Pro levicový deník L’Ora dokumentovala Letizia Battaglia jako první italská fotoreportérka zločiny sicilské mafiánské organizace Cosa Nostra. Dnes platí nejen za nejznámější a nejdůležitější fotoreportérku současnosti, ale i za ekologicky, sociálně a feministicky angažovanou rebelku a Evropanku s vizemi.
V dětství buď v klášteře, nebo doma
Narodila se 5. března 1935 v sicilském hlavním městě Palermo a až do svých osmi let vyrůstala v severoitalském Terstu. Když se vrátila do Palerma, byla zpočátku šokovaná. Našla na hlubokém jihu naprosto jiný svět. Svět zaostalý, ve kterém platily dávno překonané a zastaralé představy o roli žen ve společnosti. Její panovačný otec ji donutil navštěvovat klášterní školu a odpoledne ji zavíral doma. Na Sicílii si totiž v té době dívky nesměly hrát venku.
Aby se z tohoto prostředí vymanila, vdala se už v šestnácti letech. V určitém smyslu se dostala z louže pod okap. Její manžel, bohatý dědic místní pražírny kávy, ztělesňoval přesně typ „sicilský macho“. Letizia musela vést smutný život přizpůsobivé, neprotestující manželky a matky. Toužila studovat, ale i v tom jí manžel zabránil. V tomto manželství vychovala tři dcery.
Od psychoanalýzy k fotografii
Letizia Battaglia, fotoreportérka (85)
|
K radikální změně v jejím životě došlo až po patnácti letech bolestného respektování archaických tradic. Jednoho dne voda přetekla a Letizia se nervově zhroutila. Lékaři i psychoterapeuti byli bezradní, pomohla jí až psychoanalýza. Rozhodla se pro definitivní změnu. Opustila manžela a odstěhovala se s dětmi do Milána. Začala úplně nový život: stala se novinářkou. Zpočátku pracovala jako kulturní korespondentka pro levicový deník L’Ora. Fotografovat se naučila sama, začala později a skoro náhodou, když se od ní žádala i fotodokumentace.
V Miláně se seznámila s výrazně mladším Francem Zecchinem (ročník 1953), který se stal jejím partnerem životním i pracovním. Žili spolu 19 let. V roce 1974 se vrátila do Palerma, kde pracovala jako hlavní reportérka a fotografka deníku L’Ora. Tady nastává její velmi intenzivní životní období ve službách reportážní fotografie. Palermo právě prožívá dobu nejkrvavějších mafiánských válek o nadvládu mezi tamními klany. Letizia Battaglia je na místě činu vždy jako jedna z prvních.
Letizia Battaglia
Krvavý archiv
Tisíce jejích černobílých fotografií dokumentují interní vztahy uvnitř band a jejich působení na společnost. „Když se dívám na své snímky, vidím krev, krev, krev,“ říká Battaglia ve filmu Shooting the Mafia nad záběrem mrtvého těla. Našla ho jednoho slunného rána v roce 1980 vedle hromady beden od pomerančů. Je to jedna z jejích nejslavnějších fotografií. „Když se vydáte na místo vraždy, jste konfrontováni s celým utrpením světa. Protože je-li někdo násilím připraven o život, je to naprosto nepřijatelné,“ říká.
Letizia Battaglia s Francem Zecchinem dodávali mezinárodním médiím nejpůsobivější snímky mafiánských deliktů. Mrtví byli na denním pořádku. V jednom z rozhovorů prohlásila, že si tenkrát připadala jako „pohyblivá márnice“. „Najednou jsem měla krvavý archiv,“ dodává.
Inspirace Michelangelem
Její snímky ovšem nikdy nebyly bulvární nebo senzacechtivé. Byly kompozičně promyšlené, s velkou vypovídací schopností a na vysoké umělecké úrovni. Dokazují to četná mezinárodní vyznamenání a ceny. Kompozice jejích fotografií ovlivňovaly obrazy velkých starých mistrů: „Miluji umění, hlavně období renesance z 16. století. Inspiruje mě nejen Michelangelo, ale i současní umělci.“ Letizia Battaglia se neomezuje jen na dokumentaci mafiánských zvěrstev, ráda zachycuje i život obyčejných lidí na ulici, na trhu, v bídných domech a ženy a muže při práci i hrající si děti na ulicích.
Letizia Battaglia
Když zesílí mafie, odjíždí do Paříže
Kromě fotografování se angažuje také v environmentální a komunální politice. Své hlavní poslání a cíl vidí v osvobození Itálie od mafie. Stává se aktivní poslankyní antimafiánské strany La Rete. V 90. letech jako politička na plný úvazek prosazuje hlavně zvýšení kvality života obyvatel Palerma. Na nábřeží, kde byly dřív ilegální skládky s odpadem, buduje promenádu s náměstíčky, alejí stromů a lavičkami. Její zásluhou prokoukne i historické centrum Palerma. Přestože má Letizia své kořeny na Sicílii a velmi ji miluje, když vidí, jak mafie v jejím rodném městě opět posiluje, obrací se k Palermu zády a zklamaně odchází do Paříže. Nicméně v roce 2005 se opět vrací.
Letizia Battaglia, která svými fotografiemi odvážně bojovala proti mafii, byla několikrát ohrožena, musela zavřít i své nakladatelství Edizioni della Battaglia kvůli vymáhání výpalného. Její práce dodnes mnozí na Sicílii považují za „hanobení, urážení rodného hnízda“. Uznání se dočkala především mimo tento krásný, ale stále ještě v mnoha ohledech „banditský“ ostrov. Je první evropskou ženou, která obdržela ve Spojených státech prestižní cenu Eugena Smithe za humanistickou fotografii (1985). V roce 2017 byla v New York Times zařazena mezi 11 „mimořádných žen“ roku.
Před třemi lety uskutečnila svůj sen a založila v Palermu Mezinárodní centrum fotografie. Organizuje zde výstavy věnované historické i současné fotografii. Battaglia je jednou z nejdůležitějších kronikářek sicilské společnosti. Zachytila život v chudinských čtvrtích i v palácích aristokratů. Dnes se věnuje fotografování žen a dětí při hledaní čistoty a nevinnosti. Co se týká fotografování mužů, reaguje šibeničním humorem: „Fotila jsem jen ty zavražděné.“
