Kdy vám došlo, že profese herectví byla správná volba?
Dlouho jsem o tom pochybovala. Po každé nazkoušené roli jsem si říkala: „A teď už určitě musí vyjít najevo, že nemám talent.“ Teď už si věřím víc. A hlavně to už neřeším. Podle mě se to zlomilo, když jsem před šesti lety začala chodit k té své jedné energetické poradkyni. Objevila jsem v sobě nový svět, nové vnímání. Díky tomu se proměnilo i mé hraní.
V čem konkrétně vám pomáhá?
Jsou to různé řízené meditační techniky. Hodně mi pomáhala při přípravě na roli matky Olgy Hepnarové, abych v té roli neuvízla. Šlo o žijící postavu, takže můžete pracovat s jejím energetickým polem. Při meditaci se na ni vlastně napojit. Ale je potřeba velmi důsledně z toho zase vystoupit.
První velkou filmovou roli jste dostala až po třicítce, podobně jako váš kolega z Dejvic Ivan Trojan. Možná i proto s vámi popularita nezamávala...
Byla jsem ráda, že jsem ten film Mistři vůbec zvládla natočit. Bála jsem se, abych to klukům nezkazila. Následná nominace na Lvy mě strašně překvapila. A to, že jsem ho dostala, byla úplná pecka. Tehdy jsem si říkala, že se asi něco mění.
Slyšel jsem, že vám kolegové z Dejvic přezdívají UFO...
To bývávalo. Před dvěma lety napsal Jarda (kolega herec Jaroslav Plesl, pozn. red.) na dveře do šatny, že jsem ČaDr., neboli doktorka čarodějných věd a ezoteriky.
V dejvickém souboru je vás skoro dvacet. Dá se říct, že s někým kamarádíte víc?
S kamarádstvím to až tak nesouvisí. Mám ráda všechny, ale s někým se cítím být víc napojená.
Kdo je na stejné vlně?
Vesměs celá dámská šatna. Pak přichází Plesl, za ním Neužil. Davídek Novotný. Občas něco proběhne i s dalšími.
S kým je největší sranda?
Když jsou Plesl s Neužilem ve formě, nemají konkurenci.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Proč Klára Melíšková plakala kvůli Jaroslavu Pleslovi? A jaké je to být už dvacet let v jednom divadle? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
To se odehrává v šatně?
Všude, v šatně, v autobuse nebo ve vlaku, když jedeme ze zájezdu. Takovou legraci jsem nikde jinde nezažila.
A kdy jste si tam naposledy poplakala?
Stává se mi, že týden před premiéru chytnu obrovskou paniku. Teď už je to tedy lepší. Ale před premiérou Ucpaného systému (únor 2012, pozn. red.) mě to chytlo. Měli jsme zkoušet Racka, ale kolegyně onemocněla. Museli jsme na to rychle zareagovat. Za tři týdny vznikl scénář k inscenaci Ucpaný systém. Zkoušeli jsme, pořád jsme to hledali. My holky jsme tam byly méně, takže týden před premiérou vesměs zkoušeli jen kluci a já najednou měla pocit, že my ženy nedostáváme žádný prostor a nemáme to nazkoušené.
A?
Na jedné zkoušce jsem dostala na pódiu záchvat, dupala jsem, brečela, křičela. Všichni jenom koukali, nejvíc Michal Vajdička (slovenský režisér a dnes i umělecký šéf Dejvického divadla, pozn. red.), pro něhož to byla první zkušenost s námi. A tahle bláznivka mu tam bouchne jako papiňák. Křičela jsem na něj, že nemáme prostor, že je za chvíli premiéra a že nevím, jak to mám hrrráááát. Řvala jsem: „Potřebuju připomínky a potřebuju zkoušet!“
Kdo běžel pro Xanax?
Nikdo. Už mě znají. Když jsem bouchla, tak ke konci toho výstupu jsem se viděla jakoby zvenku. Šla jsem s Jardou Pleslem do šaten, a už jsme se tomu strašně smáli. Říkala jsem mu: „Jardo, musíš mi to přehrát. Co jsem dělala?“ A on mi začal přehrávat a dostávali jsme záchvaty smíchu. Takhle to u nás probíhá - zboří se vám svět a během vteřiny je z toho sranda.
