám do práce nastoupila nová kolegyně, velice příjemná dívka, o dva roky starší než já. Okamžitě jsme jedna v druhé našly spřízněnou duši. Byla jsem šťastná, že mám parťačku. Ostatní kolegyně jsou sice fajn ženské, ale většinou tak o dvacet a více let starší. Nemám si s nimi prakticky co říct. Buď řeší svá manželství, nebo děti, nebo co je kde ve slevě, co budou vařit a tak podobně. A když už zaměří svou pozornost na mě, tak to jsou jen řeči a dotazy, kdy už bude svatba a kdy budeme mít dítě.
Proto jsem za Markétu byla víc než vděčná. Hned jsme si sedly. Vyprávěla mi o sobě, že žije sama s kočkou, rodiče má pár desítek kilometrů daleko, o víkendech je navštěvuje a tam pak v lesích projezdí oba dva dny na kole. Já jí pochopitelně vyprávěla i o sobě, Milanovi, rodičích. Párkrát jsme spolu vyrazily na skleničku a měly jsme stále hodně témat k hovoru. Jen jednomu jedinému se Markéta vyhýbala, a to byl můj dotaz, jestli má přítele. Zamluvila to a dál už jsme dané téma neřešily.
Před měsícem mě Markéta pozvala k rodičům na víkend, docela se mi to hodilo, Milan měl celý víkend nějakou práci a být doma sama se mi nechtělo, zvlášť když mělo být krásné počasí. Odjely jsme už v pátek, večer šly brzo spát před celodenním cyklistickým výletem. V sobotu večer jsme ale šly popít do místní hospody. Když jsme se vracely domů, obě v náladě, Markéta mě objala a dala mi pusu. Já ji opětovala a cítila jsem se naprosto úžasně. Takový pocit jsem nikdy nezažila, ani s Milanem. Úžasná lehkost se mi rozlila po celém těle. To bylo mezi námi vše, v domě jsme si daly dobrou noc a každá šla spát do jiného pokoje.
Celou noc jsem nespala, nechápala jsem Markétu ani své pocity. Ráno jsme se šly spolu projít a ona se mi svěřila, že je lesba. Prý to zatím téměř nikomu neřekla, ani svým rodičům. Tají to, ale se mnou to prostě nedokázala vydržet. Přišlo to tak najednou a ona náhle cítila, že mě musí políbit. Omlouvala se mi, ale já jí řekla, že to asi cítím stejně.
Od našeho výletu jsme se sešly už několikrát, u ní doma, a nezůstalo jen u přátelského povídání. Je nám spolu dobře, chceme jedna druhou, ale já nevím, jestli je to z mé strany jen úlet, nebo mě také víc přitahují ženy. A co Milan, jak to mám vyřešit s ním?
Vanda
Názor odbornice: nemusíte preferovat ženy
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Vando! Intimní zkušenost s Markétou jako by ve vašem životě divoce a nečekaně zamíchala kartami. Na druhou stranu je však lépe, že jimi zamíchala nyní, když jste svobodná a bezdětná.
Homosexuální zkušenost ještě nemusí znamenat, že sexuálně preferujete ženy. Zorientovat se ve vlastní sexuální identitě leckdy nemusí být snadné. Bývá to běh na dlouhou trať (ideálně pod vedením odborníka z oblasti psychologie a mezilidských vztahů).
V první řadě je dobré připomenout si, že žijeme ve společnosti poměrně tolerantní k sexuálním menšinám. Buďme tomu rádi. Ať tedy bude výsledek Vašeho pátrání ve vodách vlastní sexuality jakýkoliv, vše bude „k životu“. Není třeba, abyste naložila odhalování zákoutí vlastního prožívání pouze na svá bedra.
Můžete-li, vstupte do terapie. Společně s psychologem průvodcem objevujte, co jste ve skutečnosti zač. V jaké roli (a nejen té z intimních sfér) se cítíte komfortně, v jaké vás naopak chce vidět okolní svět, ale vám třeba není úplně přirozená. Na konci terapeutické cesty se totiž s pravděpodobností hraničící s jistotou dopátráte, jak to s vámi v intimních preferencích skutečně je.
PhDr. Magdalena Dostálová
