Mohla jsi ještě počkat, tak teď trp, řekla babička
Sedmnáctiletou Martinu doprovodil k porodu o šest let starší přítel Miroslav a její sestra Ivana. „Prášky jsem brát nechtěla, protože moje sestra – dvojče – je bere a je po nich tlustá,“ přiznala Martina. „Martinka antikoncepci používat nechtěla. Přitom jsme jí to říkali, já i její máma. Tak proto máme naše malé miminko,“ potvrdil její přítel.
Při příjmu do porodnice nastaly potíže s tím, že dívka ještě není plnoletá. Místo maminky tak přijela souhlas s hospitalizací podepsat babička ze Zbiroha.
„Mohla jsi ještě počkat, tak teď trp, ty trdlo,“ podotkla a za chvíli zpražila ještě nastávajícího otce, kterému byl nemocniční mundúr těsný přes bříško. „Nebudeš rodit?“ rýpla si do něj.
Když se mladá rodička potýkala s kontrakcemi, byl její partner nesvůj a nevěděl, jak jí pomoci. „Si klidně zařvi,“ povzbuzoval ji, ale dostalo se mu jen nevrlého odseknutí.
Martina se zajímala, jestli si při porodu musí sundat piercing, ale když se ukázalo, že je v jazyku, tak porodní asistentka mávla rukou. Rozesmál ji ale hladový Miroslav, který se ptal: „Můžu si tady zakousnout něco k jídlu?“ Když se mu dostalo souhlasu, vyslal Ivanu ke skříni: „Podej mi bundu, mám tam sekanou.“
Martinka s rostoucí intenzitou bolesti ztrácela odvahu: „To nedám,“ vzdychala a později prostřednictvím sestry požádala i o „rajský plyn“. „Ono to trochu utlumí kontrakce,“ vysvětlovala porodní asistentka. „Nebudou tak intenzivní. Na každého to působí jinak, někdo je euforický, a někdo zas takový vláčný.“
Ještě před příchodem malé Natálky na svět vystřídala sestru na porodním pokoji maminka. Sestra musela počkat na chodbě, protože rodičku smějí doprovázet maximálně dva lidé. „Teď ji slyším křičet,“ hlásila do telefonu.
Raper v porodnici
Dalibor (27) vyrůstal v dětském domově. „Byl jsem bez koruny, nevěděl jsem, kde je starší sestra, ta už byla z děcáku pryč, o mámě jsem taky nevěděl. Byl jsem prostě sám,“ popsal své první chvíle v reálném životě poté, co opustil brány ústavu.
„Bylo to těžký, byl to masakr, byla tam miliarda věcí, který jsem vůbec nedomyslel,“ vzpomínal mladý tatínek, který do plzeňské porodnice doprovodil svou o dva roky mladší partnerku Evu (doma na ně čekal syn, který chodí do první třídy, a dcera předškolačka).
Rodičům Evy se sice zpočátku nelíbilo, že spolu jsou, otec se je podle jejích slov dokonce snažil rozdělit, ale když pak čekala svého prvního potomka, tak se se vztahem smířili. „První dítě, to bylo zděšení, co budeme dělat. Ale díky tomu, že jsem byl v děcáku, tak vím, že bych ho v životě neopustil,“ prozradil Dalibor.
„Třetí dítě, to už je dneska luxus,“ uvažovala Eva. „Strach určitě mám, ne o to, jestli se postaráme, ale zaopatřit všechny, aby měly všeho dostatek...“ Expresivní otec měl však jasno: „Pokud budou chtít, tak i kdyby chtěly na Harvard, tak ty prachy seženu,“ kasal se.
„Díky tomu, že jsem vyrůstal v domově, tak nás tam nikdo nenaučil, jak se zařadit do života. Všechno mě naučila ulice. Nikdo mi neřekl, jak se co dělá. Byl jsem prostě naivní mladej blbec,“ zhodnotil svůj životní start. „Jsem srdcař,“ prohlásil také. „Já bych si nedovedl představit mít vztah s někým jiným, a už vůbec bych si nedovedl představit mít s někým jiným dítě.“
Dítě podle Dalibora potřebuje cítit, že máma a táta ho mají rádi. „To je úplně základ všeho,“ dodal statný muž, který si chvíle v porodnici krátil notováním a vymýšlením trefných rýmů. „Už se to blíží, už je to tady, pět ráno, nevím si rady. Balím ti tašku, volám sanitku, jedeme spolu. Nestihl jsem si vzít buřta, ani kolu,“ rapoval.
„Chceš, abych byl u toho porodu, nebo ne?“ ptal se své partnerky a zřejmě doufal, že ho pošle pryč. „Já nevím,“ váhala Eva. Ale nakonec padlo rozhodnutí, že zůstane. Humor ho ale neopouštěl. Když si stěžoval, že je mu horko, doporučila mu Eva, aby si sundal mikinu. „Jo, a uvidí moje břicho,“ odtušil Dalibor. „Ty máš štěstí, že jsi bílá. Kdybys byla černá, tak začnou rodit mě...“
Kromě vtipkování a prozpěvování si nastávající otec našel čas i na mudrování a za každou cenu se snažil Evu rozptýlit. „Víš, proč máte takový bolesti, vy ženský?“ ptal se. „Pánbůh věděl, že když stvoří ženu, že budou hříšnice. A za ten váš hříšný život vám nadělil porodní bolesti.“ Eva nesouhlasně vrtěla hlavou: „A nebylo to náhodou kvůli Adamovi, že ochutnal to jablko?“ Ale Dalibor se nedal: „A kdo ho svedl k tomu, že ho snědl? Ha?“
Eva sice rodila už potřetí, ale byla nervózní a plná obav. Dalibor se ji proto snažil rozptýlit písničkami. „Dívám se, dívám, a ty spíš. A bůh mi říká, buřt jen suď, suď jen buřt...“ nebo „Neboj se, to neskončí...“
„Už je to tady! Už je to tady,“ skandoval, když si všiml, že kontrakce zesílily. „Zlato, nech toho, ty mě úplně strašně znervózňuješ! To bolí,“ stěžovala si Eva unaveně. „Já to dělám, abys na to nemyslela. Pokud nějakou část procentuálně věnuješ tomu, že ti vadí, co dělám, tak ji nevěnuješ bolesti. Rozumíš? Já jsem to všechno nastudoval,“ vysvětlil jí Dalibor svou taktiku.
Poté, co mu lékař po vyšetření sdělil, že se porod začíná rozbíhat, ptal se, jestli to bude tak za hoďku dvě venku. „To může trvat klidně až do noci. Jste na začátku porodu,“ usadil ho doktor. Daliborovi tedy nezbylo, než partnerčiny bolesti – i přes její protesty – opět mírnit zpěvem.
„Já bych to přála tobě,“ vzdychala Eva při další kontrakci. „Já mám horší muka,“ bránil se Dalibor. „Tady,“ a ukazoval si na hlavu. Pak se pustil do čtení z knihy o jménech: „Jmenujete-li se například Eva, znamená to, že máte ráda cibuli, mrkev a vajíčka,“ deklamuje.
Do nemocničního mundúru se jeho hřmotná postava nevešla, ale porodní asistentka to vyřešila tak, že mu přinesla operační halenu a kalhoty. „Už to bude, paní je strašně šikovná,“ slibovala. „Já vím, vám se to nezdá, ale jde vám to krásně,“ pochválila vyčerpanou Evu.
Nadšený tatínek poslední kontrakce doprovázel skandováním jako při fotbale: „Pojď! Pojď! Pojď,“ povzbuzoval ženu a po chvíli už si dojatý pochoval své třetí dítě, malou Miu.
„Víš, co jsem řekl, než se narodila?“ ptal se Evy. „Tys řekl takovejch věcí, zlato,“ usmála se unaveně. „Že bude zázračná,“ vydechl tatínek, který si neodpustil ani závěrečnou vtipnou etudu na kameru v operatérském oblečku: „Vážení přátelé, jsem docent Škraloup. Všechno proběhlo normálně, mamina byla šikovná, a je to můj 350. porod. Tímto se s vámi loučím a přeji vám krásné Vánoce...“
Mám nejlepšího chlapa na světě
Tereza (31) a Bohuš (41) se seznámili docela náhodou. On byl dlouho sám a jeho spolubydlící mu dala inzerát. Ona měla s maminkou na Štědrý den dlouhou chvíli, a tak se rozhodly, že někomu jen tak zavolají a udělají si z něj legraci. „Maminka vybrala nějakej inzerát a já asi v půl třetí ráno volala na cizí číslo – a zvedl to manžel,“ popsala Tereza začátek vztahu.
Domluvili se, že až Bohuš pojede přes Prahu, tak Tereze zavolá a potkají se. „Čekala u koně. A když jsem tam přicházel, tak jsem na celej Václavák zařval: Kde je ta moje milovaná?“ A pozval Terezu na kafe a dort.
„Když jsme odcházeli, tak jsem si říkal: Tahle holka už mi v životě nezavolá. Byla na mě moc krásná,“ líčil Bohuš své pocity, ale zároveň dal najevo, že věří na osud. „Kartářka mi řekla, že nemám nikoho hledat, že ta moje pravá si mě najde,“ prozradil.
Tereza také nečekala, že se z nočního žertíku vyklube láska na celý život: „V životě jsem za žádným chlapem nejela, a ještě za cizím a do cizího města,“ řekla. „Nevím, co se to ve mně probudilo. Najednou jsem se sebrala a jela jsem do Ústí. A už to bylo.“
Manželé si prý přáli holčičku, ale doma mají tři kluky ve věku 8, 7 a 2,5 roku. „A teď jsme se vůbec nesnažili, ani jsme nad tím nepřemýšleli, a je to holka,“ radoval se nastávající tatínek, na kterého jeho žena nedala dopustit.
„Přijde domů z práce, je utahanej, ale pomůže mi s nádobím, pomůže mi uvařit, zamést, vytře, dá prát prádlo, pověsí ho...,“ nešetřila chválou. „Jsem strašně vděčná mamince, že to telefonní číslo vybrala, protože jinak bych neměla nejlepšího chlapa na světě, neměla bych tři děti, neměla bych čtvrtý v bříšku a nebylo by nic to krásný, co všechno je.“
Když se přiblížil termín porodu, miminko se nechtělo otočit, a tak Tereza řešila možné varianty porodu. „Když se rodí miminko hlavičkou, tak to nejtěžší je ta hlavička. Takže se rodí ta hlavička, a to tělo už nějak vyklouzne samo,“ vysvětlovala jí porodní asistentka. „Když se rodí konec pánevní, tak to nejtěžší přijde vlastně až na konec.“ „A co kdyby se ta hlavička nějak sekla, až to tělíčko bude venku,“ strachovala se nastávající maminka. „No, tak to už musíme nějak porodit,“ řekla sestra. „Kleště?“ „Přesně tak.“
Další možností by byl císařský řez, ale sestry i lékaři dávají obvykle přednost fyziologickému porodu. „Já pracuju 40 let v porodnictví a nezažila jsem, že by se tam to dítě zašprajclo,“ uklidňovala Terezu sestra. „Ale to víte, knížky to popisujou...“ Dohodly se tedy, že kdyby přišly kontrakce, ať zkusí přirozený porod, ale k jeho vyvolávání by nepřistupovala.
Nakonec se však přece jen lékaři rozhodli pro císařský řez v lokální anestezii, a tak si mohla Tereza s Bohušem užít příchod své dcery na svět bez bolesti. V jednu chvíli tatínek málem leknutím spadl ze židle. To když lékaři při pohledu na miminko zavtipkovali: „Honzík!“ Byla to ale opravdu holčička, která dostala krásné jméno Marie Anna.
