„Jezdila jsem na koni, padala jsem z barové stoličky, z kola, z kánoe... Byla jsem totálně vyčerpaná,“ popisuje Issová, která před roky uvažovala, že se její herecká kariéra bude odvíjet hlavně v Anglii.
Klára Issová
|
Romantické komedie se většinou nehemží scénami, v nichž jsou zapotřebí kaskadéři. Ve snímku Filipa Renče a Haliny Pawlowské Zoufalé ženy dělají zoufalé věci si ale nebezpečnými chvílemi prošli nejen ostřílení dubléři, ale i samotní herci. Včetně křehké Kláry Issové.
„Byla tam spousta scén, které jsme museli točit společně s kaskadéry a já jsem si všechny ty věci musela přesně fyzicky nacvičit,“ říká Issová, která ve snímku ztvárnila roli hlavní hrdinky Olgy.
Před časem jste říkala, že pro vás natáčení snímku Zoufalé ženy dělají zoufalé věci bylo hodně náročné. Bylo tomu tak kromě fyzické stránky i po té psychické?
Vlastně obojí. I když musím říct, že celé natáčení mi přinášelo na druhou stranu obrovskou radost. A to i příprava na roli, která byla docela významná. Měsíc jsem se připravovala sama doma. I vlastní natáčení bylo celkem náročné, ale to už si člověk ani tak neuvědomuje, protože už je v rozjetém vlaku a ví, že potřebuje dojet do cílové stanice, takže to všechno zvládne. Byla tam spousta úskalí, nejenom jízda na koni. Padala jsem z barové stoličky, z kola, z kánoe…
Ano, všimla jsem si, že pádů vám scénář předepsal požehnaně…
Přesně tak. Mé postavě se zkrátka pořád děly nějaké zoufalé situace. Byla tam spousta scén, které jsme museli točit společně s kaskadéry a já jsem si všechny ty věci musela přesně fyzicky nacvičit. To je ale věc, která mě nesmírně baví, protože se ráda učím něco nového. Ta psychická únava přišla až po natáčení. Všechno jsem to vydržela, a když bylo po všem, tak jsem si sedla a byla jsem totálně vyčerpaná. Pak jsem si dopřála odpočinek. Každopádně jsem se na tomhle filmu strašně moc naučila.
Už dříve jste řekla, že herectví vám pomáhá překonávat bariéry. Co jste tím myslela?
Primárně jsou to bariéry spojené se mnou samotnou. Různé role mě můžou učit různým věcem – třeba nějakým kvalitám, které já sama nemám tolik rozvinuté. V případě hrdinky, kterou jsem teď zmiňovala, je to třeba velký nadhled nad všemi zoufalostmi, které se jí dějí.
Původně jste měla v plánu vycestovat v zimě na nějakou adrenalinovou dovolenou do tepla s krosnou na zádech. Už se to podařilo?
Ještě se to nepodařilo. Oba bychom si s přítelem Jakubem přáli někam vyrazit, ale máme takové zaměstnání, že to nejspíš bude muset být improvizace na poslední chvíli. Nejsme lidé, kteří by takovou cestu mohli plánovat půl roku dopředu a měli koupené letenky. Spíš vyrazíme, jakmile zjistíme, že máme zrovna volno.
Dříve vám nedělalo problém vycestovat sama s batohem třeba do pouště. Musím říct, že hodně klamete tělem, protože bych vás na takové dobrodružství zrovna netipovala.
Láká mě právě to dobrodružství, ale i překonávání nějakých vlastních strachů. Několik let chodím na jógu, a když jsem zjistila, že holky, které tam se mnou cvičí, jezdí běžně samy třeba do Asie objevovat ájurvédu, tak mě to hodně inspirovalo. Podnikla jsem dvě takové dovolené s krosnou, kdy jsem byla úplně sama.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Nebylo vám smutno?
Ve výsledku pak nikdy nejste úplně sám, protože vždycky někoho potkáte, ať už cizince, nebo Čecha, a stejně skončíte v nějaké skupině. Ale poznáte nové lidi a zjistíte, že místní jsou často přátelští a ochotní pomoct. Učí vás to samozřejmě i nějaké obezřetnosti, ale primárně je to o překonávání strachů, a hlavně předsudků. Ty máme často úplně o všem možném. Ať už se to týká migrační vlny nebo čehokoli dalšího. Stavíme si do cesty strašně moc problémů a děláme si to sami. Já se snažím jít cestou krok po kroku a sama si osahat, co tenhle svět všechno přináší. Chci sama zjistit, jestli je tahle planeta opravdu tak nepřátelské místo pro život. Musím říct, že vesměs všechno zlo si vytvářejí sami lidé a na nás bude, abychom se toho zbavili.
Migrační vlna, kterou jste zmínila, i předsudky, to jsou záležitosti hodně spojené i se Sýrií, což je země, ke které máte díky svému otci rodinné pouto. Jezdila jste tam často jako dítě?
Jako děti jsme tam jezdily na prázdniny, takže mám krásné vzpomínky. Zažila jsem Sýrii jako opravdu multikulturní zemi, protože tam žilo mnoho různých náboženských menšin, ačkoli většina byla muslimská. Všichni tam žili v harmonii pospolu, takže současná situace mě samozřejmě o to víc trápí. Válka už trvá strašně dlouho a ti lidé tam už jsou z toho nepředstavitelně unavení. Musím ale přiznat, že mluvit o politice je pro mě strašně těžké, protože tamní složité situaci tolik do hloubky nerozumím. Jestli bych si ale mohla něco přát, bylo by to rozhodně, aby lidé, kteří mají rozdílnou víru, dokázali žít společně a respektovali se. Tahle planeta má obrovský potenciál, abychom tady žili v míru. Sami si to kazíme. Možná se ale lidé potřebují učit i zlem, aby nakonec zjistili, že lepší je dobro.
Patříte k herečkám, kterým se daří točit i v zahraničí. Neuvažovala jste někdy odejít za hereckým snem do ciziny natrvalo?
Dřív jsem o tom uvažovala, ale pořád jsem měla spoustu krásné práce tady a byla jsem hodně mladá a nesebrala odvahu. V Anglii jsem byla poprvé asi ve dvaceti letech, kdy už jsem tam rovnou i pracovala. Točila jsem seriál, bydlela v Londýně a produkce mi hned našla i agenta. Ale protože letenky mezi Londýnem a Prahou byly hrozně drahé a i život tam nebyl v porovnání s Českem zrovna levná věc, neodhodlala jsem se přesídlit tam se vším všudy. Navíc jsem měla hodně práce tady. Teď už přemýšlet o stěhování ani nemusím.
Už vás snad práce v zahraničí neláká?
Kdepak, láká mě stále, ale nemusím kvůli ní tolik cestovat. Díky internetu je svět už natolik provázaný, že nemusím na každý casting cestovat do zahraničí. Stačí mi tady natočit video a poslat. Letět přímo na místo musím až popřípadě na druhé kolo. To už se všechno dá zvládnout. Naopak jsem moc ráda, že můžu žít tady v České republice, která je kulturně bohatá a máme tady spoustu pokladů. Vyjíždět za prací jen krátkodobě je pro mě nejlepší možná kombinace.
