V červnu jste oslavila šedesátiny. Jak moc se zaobíráte uplynulými deseti lety, kdy se z vás, původně překladatelky, definitivně stala spisovatelka? Bilancujete?
Na bilancování si připadám ještě mladá (smích), ale je fakt, že mých posledních deset let bylo jiných než roky předchozí. Svou první knížku jsem začala psát v roce 2000, kdy jsem ještě překládala z angličtiny, a psala jsem ji zhruba do roku 2011, nezávazně, jen když jsem měla čas a prostor. A když pak v roce 2013 vyšla, už jsem měla rozepsanou další. Najednou jsem měla víc času, přestala jsem učit v jazykové škole a přestěhovali jsme se sem na kraj města. Učila jsem v jazykových kurzech a k tomu jsem ještě překládala, ale byla jsem svou vlastní paní a dařilo se mi zvolnit životní rytmus. Takže pro mě spisovatelská profese nepřišla žádným velkým skokem, ale krůček po krůčku.
Pak už jsem přestala mít čas na učení a nakonec i na překládání. Vedle psaní po mně knihovny začaly chtít taky besedy se čtenáři, noviny a časopisy různé povídky, příspěvky, rozhovory. A od roku 2018 už jenom píšu. Bylo to hezkých deset let.
V podstatě dodnes si vyčítám, že jsem za ním do té nemocnice nešla. Ale nějak bláhově jsem si myslela, že tím, že se s ním nepůjdu rozloučit, ho tady spíš udržím. Byla to taková moje vnitřní vzpoura.
