Terezie Kovalová
|
„Osamělost je nejspíš moje nastavení,“ říká violoncellistka. „V poměrně brzkém věku jsem si odpařila svoje, a když jsem přišla do Prahy, už mě netáhlo chození po barech. Navíc jsem dělala dvě školy, hrála v pěti kapelách a představa, že bych ve svém volném čase měla jít ještě někam „chlastat“, mi přišla scestná. Vydrželo mi to doteď, když mám volno, jsem raději doma a sbírám energii na další práci. Jít se někam zrušit pro mě není kreativní ani plodná záležitost. Absolutně tím ale nemíním odsuzovat nikoho, pro koho to je zábava, i pro mě byla, ale ten čas už pro mě v tomhle směru skončil. Druhá věc je, že nejlépe funguju při komunikaci s lidmi v menších skupinkách, jakmile je ta skupinka větší, neumím odhadnout, jak se chovat. Než bych byla někde za přemrštěného blbečka, eliminuju to tím, že radši nikam nechodím. Místo sebeprezentace radši půjdu do kina, s přáteli na večeři nebo jim uvařím doma.“
Jste hodně upřímná, ale obecná a přiznávám, že i moje představa je, že když se rozhodnete živit uměním, váš život vyžaduje určitou společenskou interakci, ne introvertní sklony.
Umělci jsou většinou dost bipolární. Zrovna čtu životopis Jeana-Paula Belmonda, který byl divočák, ale sám o sobě v knize říká, že celý život touží po domě v horách, stádu ovcí a „neřešení“, ale zároveň potřebuje pozornost a být v centru dění. Tato bipolárnost se tříští ve spoustě umělců a spousta umělců by jistě řekla, že jsou extrovertní introverti. Nedělám jen jednu věc, naopak jsem pořád někde rozlítaná a pořád se stýkám se spoustou lidí, tudíž potřebuju být sama ve chvíli, kdy tu možnost mám, abych pak mohla být v klidu a v pohodě, když mezi lidi musím.
Mimochodem, máte pojištěné ruce?
Ruce ne, cello ano. Vyhýbám se riziku, volejbalu, bruslím, míčovým hrám, běžkám, lyžím, skejtu… Skejtu mi fakt bylo líto. Bavil mě basket, a když naši zjistili, že tajně si pinkám balonem za barákem, taky mi to zatrhli.
Buď nástroj, nebo sport?
Spíš – uvažuj nad tím, co by se ti mohlo stát. Tehdy už jsem soutěžila, vyhrávala, a taky za sebou měla zlomeninu ruky. Přijela jsem na traumatologii a pan doktor prohlásil, „ta už si nezahraje“. Upřímně, nikdy jsem žádná omezení nepociťovala jako újmu, že by mi někdo něco vzal. Plavala jsem, s tátou jsme projezdili celý náš kraj na kole… což taky není bezpečný, ale pořád bezpečnější než třeba volejbal.
