Pominu-li tvář a postavu krásky, v životě si na sebe nevezmu sukni s květy a halenku s pruhy. A stydím se ozdobit krk náhrdelníkem, kterého si všimnete na padesát metrů. Ač právě z takových modelů řvu nadšením.
Vlastním deset triček smetanové a khaki barvy, jedno k nerozeznání od druhého. Dvě bílé košile. Taky šedý svetr, hnědý svetr, béžový svetr. A troje džíny stejného střihu.
V koutě skříně se pak krčí jedny, dle mého názoru velmi odvážné šaty á la Marylin Monroe stojící ve slavné filmové scéně nad větrákem. Když jsem si je po hodinovém váhání koupila, v euforii jsem se v nich vyfotila mobilem a rozesílala MMS svým kamarádkám. Jako že jsem se konečně odvázala - oranžové a s holými zády! Dvě neodpověděly vůbec, jedna napsala vlažné FAKT DOBRY a Blaženka pověstná upřímností reagovala: PRISERNY! NECH SI JE ODRUST. Zkrátka, co se týče módy, jsem zřejmě ten nejméně odvážný člověk na světě.
Proč? Příčinu jsem objevila ve své pubertě.
Zatímco se mí spolužáci naparovali v socialistických džínáchnedžínách značky PREKON a triku z umělého vlákna, já si vykračovala ve velmi kvalitních vlněných kalhotách béžové barvy s anglickou kostkou a výrazném svetru. A připadala si jako idiot.
Mám totiž elegancemilovnou maminku a babičku - excelentní švadlenu vyučenou v prvorepublikovém salonu. Společně se rozhodly, že budou bojovat proti stádnosti socialistické módy. Mým prostřednictvím.
Kostkované kalhoty jsem z duše nenáviděla. O to víc, že nebyly originál, nýbrž přešité.
Táta si je koupil na Libereckých výstavních trzích (něco jako Pařížský týden módy, ovšem v ryze socialistickém provedení).
Jenže když se vrátil z trhů domů a vystřízlivěl, možná nejen z hromady za socialismu n e v í d a n é h o zboží, vzpomněl si, že podobné viděl na principálovi v cirkuse.
Protože stály třetinu tehdejšího platu, hledalo se pro ně uplatnění.
Další ránu mojí přirozené touze zapadnout mezi vrstevníky zasadil jednou v zimě opilec před restaurací, kde jsem měla sraz s kamarádkou. Mrzlo až praštělo a přesně pro tyto účely mi byl ušit dlouhý modrý plášť zdobený pruhem bílého leskyma (látka s umělým chlupem) doplněný o čepici z téhož materiálu. Což o to, model to byl na svou dobu skvostný (upřímně, babičko!), ovšem já, toužící po "prekonkách" a umělohmotném triku, si v něm připadala jako gauč. Nikoli bezdůvodně, leskymo tehdy skutečně zdobilo nejednu pohovku.
Když mě v modrobílé kombinaci uviděl podnapilý, zabodl mým směrem ukazováček a vykřikl: Ty vole, Sněhurka. Pak upadl.
To, že nechci být vůbec originální, jsem si definitivně potvrdila v obchodním domě, kde prodavačky nahlas konstatovaly, že mám letní šaty ušité z pyžama.
Šaty vypadaly báječně a já se v nich patřičně nesla. Do té doby, než jsem je uslyšela: Hele, ta holka má noční košili. Problém byl v tom, že se v socialistických obchodech nabízely v průměru tři druhy pyžam. Nebylo tedy složité odhalit původ šatů.
Od té doby vedu zase boj já. Zatímco všichni okolo mě si oblékají různé barvy a tvary - a velmi jim to sluší - já chodím v džínách a nenápadném triku.
Když mě čas od času napadne, zda se tím snad náhodou o něco neochuzuju, vzpomenu si na mladou indiánku z kmene Inků z dokumentárního filmu. V jednom jediném kroji krmila lamy, starala se o sourozence, brouzdala po náhorní plošině… Když se jednou spustila z divočiny do mexické vesnice, konstatovala: "Je zajímavé, kolik lidí tu nosí něco jiného než kroj!" Její šaty, v nichž trávila celý život, jí stály právě za tu jednu myšlenku. A tak mi dovolte ji parafrázovat: "Je zajímavé, kolik lidí se dnes pěkně obléká."
A je příjemné, že existuje možnost volby.
vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze. Posledních deset let psala v MF Dnes o rodinných financích. Nyní se v příloze Zdraví věnuje životnímu stylu. Se svým mužem vychovává pětiletou dceru Kristinu. Fejetony píše pro radost. |
KLÁRA MANDAUSOVÁ 
