Na internetových stránkách manžela, středočeského hejtmana Petra Bendla, jste nedávno zveřejnila příjmy svých firem. Byla to reakce na anonymní letáky v rámci předvolební kampaně, které jej označily za zbohatlíka. Čí to byl nápad?
Rozhodně můj. Manžel by to asi neudělal. Já nejsem politik. Jsem člověk, který si hájí rodinu a to, co si vybudoval. Když někdo pomluví manžela, zpochybní jeho majetek, jeho peníze a já jsem jeho žena, tak jsem musela nějakým způsobem zareagovat. Vzala jsem to i jako svoji urážku i celé mé rodiny a lidí, kteří za mnou stojí. Řekla jsem si, že to nedovolím, protože lidé ve firmě skutečně tvrdě a poctivě pracují. Máme všechno v pořádku, tak proč bychom to neukázali i za cenu toho, že zveřejnit své příjmy je vždy riziko.
Rozmlouval vám to manžel?
Ne, on je politik a řeší svoji práci, a ne moji. Proto mé rozhodnutí respektoval. Pro manžela není důležité, kolik vydělám já. On je finančně soběstačný a chce, abych byla spokojená a v pohodě. Je příjemné, že je jako politik finančně nezávislý a svou práci dělá proto, že ho baví.
Nebála jste se, že zveřejněním příjmů příliš odhalíte své soukromí?
Bála, ale v této situaci mi nic jiného nezbývalo. Víc by mi vadilo, kdyby si na mě nebo na manžela lidé ukazovali jako na zloděje. V tomto případě bylo mé rozhodnutí zveřejnit příjmy jednoznačné. Většina lidí by přemýšlela podobně. Takhle je aspoň jasné, že třeba na tolik zmiňované ojeté porsche máme.
Jaký je to pocit pro ženu, když vydělává víc než její muž?
Tyhle otázky dostávám často. My to ale doma neřešíme. Když jsme se poznali, manžel ani nevěděl, co vlastně dělám. Řekla jsem mu, že pracuji s hodinkami a šperky. Představoval si, že mám nějaký malý obchůdek v Karlově ulici v Praze. Dodnes nevěděl, jaký vlastně máme obrat, nezajímá se o to. Když mám nějaký problém, pomůže mi tím, že si o tom povídáme, a mě to uklidní. On je pohodář, i proto se ráda vracím domů.
Dokážete se doma odpoutat od práce?
S tím mám trochu problém. Jsem perfekcionistka a puntičkářka a závidím svému manželovi, že se dokáže doma odreagovat od svých pracovních problémů. To já tak snadno neumím. Problémy mám stále v hlavě a podvědomě o nich přemýšlím. Někdy najdu řešení po probuzení v pět hodin ráno. Proto mám na nočním stolku pero a papír, kam si své nápady zapisuji.
V čem se třeba projevuje vaše puntičkářství?
Například v úklidu. Když si manžel k snídani dělá párky a položí hořčici na stůl, otočí se a ona už tam není, protože už jsem ji dala na své místo. Na druhou stranu s tím lidi kolem sebe neobtěžuji. Uklidím si sama, protože mám ráda čisto a pořádek. Pomáhá mi to, mám to ráda, protože si při tom uspořádám myšlenky. Čistím si tím hlavu. Samozřejmě mám paní na úklid, ten bych nestíhala, ale když se přes víkend stane, že je v domě nepořádek po jídle nebo od psů, tak klidně vytřu sama.
Měla jste chůvu pro děti?
Ne, neměla. S dětmi mi pomáhá maminka. Když odjíždím, přijede k nám a domácnost díky ní není nijak narušena.
Kdo je u vás doma šéf a má poslední slovo?
Praktické věci, které souvisí s chodem domácnosti, mám na starost já, to je moje parketa. O ostatních věcech se snažíme rozhodovat spolu. Ale tažný motor jsem určitě já. Manžel je ten pohodář, má rád klid. Já jsem ten živel, který pořád něco vymýšlí a zařizuje. Možná proto není náš život nudný.
Řekne vám manžel někdy: To si nekupuj, to stojí moc peněz?
To se stane výjimečně. Říká mi to jedině tehdy, když mi něco nesluší, což se stalo asi jednou. Jinak omezení z jeho strany není žádné.
Jaký největší výstřelek jste si koupila?
Nekoupila jsem to já, ale koupil mi to manžel. Kožené kalhoty na motorku, takové ty s mnoha cvoky. Jsou strašné (směje se). Měla jsem je jen jednou. Na motorce to ještě jde, ale jakmile z ní slezete a máte jít na kafe v koženém oblečku, tak to opravdu není moje parketa.
Jak jste se vlastně jako učitelka dostala k podnikání?
Pracovala jsem na Slovensku ve školství. Po rozvodu s prvním mužem jsem se v roce 1991 vrátila do Prahy a začala pracovat v německé společnosti, která prodávala šperky. Začínala jsem jako normální prodavačka. Potřebovala jsem práci, byla jsem bez financí a z učitelského platu bych s dětmi nevyžila. Později mi majitel firmy nabídl lepší práci. Spolu jsme otevírali zastoupení ve Varšavě, Moskvě, Petrohradu. V Moskvě jsem řídila celkem sedmnáct obchodů, měla jsem ochranku, jezdila s řidičem. Situace tam tehdy nebyla vůbec jednoduchá. Nefungovaly banky, měli jsme problém s ruskou mentalitou lidí, například obchodní partneři nechodili včas na schůzky, což bylo pro mé německé partnery něco naprosto nepochopitelného. Bylo to zajímavé a zároveň i náročné období. Strávila jsem tam rok a půl, ale vydalo to za deset let. Pro mě to byla obrovská zkušenost, kterou jsem později využila ve svých firmách. Našetřené peníze jsem použila na založení vlastní firmy.
Měla jste tam i děti?
Ne, byly v Praze s maminkou. Ta se nastěhovala ke mně do bytu a já jezdila jednou měsíčně na víkend domů. Bylo to období, kdy se mi po nich stýskalo, ale zároveň jsem měla jasný cíl. Atmosféra doma byla dobrá. Když chodíte do práce, která vás nebaví, jste otrávená a děti z vás moc nemají. Ale když viděly, že něčím žiji, žily tím i ony. Po návratu jsem dostala nabídku od německé společnosti prodávající kosmetiku pracovat na Slovensku. Tam už byly děti se mnou.
Neměla jste vůči nim výčitky?
Měla, ale víte, musíte zvážit, co je pro vás a pro ně v daný okamžik víc. Jestli jim dát kvalitní výchovu, ale zase jak kvalitní, když nemáte peníze. Někdy je třeba se v určité oblasti uskromnit, aby člověk dosáhl svého snu. Myslím si, že děti měly správnou výchovu. Nějaký čas se o ně starala daleko více moje maminka. Pak jsem fungovala jako normální máma, jen jsem nechodila domů v půl třetí, ale v půl sedmé. Děti jsme obě vychovávaly ke skromnosti a režimu. Nejstarší dcera se tehdy starala o nejmenšího sourozence, dělala spoustu věcí, aby to doma fungovalo, a starší syn jí pomáhal. Dnes se aspoň o ně nemusím bát. Matěj, ten nejmladší, se narodil do prostředí, kde jsme tyto problémy už neměli, a tak je trochu rozmazlený.
A jak jste se dostala zpátky do Prahy?
Když se firma rozvinula, požádala jsem o přeložení do Čech. Chtěla jsem, aby děti vyrůstaly v Praze. V té době jsem začala v Praze 6 stavět dům a přitom se seznámila se svým budoucím druhým manželem, který stavěl dům v sousedství.
Vy jste stavěla dům sama?
Stavěla. Mě to baví, stejně jako ráda domy zařizuji. Nenechám si do toho od nikoho moc mluvit. Dům jsem dostavěla a žili jsme v něm čtyři roky. V roce 2001 manžel zemřel a já se za dva roky odstěhovala do Lán.
Nechtěla jste v tom domě už žít?
Říkám, že když vztah skončí, je dobré změnit i prostředí. I když v tomto případě se jednalo o tragickou záležitost. Nedovedu si představit, že bych si do tohoto domu přivedla nového partnera.
S Petrem Bendlem jste se seznámila v době, kdy byl ještě ženatý. Rozvedl se kvůli vám?
To je spíš otázka na manžela. Potkali jsme se přesně na den po roce, kdy zemřel můj druhý muž. Petrovo manželství nebylo v pořádku. Ve fázi, kdy se pro něco rozhodl, jsem do toho vstoupila já tím, že jsme se seznámili. Výčitky za to, že by se rozvedl kvůli mně, nemám. Vím, že přemýšlel o odchodu už v době, než jsme se poznali.
Necítíte se tedy jako ta špatná, která mu rozbila rodinu?
Myslím, že kdyby nepoznal mě, odešel by stejně. Na to mám s manželem stejný názor. Někdy je lepší i kvůli dětem manželství, které nefunguje, ukončit. To, co se stalo, je mi líto, je to špatně, ale to se v životě stává.
Když se Petr Bendl rozváděl, manželka na něj podala trestní oznámení kvůli domácímu násilí. Policie ale nic neprokázala. Teď se v již zmiňovaných letácích znovu objevilo, že je násilník. Tak je, nebo není?
Za celých šest let, co spolu žijeme, tak se ani náznakem nestalo, že by nějakou agresivitu projevil. On není typ muže, což si troufám ve svém věku už říct, který by věci řešil násilím. Je spíš ten, který děti i ženy chrání. Jeho žena získala veškerý movitý i nemovitý majetek, na druhou stranu na manželovi zůstala tato pomluva.
Dobře. Čistě teoreticky, jak byste se zachovala, kdyby vás muž uhodil?
Asi bych to řešila odchodem. V tomto směru jsem razantní. Když mi přestane vztah fungovat, což jsem i několikrát ukázala, tak odcházím. Problém ve vztahu neumím řešit tak, že čekám. V tom jsem střelec.
Přesto, pokud by všechno jinak v manželství fungovalo a muž vás třeba v afektu uhodil?
Dala bych mu šanci. Neodešla bych ze dne na den, pokud by to bylo jen jednou. Ale jinak nepatřím k ženám, které domácí násilí tolerují. V takovém vztahu bych určitě nebyla a šla bych i za cenu toho, že bych měla jen batůžek a s dětmi začínala znovu od nuly. To bych podstoupila raději než žít s mužem, který mě fyzicky nebo psychicky týrá.
Proč jste se rozvedla s prvním mužem?
Měli jsme problémy. Manžel byl závislý na alkoholu. Žili jsme na Slovensku v Tatrách, kam jsem šla v osmnácti za dobrodružstvím. V osmadvaceti letech jsem zjistila, že už mě neuspokojuje pracovat ve školství a žít v oblasti, kde nemáte možnost něco víc dokázat. Zhodnotila jsem svoji situaci, udělala v osobním a pracovním životě tlustou čáru a s dětmi se vrátila do Prahy. Vztahy s prvním mužem se po čase narovnaly. Děti se s ním běžně navštěvovaly.
Nabídla jste svému současnému manželovi, aby nechal politiky a šel dělat k vám?
Přiznám se, že budu ráda, až jednou manžel v politice skončí.
A nabídla jste mu to tedy?
Je to složitější. Respektuji, že ho práce v politice baví. Nicméně život podnikatelky a politika není jednoduchý. Na jednu stranu se musíte naučit žít s pomluvami, anonymy a různými podpásovými útoky. Na druhou stranu vím, že jednou přijde doba, kdy můj muž v politice skončí a my budeme cestovat, věnovat se našim dětem nebo vnoučatům. Těšíme se na to, ale teď ještě budeme každý ve své práci nějakou dobu pokračovat.
Jak dlouho?
Tušila jsem, že se zeptáte, ale neřeknu.
Váš manžel po svatbě řekl, že jedna z věcí, která mu na vás vadí, je, že chodíte pozdě.
Je to tak, jsem nedochvilná. Mám k tomu však několik důvodů. Žijeme v hektickém světě, a navíc ještě v Praze, kde nám dopravní zácpy neustále komplikují život. Troufám si říct, že většina mých kolegů má tento problém také. Jsou dny, kdy mám opravdu hodně schůzek, a stačí, když se na jedné z nich zdržíte o něco déle, a nabourá vám to celý den. Pak se alespoň snažím zavolat a omluvit se.
Hodinky tedy nemáte kvůli hlídání času, ale spíš jako doplněk? Hodinky to nespraví, ale aspoň vás upozorní, že by bylo dobré zavolat.
Já to dělám tak, že mám všechny hodiny nařízené o pět minut dopředu. To jsem udělala doma s budíkem. Ale moc to nefunguje. Po čase si uvědomím, že ho mám přednastavený, a pak už mi to moc nepomůže. Možná by to fungovalo, kdyby mi ho někdo nastavil tajně.
Jaké bylo vaše největší zpoždění?
Čtyři hodiny. Jela jsem do zahraničí na schůzku a neletělo letadlo. To byla objektivní příčina.
Co na to říkají lidé kolem vás?
Ale já nejsem taková, že bych chodila všude pozdě. To se mi stane občas. Je to taková moje ženská vlastnost. Některé ženy jsou prostě nedochvilné. Na druhou stranu, někdy je to i docela sympatické. Když máte schůzku s mužem, určitě je příjemnější, když na ní sedí první on, ne žena. Ale u obchodních partnerů se mi nemůže stát, že bych přišla pozdě. Tam si čas opravdu hlídám.
Prý posuzujete lidi podle hodinek?
Určitě. Většina lidí je ovlivněná svojí profesí. Přiznávám, že na schůzkách se jako první podívám na hodinky. Ony vám svým způsobem o lidech vypoví, jací jsou. Lidé s technickým zaměřením si vyberou hodinky s komplikovanými strojky, sportovci mají rádi masivnější modely a lidé, kteří si potrpí na image, si vyberou rolexky.
Co byste řekla o mně?
Že máte klasické hodinky běžného typu, které vám vyhovují. Je naprosto v pořádku, že je máte.
A vy?
Moc je nenosím. Stejně jako spousta lidí se dívám spíš na mobil. Mobil je jedna záležitost, ale hodinky si nekupujeme jen kvůli času. Pro ženu je to trochu šperk, u muže je to prestižní věc. Jako si koupí auto prestižní značky, tak chce mít i hodinky prestižní značky.
Když jste se seznámila se svým manželem, tak hodinky neměl. Co jste si o něm řekla?
Samozřejmě neprošel (smích). Řekla jsem mu, že to u muže není optimální. On se tomu jen smál. Bral to jako legraci.
Proč by měl mít muž hodinky?
Image každého muže by měla vypovídat o jeho charakteru a to platí i u hodinek. U trampa by rolexky působily nepatřičně, stejně jako u muže ve smokingu by nevhodně působily nějaké laciné z poutě. Hodinky jsou vizitka člověka.
Koupil si je pak manžel, nebo jste mu je pro jistotu koupila vy sama?
My ženy rády měníme muže k obrazu svému, u mě se to týká módy a doplňků. Hodinky jsme proto vybírali spolu.
VizitkaTamara Bendlová Kotvalová (1963) se narodila ve Varšavě. Otec byl diplomat. Dětství prožila ve Varšavě, Bělehradě, Moskvě a Aténách. * Vystudovala střední pedagogickou školu. |
