Odvážné ženy nemusejí mít svaly nebo zbraň. Najdete je třeba v družině

  3:32aktualizováno  3:32
Anglický spisovatel Julian Barnes napsal: "Mužská odvaha spočívá v tom, že muž vyrazí ven a klidně se nechá skoro zabít. Ženská odvaha, anebo alespoň to všichni říkají, spočívá ve vytrvalosti. Muži prokazují svou odvahu záchvaty zuřivosti, ženy trpělivostí."

Odvážné ženy nemusejí mít vypracované svaly a zvládat bojové umění jako Lara Croft. Najdete je i ve školní družině nebo mezi dobrovolníky. (Ilustrační snímek)

Byla Eva v ráji odvážná, když si od hada vzala jablko ze stromu poznání ještě dřív než Adam? Nebo jen lehkovážná, jak to mnozí interpretují? Přikloníme-li se k první možnosti, pak vůbec první projev odvahy, byť čistě mytologický, náležel ženě.

Je to odvaha, kterou je třeba hledat. Třeba za tím, že si sociální pracovnice bere do práce černé brýle, aby nebylo vidět, že pláče. A za tím, že do takové práce jde zítra znovu a pak zas.

Když brečí i ředitelka školy

Kateřina Wimětalová má sice na výšku kousek přes metr a půl a "dvacet kilo i se železnou postelí", ale její práce na oddělení sociálně právní ochrany dětí v Brně vyžaduje často krajní odvahu. Navštěvuje problémové rodiny, aby zjistila, jak se v nich žije dětem, a z těch nejhorších musí děti odebírat.

"Myslím, že žena jako matka má odvahu od přírody posílenou. Je jí vlastní už proto, že musí bojovat za své děti a také za zachování sebe sama, protože uvažuje, co by bylo s dětmi," říká matka čtyřletého syna a osmileté dcery.

Ve svém obvodu má hodně romských rodin, ale většina jejích klientů jsou takzvaně "bílí". A zkušenosti s nimi patří zdaleka k těm nejhorším, i co se týče systematického a dlouhodobého týrání dětí. "Čím dál častěji se stává, že rodič k nám na úřad přijde, že dítě už nechce, nezvládá a ať si je vezmeme – do ústavu, kamkoliv, zkrátka pryč," popisuje Kateřina Wimětalová.

Do terénu dnes už chodí ve dvojici s kolegyní, ovšem bez strážníků nebo policie. "Zkušenosti z terénu nejsou dobré. Záleží ale na síle osobnosti a na schopnosti získat si důvěru těch lidí," vysvětluje sociální pracovnice, na jejíž hlavu se běžně snášejí ty nejstrašnější nadávky včetně výhrůžek její rodině.

Se svou postavou se sice fyzického násilí bojí a kolegyně už jí pořídila i pepřový sprej, ale odvahu potřebuje i kvůli něčemu docela jinému: aby profesně zamaskovala dojetí, které se jí u jejích případů často zmocňuje.

"Do práce si beru černé brýle," přiznává. Naposledy je potřebovala v případě dívky, kterou matka jednoho dne zkrátka už nechtěla, takže si pro ni sociální pracovnice musela přijít do školy a odvést ji do ústavu. "Tam brečeli všichni, i učitelka a ředitelka školy," vzpomíná Kateřina Wimětalová.

Bez helmy i bez paruky

Když se o ženské odvaze mluví, napadne vás třeba Matka Tereza, pečovatelka o chudé a nemocné, ale nenápadně silné jsou i příběhy méně známé. Možná jste si letos při přenosu z Olympijských her v Londýně všimli britské cyklistky, která si pro zlatou medaili přišla s téměř holou hlavou.

Britská cyklistka Joanna Rowsell trpí alopecií.Léta si prý chodila pro medaili...

Britská cyklistka Joanna Rowsell přebírala olympijskou medaili bez paruky.

Joanna Rowsell trpí od dětství alopecií – její imunitní systém ničí vlasové cibulky. Léta si prý chodila pro medaili v paruce, ale letos se rozhodla, že před kamery vystoupí tak, jak je – s holou hlavou a několika chomáčky vlasů.

Úplnou náhodou připadlo předávání její medaile na Mezinárodní den boje proti alopecii, a o to větší dopad to mělo. Můžete tomu říkat kosmetická vada, ale nemůžete popřít, že je k tomu potřebná pořádná dávka odvahy.

Hrdinka "jako" ze seriálu

Teď ale zpátky k nám. Jestli jste sledovali seriál Expozitura, asi víte, že byl inspirován (nejen) příběhem jedné skutečné ženy. Helena Káhnová pracovala v oddělení pro boj s organizovaným zločinem a společně se svým parťákem rozkryli Berdychův gang, který měl na svědomí loupeže, únosy a vydírání podnikatelů. Zároveň museli čelit útokům svých kolegů, kteří se přidali na stranu zločinců.

V době, kdy byla policistka Helena Káhnová v největším nebezpečí, protože...

Policistka Helena Kahnová, jejíž příběh byl předlohou pro seriál Expozitura.

V době, kdy byla policistka Helena Káhnová v největším nebezpečí, protože přišla na provázanost policistů a podsvětí, vychovávala dceru. O strachu mluví nerada, přesto v několika rozhovorech přiznala, že ho měla. 

O sebe se prý tolik nebála, spíš o své blízké. Přesto ji to neodradilo a jeden z největších českých kriminálních případů dotáhla do konce. Po jeho uzavření od policie odešla a pracovala v bulvárním deníku, ale po čase se stejně vrátila.

Řád odvahy den za dnem

Třiaosmdesátiletá Milada Filipovičová na sebe nedávno upozornila jako "manekýnka" z kalendáře Odcházející krása, v němž byly zvěčněny jedny z posledních žen, které stále ještě chodí v místním lidovém kroji. Můžeme ji brát jako zástupkyni odvážných žen, které by si zasloužily řád, který ještě nikdo nevynalezl.

Jako sedmiletá přišla o maminku a tatínek po roce přivedl domů macechu. Ta se s malým dítětem nemazlila, nechávala ho dělat i těžkou práci na poli, nedovolila mu studovat, když se po válce znovu otevřely školy. I proto se Milada snažila co nejrychleji dostat z domu a v osmnácti se vdala.

Po letech dost tvrdé práce vybudovala její rodina soukromé hospodářství, jenže přišla 50. léta a komunisté všechno zabavili. Milada Filipovičová pak za pět korun denně pracovala v kravíně.

Dlouhá léta spala sotva pár hodin denně, aby stihla svoji práci i péči o děti, domácnost, zvířectvo. Rodina byla navíc věřící, což soudruzi neviděli rádi. Mstili se i dětem, které měly neustále špatné posudky od školy, přestože se dobře učily.

"Kdybych ale neměla víru v Boha, tak jsem to nevydržela," říká jihomoravská rodačka, která má za sebou i rakovinu, gangrénu slepého střeva a kvůli potížím s kostmi špatně chodí. Ale nikomu nic nezávidí, nechová nenávist k žádnému, kdo jí kdy ublížil, a těší ji, že ze všech jejích dětí jsou dnes dobří lidé. Snad i díky téhle stránce odvahy přežila nakonec všechny, kdo jí za komunismu ublížili.

Někdy je odvaha i říct si o pomoc

Představte si, že vaše práce spočívá v tom, že urovnáváte spory mezi bezdomovci, kriminálníky a dalšími nepřizpůsobivými lidmi, kteří jsou velmi často opilí pod obraz. Přitom nemáte postavu vyhazovače z baru, ale jste žena. "Když se dostanu do konfliktu, nepřipouštím si strach, ten přichází obvykle až později. Odvahu musím mít, abych neutekla a nenechala v tom parťačku samotnou," říká Jana Pokorná, která od roku 1994 pracuje u městské policie v Brně.

Žen u policie je stále víc, v ulicích jsou přitom mnohdy úspěšnější než jejich...

Ženy u policie někdy zažívají horké chvíle, přesto by Jana Pokorná neměnila a "ke stolu" ji to netáhne. (Ilustrační snímek)

Jejím rajónem jsou ulice městského centra, kde žijí z velké části sociálně vyloučení. Není přitom náhoda, že právě tohle problémové území mají na starosti dvě ženy – ty totiž nehrotí konflikty, jednají ve větším klidu, jsou rozvážnější.

"Chlapi musí dokazovat, žena to mají, jdou do akce bezhlavě a nemůžou si připustit, že by něco nezvládli, zatímco ženy jednají s větší rozvahou a nebojí se zavolat pomoc, když potřebují," vysvětluje Jana Pokorná rozdíl mezi mužskou a ženskou odvahou.

Na druhou stranu nechodí strážnice do akcí, které vyžadují větší fyzickou sílu, jako jsou hospodské rvačky, hromadné pouliční bitky, předem hlášené násilné akce.

Zatím nejhorší služba Jany Pokorné začala bujarou pouliční oslavou zhruba desítky mužů, kterou se pokusily s kolegyní utnout. Jeden z mužů už byl tak opilý, že potřeboval záchytku.

"Jenže jeho kamarád nám bránil ji zavolat. Vzal hůl a vydal se proti nám, všude okolo jen tlupa bývalých kriminálníků a narkomanů, kteří kolem rozhazovali a rozbíjeli lahve. Nezkušená kolegyně se třásla strachy, mě polil studený pot, ale zvítězil pud sebezáchovy. Zvládly jsme si zavolat pomoc," vypráví Jana Pokorná, která ani po osmnácti letech u městské policie nechce odejít "ke stolu", v terénu to má přece jen radši.

Nepravděpodobná hrdinka

Tato žena si nepřála se proslavit a zájem médií jí asi nedělá moc dobře. My ji však budeme oslavovat třeba i proti její vůli, protože za to, co udělala, si to prostě zaslouží. Osmatřicetiletá vychovatelka ze základní školy v Havířově-Šumbarku Lenka Slavíková se letos na jaře ve škole postavila čtyřiadvacetileté vyšinuté útočnici s nožem, břitvou a žiletkami, která chtěla unést sedmiletou školačku.

Paní Slavíková holčičku bránila vlastním tělem, takže ji schizofrenička několikrát bodla nožem, hlavně do břicha a hrudníku. Agresivní ženu zpacifikovala zásahová jednotka, Lenka Slavíková skončila na jednotce intenzivní péče. Zájmu médií se však i po propuštění z nemocnice brání.

"Je to velmi skromná mladá žena," řekl primátor Zdeněk Osmanczyk. Město statečné družinářce poděkovalo za její odvahu, s jakou chránila dítě, a poslalo ji do lázní.

Z fotek na internetu se na vás oproti očekávání nedívá svalnatá sportovkyně se zálibou v bojových uměních, ale milá a nenápadná žena, ve které byste "klasickou hrdinku" asi nehledali. Což jasně dokazuje, že nic takového jako klasická hrdinka neexistuje a nepochybujeme, že by každý z nás teď chtěl pro své dítě právě nenápadnou vychovatelku.

Cenu mi dejte, ale jedině za všechny opory disentu

Jsou ale činy, které veřejnost opěvuje, oceňuje a oslavuje, a pak činy, které proběhnou nepovšimnuty.

Každá žena, která ohlásila své znásilnění a svědectvím u soudu poslala násilníka za mříže, každá žena zavřeného disidenta, která zůstala doma s dětmi a "užívala si" zvýšené pozornosti Státní bezpečnosti, každá žena, která porazila rakovinu a teď pomáhá propagovat preventivní prohlídky – ty všechny by si zasloužily minimálně stejné uznání jako váleční veteráni. Přestože vlastně prokázaly odvahu z donucení (okolnostmi, režimem, zdravotním stavem), protože dobrovolně by si takový osud jistě nevybraly.

Třeba Věra Roubalová, matka čtyř dětí a signatářka Charty 77 kvůli svému původu nemohla vystudovat vysněný obor a v roce 1977 podepsala mezi prvními provolání Charty 77. Opustila Prahu (částečně i kvůli špatnému zdraví jednoho z dětí), její muž svážel v lese s koňmi dřevo, ona byla v domácnosti a všichni pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti.

Zažili velkou izolaci a nemohli sehnat slušné zaměstnání. Úřady se dokonce bály toho, že by chartistka mohla působit na babičky v domovech důchodců, a "zařídilo se", aby nemohla nastoupit jako ošetřovatelka na místo, o které nebyla žádná rvačka. Léta pak seděla ve skladu a sepisovala zcela zbytečné statistiky.

Od převratu v roce 1989 vede ženské multikulturní skupiny v uprchlickém táboře a věnuje se terapeutickému projektu Rodiny po holokaustu. Jako světlá výjimka dostala paní Věra i oficiální cenu. Jako jedna z prvních v roce 2010 přebrala Cenu paměti národa od občanského sdružení Post Bellum.

"Za cenu děkuji, ale přebírám ji pouze s podmínkou, že je to zástupně za poctivé a čestné lidi, kteří byli oporou disentu a odmítli se přizpůsobit totalitní moci," napsala do svého poděkování.

Ve stejném roce, v jakém přebírala Věra Roubalová svou cenu, proběhl u nás průzkum genderových stereotypů mezi třináctiletými dětmi. Ve výsledcích je zarážející, že chlapci vidí dívky mnohem méně odvážné, než dívky samy sebe. Snad jsme aspoň trochu přispěly k tomu, že se to v dalších letech změní.


Nejčtenější

Nevěra přináší víc bolesti než radosti, říká psychoterapeutka

Nora Vlášková, psychoterapeutka

Vystudovala práva, pracovala i s nejtěžšími zločinci propuštěnými z vězení. Po narození dětí zvolila Nora Vlášková...

Příběh Anny: Nechci být vnuččinou chůvou, dcera to nechápe

Ilustrační snímek

Dceru jsem od jejích deseti let vychovávala sama. Nemohly jsem si příliš vyskakovat, i tak jsem se dceři snažila dát,...

Rebelství vévodkyně Meghan. Co vše dělá proti královským pravidlům

Vévodkyně Meghan (Peacehaven, 3. října 2018)

Přivdala se do královské rodiny, která ji vřele přijala. Mladý pár obdivují miliony lidí a fandí mu i proto, že Meghan...

Leklá ryba, otlapkávač nebo svazek mrkví. Co prozradí podání ruky?

Podání ruky

Vlastně na tom nic není. Vždyť dneska se ruka podává pořád – při pozdravu, seznamování, gratulacích, kondolencích nebo...

Jejich věkový rozdíl je pětapadesát let a chtějí spolu miminko

Alexis Tadlocková a její partner

Alexis Tadlocková (24) a její manžel Charles (79) z Ameriky plánují založení rodiny. Ačkoli nejstaršímu dítěti Charlese...

Další z rubriky

Ideální sex je s umytým partnerem a trvá dvacet čtyři minut, tvrdí ženy

Ilustrační snímek

Kromě milostné předehry je pro ženy neoddělitelnou součástí skvělého sexuálního prožitku také voňavý protějšek. Až...

Ze zvláštní školy k titulu inženýrky. Dívka z dětského domova si plní sen

Bakalářská promoce se zástupci Nadace Terezy Maxové dětem

Když se jako holčička ocitla se svými sestrami v dětském domově, vypadalo to, že Evu Ptáčkovou příliš slibná budoucnost...

Týdenní horoskop pro ženy všech znamení od 15. do 21. července

Horoskop (ilustrační fotografie)

Vodnářky budou mít plné zuby lidí, ženy narozené v Blížencích popadne nostalgická nálada a Panny se nenechají strhnout...

Advantage Consulting, s.r.o.
STROJAŘ/FRÉZAŘ CNC

Advantage Consulting, s.r.o.
Středočeský kraj, Ústecký kraj
nabízený plat: 27 000 - 32 000 Kč

Najdete na iDNES.cz