Matěje jako posla jara znají Pražané, vítající už desítky let jarní zmrtvýchvstání komediantů na kdysi slavné dejvické pouti.
Svatý Matěj je zvláštní patron, byl to apoštol-náhradník, který po Kristově nanebevstoupení vystřídal ve sboru božích učedníků zrádného Jidáše. Na venkově byl Matěj patronem úrody, o jeho pomoc prosil hospodář a bosé děti. Všichni společně třásli stromem nebo děti bušily ověnčenou vařečkou do ovocného kmene. "Prosím, prosím, svatého Matěje, nám ať ovoce hojného dopřeje, kamkoli v zahradě hlas můj se rozleje!"
Vytoužené jaro přichází ke křesťanům v době čtyřicetidenního předvelikonočního půstu, času odříkání. Jeho první neděli se říkalo Černá, protože se odkládal pestrý oděv a zvláště ženy se halily do černých šátků a zástěr. Třetí postní neděle, tzv.
Kýchavná, přinesla zvyk, kterého se dodnes kdekdo poctivě drží, neboť prý kolikrát člověk toho dne kýchne, tolik let života mu ještě zbývá. Skutečnost je však daleko prozaičtější. Na konci středověku se Evropou šířil zhoubný mor, jehož průvodním znakem bylo mocné kýchání. Říká se, že pozdravení jako odpověď na explozi v nose pochází právě z těchto dob. Mor je ten tam, ale jeho zaříkávání se dochovalo.
O páté postní neděli, zvané Smrtná, se kdysi v kostelech zahalovaly kříže - prý to byl pozůstatek starého křesťanství, kdy na kříži ještě nevisel mučedník a místo něj se na něm skvěl filigrán, drahé kameny, kameje a jiné skvosty. Odříkavý a vážný charakter půstu velel, aby všechny tyto ozdoby zmizely z očí.
Na Smrtnou neděli se po celém slovanském světě vynáší a topí smrt - Smrtholka, Morana či dokonce Mařena. Církev tento dávný zvyk marně potírala: pražská synoda jej zakazovala už v roce 1366 a znovu v roce 1384. Ozdobenou figurínu vynášeli mládenci a děvčata z vesnice a svrhli ji do potoka nebo ze skály. Lidé se pak dávali na kvapný útěk - kdo zakopl nebo se opozdil, mohl do roka umřít. Dnes si tuto tradici vykládáme jako pověrečnou magii, která má ukončit vládu zimní smrti a umožnit příchod jarního života. Zvláštní je protiklad povah, ale i podobnost jmen temné Mařeny - smrti, kterou je nutno v podobě symbolického přízraku kolektivně zlikvidovat - a Panny Marie, dárkyně života, jež naopak smrt přemůže.
Jaro je vůbec plné protikladů: zemi zahřívá nové slunce, ale běda tomu, kdo si sedne na holou zem! Nejenže nastydne, ale naše matička příroda je prý ještě dlouho plná nebezpečných sil, kterých je lépe se vyvarovat. Staří lidé čekají na jaro jako na další rok ubývajícího života, nicméně zejména o předjaří se říká, že právě v této době si pro ně často přijde pověstná kmotřička s kosou.
Jarní boj s drakem
Jaro je plné lásky, rašení a květů, ale země kromě toho rodí na svatého Jiří i hady a štíry, kteří prý o jeho svátku ještě nejsou jedovatí. Světcův souboj s drakem se odehrává v době, kdy se má země znovu otevřít, a dramatická podoba této události říká, že takový děj nemůže proběhnout hladce a idylicky. Pohádkový příběh o hrdinovi, draku a osvobozené princezně, s nímž se setkávají po celé věky nesčetné generace napříč všemožnými kulturami, je symbolický a jako takový nemůže mít jednoznačný výklad. Už proto ne, že takzvané rozumné a realistické pojetí by ho připravilo o veškeré kouzlo.
Jednou z asociací mytického boje s drakem může být i každoroční jarní utkání staré smrti a nového života, končící zimy, která neochotně předává vládu přicházejícímu slunci. V týdnech vrcholících 24. dubna svátkem všech hrdinských Jiříků nám počasí předvádí řadu takových bitev, kdy jednou vítězí sníh, podruhé slunce, potřetí déšť a plískanice a naděje se den po dni střídá s mrzutým zklamáním. Však si to každý rok připomínáme při hovorech o aprílovém počasí.
Jarní duše
Na jaře není náladové jen počasí, ale i lidé - a probuzená příroda přináší dobré i zlé také jejich duši a tělu. Pod vysokým nebem a v teplém větru jedni pookřívají, ale jiným se daří naopak hůř a hůř. V městských lokálech je v té době určitě veseleji, v parcích jako by se ze země vylíhly desítky šťastných dvojic všelikého pohlaví, kdekdo se raduje, u mnoha lidí valem přibývá optimismu, ale zeptejte se na jaro psychiatrů, psychologů nebo třeba i kožních lékařů.
Uslyšíte o návratech trýznivých depresí, řada stálých pacientů musí zase jednou do nemocnice a některé druhy ekzémů na jaře raší a pučí jako o závod.
Za jarní úkaz se odedávna považuje i poezie, přestože se píše a čte celý rok. Její příbuznost s prvním obdobím vegetativního roku musí nějak souviset s počátkem, zárodky, novou nadějí i toužebně očekávanou porážkou tmy, chladu a smrti.
Po nedávném pádu krutě asketické tyranie v Afghánistánu, jedné z nejchudších a nejhladovějších zemí světa, prý přišel do kábulského rozhlasu starý básník a četl tam posluchačům celé hodiny své verše. Lidé je nadšeně poslouchali, se stejnou radostí uvítali konec zákazu hudby, do ulic se začaly opatrně vydávat ženy, a některé dokonce odhalily i svou tvář.
Příchod nové naděje, a tedy i jara tvoří předěl mezi dobou, kdy se lidé snaží přečkat těžké, nebo dokonce zlé časy, a obnovou přirozeného života.
Ti, kdo si pamatují mrazivou dobu diktatury u nás, vzpomenou si na údiv nečetných hostů ze svobodnějších zemí nad tisícovými rozebranými náklady Klubu přátel poezie - návštěvníci žasli nad nevídanou kulturou tohoto národa. My jsme to samozřejmě rádi poslouchali, ale kde jsou dnes ty časy. Tehdejší zájem asi přece jen nesvědčil o výjimečné lásce k literatuře, ale spíše o čekání na jaro lepších časů uprostřed vyprahlé pustiny.
Jaro je doba naděje, počátku nového života a přílivu čerstvých sil. Naděje působí, že počítáme se silami kladnými, s plodností, novou úrodou, novými vztahy - ve světě kolem nás i v naší duši se probouzí Eros jako zárodek nového kosmu. Ale Velikonoce nás upozorňují, že je to také doba smrti.
Řeka plná vody objímá vychladlé břehy přes proutí prosvítá bílý obzor. Napjatě vyhlížím jaro, které se plíží mechovými ostrůvky a pak se mi tenkým ptačím hlasem posmívá až do setmění.
Svatý Matěj je zvláštní patron, byl to apoštol-náhradník, který po Kristově nanebevstoupení vystřídal ve sboru božích učedníků zrádného Jidáše. Na venkově byl Matěj patronem úrody, o jeho pomoc prosil hospodář a bosé děti. Všichni společně třásli stromem nebo děti bušily ověnčenou vařečkou do ovocného kmene. "Prosím, prosím, svatého Matěje, nám ať ovoce hojného dopřeje, kamkoli v zahradě hlas můj se rozleje!"
Vytoužené jaro přichází ke křesťanům v době čtyřicetidenního předvelikonočního půstu, času odříkání. Jeho první neděli se říkalo Černá, protože se odkládal pestrý oděv a zvláště ženy se halily do černých šátků a zástěr. Třetí postní neděle, tzv.
Kýchavná, přinesla zvyk, kterého se dodnes kdekdo poctivě drží, neboť prý kolikrát člověk toho dne kýchne, tolik let života mu ještě zbývá. Skutečnost je však daleko prozaičtější. Na konci středověku se Evropou šířil zhoubný mor, jehož průvodním znakem bylo mocné kýchání. Říká se, že pozdravení jako odpověď na explozi v nose pochází právě z těchto dob. Mor je ten tam, ale jeho zaříkávání se dochovalo.
O páté postní neděli, zvané Smrtná, se kdysi v kostelech zahalovaly kříže - prý to byl pozůstatek starého křesťanství, kdy na kříži ještě nevisel mučedník a místo něj se na něm skvěl filigrán, drahé kameny, kameje a jiné skvosty. Odříkavý a vážný charakter půstu velel, aby všechny tyto ozdoby zmizely z očí.
Na Smrtnou neděli se po celém slovanském světě vynáší a topí smrt - Smrtholka, Morana či dokonce Mařena. Církev tento dávný zvyk marně potírala: pražská synoda jej zakazovala už v roce 1366 a znovu v roce 1384. Ozdobenou figurínu vynášeli mládenci a děvčata z vesnice a svrhli ji do potoka nebo ze skály. Lidé se pak dávali na kvapný útěk - kdo zakopl nebo se opozdil, mohl do roka umřít. Dnes si tuto tradici vykládáme jako pověrečnou magii, která má ukončit vládu zimní smrti a umožnit příchod jarního života. Zvláštní je protiklad povah, ale i podobnost jmen temné Mařeny - smrti, kterou je nutno v podobě symbolického přízraku kolektivně zlikvidovat - a Panny Marie, dárkyně života, jež naopak smrt přemůže.
Jaro je vůbec plné protikladů: zemi zahřívá nové slunce, ale běda tomu, kdo si sedne na holou zem! Nejenže nastydne, ale naše matička příroda je prý ještě dlouho plná nebezpečných sil, kterých je lépe se vyvarovat. Staří lidé čekají na jaro jako na další rok ubývajícího života, nicméně zejména o předjaří se říká, že právě v této době si pro ně často přijde pověstná kmotřička s kosou.
Jarní boj s drakem
Jaro je plné lásky, rašení a květů, ale země kromě toho rodí na svatého Jiří i hady a štíry, kteří prý o jeho svátku ještě nejsou jedovatí. Světcův souboj s drakem se odehrává v době, kdy se má země znovu otevřít, a dramatická podoba této události říká, že takový děj nemůže proběhnout hladce a idylicky. Pohádkový příběh o hrdinovi, draku a osvobozené princezně, s nímž se setkávají po celé věky nesčetné generace napříč všemožnými kulturami, je symbolický a jako takový nemůže mít jednoznačný výklad. Už proto ne, že takzvané rozumné a realistické pojetí by ho připravilo o veškeré kouzlo.
Jednou z asociací mytického boje s drakem může být i každoroční jarní utkání staré smrti a nového života, končící zimy, která neochotně předává vládu přicházejícímu slunci. V týdnech vrcholících 24. dubna svátkem všech hrdinských Jiříků nám počasí předvádí řadu takových bitev, kdy jednou vítězí sníh, podruhé slunce, potřetí déšť a plískanice a naděje se den po dni střídá s mrzutým zklamáním. Však si to každý rok připomínáme při hovorech o aprílovém počasí.
Jarní duše
Na jaře není náladové jen počasí, ale i lidé - a probuzená příroda přináší dobré i zlé také jejich duši a tělu. Pod vysokým nebem a v teplém větru jedni pookřívají, ale jiným se daří naopak hůř a hůř. V městských lokálech je v té době určitě veseleji, v parcích jako by se ze země vylíhly desítky šťastných dvojic všelikého pohlaví, kdekdo se raduje, u mnoha lidí valem přibývá optimismu, ale zeptejte se na jaro psychiatrů, psychologů nebo třeba i kožních lékařů.
Uslyšíte o návratech trýznivých depresí, řada stálých pacientů musí zase jednou do nemocnice a některé druhy ekzémů na jaře raší a pučí jako o závod.
Za jarní úkaz se odedávna považuje i poezie, přestože se píše a čte celý rok. Její příbuznost s prvním obdobím vegetativního roku musí nějak souviset s počátkem, zárodky, novou nadějí i toužebně očekávanou porážkou tmy, chladu a smrti.
Po nedávném pádu krutě asketické tyranie v Afghánistánu, jedné z nejchudších a nejhladovějších zemí světa, prý přišel do kábulského rozhlasu starý básník a četl tam posluchačům celé hodiny své verše. Lidé je nadšeně poslouchali, se stejnou radostí uvítali konec zákazu hudby, do ulic se začaly opatrně vydávat ženy, a některé dokonce odhalily i svou tvář.
Příchod nové naděje, a tedy i jara tvoří předěl mezi dobou, kdy se lidé snaží přečkat těžké, nebo dokonce zlé časy, a obnovou přirozeného života.
Ti, kdo si pamatují mrazivou dobu diktatury u nás, vzpomenou si na údiv nečetných hostů ze svobodnějších zemí nad tisícovými rozebranými náklady Klubu přátel poezie - návštěvníci žasli nad nevídanou kulturou tohoto národa. My jsme to samozřejmě rádi poslouchali, ale kde jsou dnes ty časy. Tehdejší zájem asi přece jen nesvědčil o výjimečné lásce k literatuře, ale spíše o čekání na jaro lepších časů uprostřed vyprahlé pustiny.
Jaro je doba naděje, počátku nového života a přílivu čerstvých sil. Naděje působí, že počítáme se silami kladnými, s plodností, novou úrodou, novými vztahy - ve světě kolem nás i v naší duši se probouzí Eros jako zárodek nového kosmu. Ale Velikonoce nás upozorňují, že je to také doba smrti.
Řeka plná vody objímá vychladlé břehy přes proutí prosvítá bílý obzor. Napjatě vyhlížím jaro, které se plíží mechovými ostrůvky a pak se mi tenkým ptačím hlasem posmívá až do setmění.
