Narodila jste se v Litvínově, rodiče Češi, vy široko daleko jediné dítě tmavé pleti. Jak je možné, že vás tak dlouho nenapadlo zeptat se rodičů na svůj původ?
Ale já se na to ptala, poprvé asi v šesti. Tehdy mi táta řekl, že se kdysi objevil nějaký předek, americký voják, který pomohl ovlivnit to, jak vypadám. Mně to na nějakou dobu stačilo.Celou věc provázelo takové zvláštní tabu, že mi pak bylo už jasné, že je v tom nějaký malér. Nechtěla jsem rodiče vystavovat nepříjemné situaci. Tušila jsem, že je možná za tím vším tolik schovaných příběhů, že je asi ani nechci znát. A moc jsem se nespletla.
Pokusila jste se někdy otce najít?
Loni mi nečekaně umřel strejda, ještě mu nebylo padesát. Uvědomila jsem si, že v životě nevím dne ani hodiny. Kdo je můj biologický otec, to mě vždycky zajímalo daleko míň než třeba mé přátele. Jenže ta smrt to změnila a já se rozhodla, že zkusím otce najít. Abych ho stihla.
Co jste od toho čekala?
Byla jsem jen zvědavá. Neplánovala jsem žádné srdceryvné setkání ani sdílení dosavadního života. Já otce mám, žije v Litvínově a jmenuje se Ladislav Tvarůžek. Ale zajímalo mě, z koho jsem vlastně částečně vzešla.
Věděla jste o něm něco bližšího?
Jen to, že byl z Kuby a že pracoval v litvínovské chemičce. Máma s ním přišla do jiného stavu, jenže on se pak musel vrátit do Havany.
Čtěte ve čtvrtek
Velký rozhovor s moderátorkou Zuzanou Tvarůžkovou čtěte 17.4. v Magazínu DNES + TV
A pak vaše matka poznala vašeho otce, který vás vychoval?
Právě že ne. Já se narodila do manželství mých rodičů. Každý si může domyslet, co všechno to přineslo.
Jak jste se vydala biootce hledat?
Znala jsem jeho celé jméno. Tedy i ta prostřední. Pamatuju si ten moment do posledního detailu, bylo to před rokem, dopoledne v únoru. Zadala jsem si jméno do Facebooku. Vyběhli mi dva lidé stejného jména. Byla jsem v šoku. Celé roky jsem měla za to, že je někde zatoulaný v komunistické Havaně, a on byl přitom jen pár kliknutí ode mě.
Jak jste zjistila, který z nich to je?
Zavolala jsem mámě, zrovna byla na cestě z nákupu domů. Ozvala se mi, když si to otevírala, deset vteřin bylo divné ticho a pak řekla: "Jo, to je on."
Za jak dlouho jste se mu ozvala?
Asi za měsíc. Napsala jsem mu krátkou zprávu, nejdřív v angličtině a přes překladač si ji přeložila do španělštiny. Opatrně, aby se nelekl a neměl pocit, že po třiceti letech po něm někdo něco chce. Nevěděla jsem taky, v jakém žije režimu, a nechtěla jsem riskovat, že by ho kontakt se Západem mohl ohrozit.
Co jste mu přesně napsala?
Že máme v rodině takový zvláštní příběh a že by se mohlo stát, že s ním má něco společného. Pokud to, co mi kdysi říkala máma, je pravda, tak je možné, že by mohl být můj biologický otec. A že mu přeju, aby se mu v životě dařilo, a že mně se daří dobře.
Reagoval?
Za třicet hodin. Byl milý. Psal, že žije v Mexico City, kde má bar, a často létá na Kubu. Byl rád, že jsem se mu ozvala, a obdivoval moje rodiče, jak to zvládli. Pak dodal, že vždycky věřil, že jestli pánbůh dá, ještě se s námi setká.
Musela jste být dojatá.
Tak pobrečela jsem si. A máma taky. Byla to úleva po těch letech nejistoty. Poslali jsme si fotky, jak žijeme a jak vypadáme, ale zároveň jsem cítila, že je z toho v rozpacích.
Proč jste se do teď nesetkali?
Ani nevím, kdo by to měl vyvolat. Možná má strach, a já vlastně trochu taky. Nevím, v jaké je osobní, rodinné i politické situaci. Pracuje v zahraničí, ale často létá na Kubu, takže asi není úplně standardní Kubánec, zdá se, že má tolerovanější zacházení v režimu.
