Mému příteli to včera řekl jeden o mnoho starší a o mnoho zkušenější kamarád. S povzdechem si stěžoval, jaké jsou ženské potvory. Zrádné, vypočítavé a nevyzpytatelné. "Chlap, když se zamiluje, tak je na něj spolehnutí. Ženská ale není partner. Nikdy nevíš, kdy půjde za lepším. Ani se nenaděješ a je fuč," uzavřel svou temnou proklamaci.
Nezbývá než souhlasit. Neznám nikoho, kdo by nešel za lepším, a mám dokonce pocit, že to je hnací síla nejen ženských, ale lidstva jako takového. Kde bychom dneska byli, kdyby našim předkům stačilo svítit svíčkami, bydlet v zemljankách a chodit pěšky. Neměli bychom dneska úsporné zářivky, moderní dřevostavby a nadupaná motorová vozidla plus všechny ostatní vymoženosti, které dokáží významně obohatit kvalitu našich životů. Že si tedy i každá jedna z nás chce obohatit kvalitu toho svého a touží jít za lepším, se zdá být logické a taky správné.
Otázkou zůstává, co si představujeme pod pojmem "lepší". Některá žena hledá víc lásky, jiná naopak víc svobody, některá třeba víc štědrosti a další shání někoho, kdo tak nevyhazuje. Kolik je žen, tolik je představ o štěstí. Optikou mužů se ale celá věc jeví docela jinak. Většinou nejsou tak citově složití, a tak předpokládají, že citově složité nejsme ani my. A to je kámen úrazu!
Každý muž je přesvědčen, že své partnerce dává to nejlepší. Kdyby nebyl, nebyl by to muž. Musela by to být žena, protože ta o tom není přesvědčena nikdy. Snaží se v dávání toho nejlepšího ještě zlepšovat a vždycky najde něco, co tak úplně nejlépe nedělá.
No a teď nastane ten správný mazec: žena neví, co je pro jejího muže nejlepší, ale myslí si, že to ví zcela přesně.
Tak mu toho naordinuje dvě kila denně. Nejmíň. Muž tedy dostává dvě kila něčeho, co nechce a nebo o čem neví, že to chce. Občas se stane, že si ani nevšimne, že něco dostává, a ta dvě kila zůstanou ležet na stole tak, jak je tam žena ráno položila. Ona se z toho večer cítí mizerně, protože se to od rána zkazilo a není to k ničemu. Tak to mlčky shrne ze stolu rovnou do koše a celý večer (někdy i celou noc) s ní nic není. Její muž nechápe proč, nic totiž neviděl.
To je celý on! Odmítl to, co s láskou nabízela. To by ona nikdy neudělala - ona by toho samého chtěla aspoň pět kilo denně. Ať už ryzí lásky anebo ryzího zlata, srovnaného pěkně v cihličkách, aby bylo na norka. A tak to svému mužíčkovi vykládá, jenže on je nadále přesvědčený, že má doma remcalku, která dost neoceňuje to, co jí dává. Když se tohle opakuje pořád dokola, tak ona se jednoho dne sebere a jde za lepším.
Tady bych ale s přítelovým kamarádem nesouhlasila - rozhodně neodchází s prohnaným úsměvem a odrazy dolarů v zorničkách. Většinou s sebou táhne i dva hladové krky, o které se musí postarat, a vždycky riskuje, že na to nakonec zůstane sama. Ženská ale pro svůj sen o štěstí tohle riziko podstoupí. Netvrdím, že ráda, ale tvrdím, že statečně.
Tak mě napadlo - proč mi přítel tu příhodu vůbec vyprávěl? Asi mi chtěl něco naznačit. Že mi tak úplně nevěří. Že mě nemá tak úplně jistou. A to je dobře. Není těžké uhodnout, jak dopadne ta dobračka, kterou má muž jistou. Zajímavé je, že vztahy, které založili mí známí mužové s novými (třetími, čtvrtými) partnerkami, nejsou příliš šťastné, kdežto mé kamarádky, které si našly nového (druhého, třetího) přítele, jsou skutečně spokojené až teď. Možná to bude proto, že ženské hledají opravdu něco lepšího, kdežto mnozí pánové se spokojí s něčím hubenějším a mladším.
|
|
Už několik let přispívá svými fejetony a články do nejprodávanějších českých magazínů pro ženy. Pracuje v oblasti public relations. Sama sebe považuje za pozitivního fatalistu - pro věc udělá to nejlepší a nechá to osudu. Není ale mystický fanatik, ke kartářkám nechodí. Na nastalé situace reaguje spontánně.
