Za odhalená ňadra se mnou máma nemluvila, vzpomíná herečka Jana Paulová

  • 42
Málokdo by hádal, kolikáté narozeniny letos v únoru herečka Jana Paulová oslavila. Díky úsměvu a pozitivnímu myšlení se cítí mladá a těší se na letní divadelní sezonu. „Držím teď drsnou dietu, abych se zas vešla do kostýmů,“ prozradila v rozhovoru.

Těšíte se na letní divadelní scénu pod pražskou žižkovskou věží?
Těším se a současně s velkou pokorou očekávám každý z těch „mých“ sedmi večerů. Jsem zvědavá, jaké to bude – čtyři měsíce jsem nehrála divadlo, tak jestli to člověk ještě vůbec umí. Trošku se bojím, bojím. (smích)

OBRAZEM: Jak šel čas s oslavenkyní Janou Paulovou

Jste trémistka?
To není tréma, to je jistý způsob odpovědnosti. Aby se lidi bavili a užili si večer, který nám věnují. Jakmile vylezu na jeviště, začnu fungovat v jiném módu. Čím jsem starší, jsem k sobě přísnější a chci, aby to, co souvisí s představením fungovalo na sto procent . A když se to propojí s energií v hledišti, tak to všechno dává smysl.

Připravujete se nějak?
Zatím se spíš snažím shodit kila navíc. Jak bylo to dlouhé volno, člověk měl čas se dobře najíst a večer to nevyběhal na jevišti, tak jsem teď nastoupila drsnou dietu, abych se zas vešla do kostýmů a diváky nevyděsila.

Jak vypadá dieta podle Jany Paulové?
Kdysi mi pomohl Metabolic balance, takže teď jsem se pustila zase do něj. Jí se třikrát denně, jediná příloha je zelenina a malý kousek žitného chleba. Podle krve vám přesně řeknou, jaká jídla jsou vašemu tělu příznivá. Sice vám pak už lezou krkem, ale pomohou zdravě zhubnout.

Musíte také cvičit?
Ano, ale je fajn, že prvních čtrnáct dní člověk moc sportovat nesmí. Nicméně já mám velkého psa a musím s ním chodit do lesa, navíc každý den plavu, ale do posilovny opravdu nechodím.

Jaký je rozdíl, jestli hrajte na letní scéně, nebo když jste zavřená v divadle?
V divadle je hlediště schované milosrdnou tmou, takže vidím občas tak do třetí řady, ale nevidím už detaily, kdežto na letní scéně bude dlouho světlo a já na diváky uvidím. Už jsem to zažila loni a musela se trošičku vyrovnat třeba s pánem v první řadě, který se všude možně drbal, nebo že v dáli houká sanitka. Ale má to tam své kouzlo.

Ve hře s Pavlem Zedníčkem nejste moc oblečená, dramaturgie spoléhá na teplé počasí...
Začínám druhého července s Davidem Suchařípou hrou Ani spolu, ani bez sebe, a tam mám na sobě i teplou koženou bundu a šálu, což je v horkém počasí naopak brutální. Druhý den hrajeme Pro tebe cokoliv, tam mám takový africký oděv. Je vzdušný, ale právě do něj hubnu, protože tam je vidět úplně všechno! A devátého července hrajeme s Pavlem Bez předsudků v posteli, a to hraju v pánské košili, což docela jde. Srpnová představení jsou ještě daleko, tak ty zatím neřeším.

Jana Paulová, Mahulena Bočanová a Eva Vejmělková

Před sebou máte také nový film, jehož závěr se měl natáčet u moře, ale pandemie změnila scénář...
Na podzim a ještě v lednu jsme natáčeli film Ženská pomsta. Je o třech ženách, které se sejdou u psychologa a mají stejný problém a ten řeší. Mého partnera hraje Petr Rychlý, mými přítelkyněmi se kterými se spřáhnu a spojuje nás pomsta, je Eva Vejmělková a Mahulena Bočanová. Film jsme nakonec dotočili asi před dvěma týdny v Beskydech. Dušan Rapoš, který jej napsal a režíruje, přepsal konec.

Letos jste oslavila půlkulaté narozeniny. Jak to děláte, že jste i po šedesátce pořád tak krásná?
Zaprvé jste na mě hodný, zadruhé možná blbě vidíte (smích). Za třetí já si to, kolik mi je, musím připomínat. Vždycky, když jdu kolem zrcadla, nebo se zahlédnu někde na plátně, obrazovce, se leknu : „Tyyyy jo…. tak to jseš ty teď?“ Ale často jsem mezi mladými lidmi, a třeba teď, když se tak na vás koukám a povídáme si, tak mám pocit, že jsme stejně staří.

A pomáhá vám sebevědomí.
Sebevědomí bych neřekla, to není moje silná stránka! (smích) Ale myslím si, že i bez něj se umím radovat ze života, z každé blbosti. I když člověk není dokonalý, může projít životem šťastný a mít kolem sebe lidi, kteří ho mají rádi a já mám zase ráda je. Základním prvkem je asi právě pozitivita. S ní se dá i stárnutí zvládnout.

Herectví je i o obětech. V jedné roli jste se svlékala do naha, je to tak?
Úplně ne, jen od pasu nahoru. Bylo to hodně dávno a myslím, že jsem byla v Česku na plátně průkopnicí v tom směru….. (smích). Tehdy mi režisér Podskalský slíbil, že nic vidět nebude, že to bude v dálce a v mlze. Nakonec mlha nebyla a vidět bylo všechno. Maminka se mnou pak dlouho nemluvila.

Jsou takové oběti pro herečku součást role, nebo se děsíte: ježišikriste, svlékat se?
Výhoda je, že v mém věku už to po mě nikdo nechce. Kdybych ale v mládí dostala roli v nějakém úžasném hollywoodském filmu se skvělým scénářem, v němž by nahota byla podstatná, asi bych do toho šla. Tenkrát to však bylo spíš nedorozumění. Navíc jsem byla mladá a neuměla si říct, co nechci a pak si ověřit výsledek.

Viděla jsem jen první dva díly Kameňáku, říká Jana Paulová

Je něco z vaší herecké minulosti, za co se stydíte?
Já se na sebe důsledně nedívám, takže si spoustu mých starých věcí nepamatuju. Ale samozřejmě, že třeba nejsem pyšná, že jsem jako mladinká hrála v různejch komunistickejch kravinách.... Bylo mi osmnáct a byla jsem šťastná, že mám vůbec práci a že mohu třeba točit seriál s režisérem Sequensem, který měl pověst dobrého režiséra.Ten díl se odehrával v roce 1947 a já vůbec netušila, že zbytek seriálu bude oslavou komunismu. A tak jsem lezla nadšeně po žebříku v Majoru Zemanovi.

Po listopadu 89 jste neměla problémy kvůli některým poplatným rolím?
Zas tolik poplatného době jsem toho nenatočila. Já měla po Sametové revoluci jiný problém: narodilo se mi druhé dítě a najednou mě herectví přestalo těšit. Šla jsem z role do role, točila první tzv. nekonečný seriál Nováci, bylo toho všeho strašně moc a přišlo mi, že je to jedna pitomější věc než druhá. Prostě totální únava. Tak jsem se na herectví asi na tři roky úplně vykašlala. Koupila jsem si elektrickou kytaru, založila kapelu A proč ne band a zpívala a hrála s úžasnejma muzikantama.. Taky jsem začala cestovat po světě, jela třeba do Himalájí, a dělala věci po kterých jsem vždycky toužila, ale nikdy na ně neměla čas nebo prostor.

Proč jste se k herectví vrátila?
Náhodou. Pavel Zedníček chtěl obnovit představení Natěrač, jedna herečka alternovala, s druhou se pohádali a on měl vyprodaná představení a neměl představitelku té mojí role, takže jsem mu kývla a do inscenace se vrátila. Pak přišly další nabídky, ale je pravda že už jsem pak herectví brala jako zaměstnání. Jsem šťastná, že si mohu vybírat, s kým do čeho půjdu, a že s diváky v divadle Kalich zažíváme společné mejdany a částečně improvizujeme podle nich i podle naší nálady.

Takže my jsme místo herečky Jany Paulové mohli mít českou Kim Wilde?(smích) Nó, to nevím... Michal Pavlíček mi jednou s velikým humorem řekl, že hraju jako hodně zfetovanej Jimi Hendrix. Tak nevím jestli to měl bejt kompliment nebo naopak.

Míváte někdy na jevišti záchvaty smíchu?
Já jsem ráda, když diváci vědí, čemu se směju a smějeme se společně. Ale když se mi párkrát stalo, že jsem se nemohla ovládnout, tak na to nevzpomínám úplně ráda. Je to neprofesionální. A nejhorší je, když je v hledišti ticho a vás ten smích úplně válcuje. Pavel jednou skočil úplně nejdůležitější informaci v celé hře a já jsem vůbec nevěděla, jak ho mám navést k tomu, aby jí řekl. A jak mně postupně docházelo, že lidi vůbec nebudou vědět, o čem to hrajeme, uvádělo mě to paradoxně do záchvatů smíchu.

Jak podle vás vypadá ideální dovolená?
Ideální dovolená byly pro mě dříve hory, ale teď jak už to tělo stárne, a ty hory mě k sobě už tak blízko nepouštějí, tak si, jak jen to jde, užívám moře. Je skvělé být u něj, s blízkými lidmi, s kamarády, povídat si, jíst a pít a jen tak se radovat.