Vzpomínám si, že život se odehrával jako v mlze, všechno mi bylo tak nějak jedno, po nějaké době už jsem necítila vůbec nic. Byla jsem nešťastná a naivní a myslela si, že mě nějaký „princ“ vysvobodí. Usmyslela jsem si, že si vezmu prvního kluka, který o to bude stát.
Byl to Rudolf, sportovní sebevědomý kluk, o šest let starší než já, který po mně chtěl jediné - abych ho následovala a sdílela s ním všechno, co vymyslel. Proč ne, než sedět s tetou a strýcem doma, nechala jsem se vytáhnout kamkoliv. Nebyla jsem zamilovaná, myslím, že Rudolf mě uměl zabavit a rozptýlit mé myšlenky.
Život vedle Rudolfa byl pohodlný
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Vdávala jsem se v necelých 20 letech a brzy po sobě se nám narodily dvě dcery. Rudolf hodně pracoval, aby nás uživil, byl zodpovědný otec a dcerám se maximálně věnoval. Trávil s námi všechen svůj volný čas, neměl žádné vlastní zájmy, říkával, že jeho největším zájmem jsem já a naše děti. Sama nejsem zrovna sportovní typ. To on je naučil jezdit na kole, plavat, bruslit i třeba hrát šachy, já se vlastně starala hlavně o to, aby měly co na sebe a co jíst. A i do toho mi mluvil s odůvodněním, že hlídá, abychom všichni jedli zdravě.
Holkám pomáhal i se školou, když si nevěděly rady. Když jsem poslouchala kamarádky, jejichž manželé se každou chvíli odjížděli sami někam rekreovat na „pánské jízdy“, byla jsem za Rudolfa ráda. Život vedle něj byl pohodlný. Všechno zařídil, všechno rozhodl, o všem chtěl vědět, všechno dokázal tak urputně vyargumentovat, že jsme s holkami vlastně nikdy neuměly prosadit svou. Než s ním věčně až do úmoru bojovat, bylo lepší ustoupit a vyhovět mu.
Dcera jde v mých šlépějích
Dneska už jsou holky velké, obě vystudovaly vysokou školu, jak si Rudolf přál, už s námi ani jedna nebydlí. Ivaně, té mladší, je 28 let a žije se stejně autoritativním typem muže, jako mám doma já. Teprve skrze jejich vztah sleduji, jak dcera následuje model rodiny, v němž vyrůstala. Sama nic nerozhodne, všechno musí probrat se svým Honzou, svůj názor si nechává pro sebe, nevěří si a ustupuje, jakoby nežila svůj vlastní život, ale ten jeho. Stejně jako žiju já ten Rudolfův.
U nás už to dospělo do fáze, že jak jsou dcery z domova, všechna manželova pozornost a péče se upřela na mě. Protože užívám léky na vysoký tlak, rozhodl se mi ho každé ráno několikrát přeměřovat. Když jsme spolu doma, a to jsme dost často, protože vlastní zájmy nemá, dokola se snad každých pět minut ptá, jak se cítím, jestli mám dobrou náladu. Rozhoduje o porci jídla, kterou smím sníst, abych prý netloustla. O víkendu chce, abych s ním chodila na dlouhé procházky, protože je to zdravé, ale mě přitom třeba zrovna velmi bolí koleno. Tvrdí, že to musím rozhýbat, ale prášek proti bolesti mi odmítne dát, že takové léky mě jen oblbují a zabíjejí...
Neodporuju mu, je mi 51 a asi už to nějak vydržím, vím, že to se mnou myslí dobře, že je vlastně hodný a starostlivý. Vím, že ho nezměním, a než být sama, bude to tak lepší. Ale jak otevřít oči Ivaně? Měla bych s ní nějak promluvit, aby získala nadhled a mohla se ještě včas rozhodnout, nejlépe než přijdou děti?
Vlasta
Názor odborníka: Začněte změnu u sebe
Milá Vlasto, dceři byste ráda otevřela oči, ale jak to chcete udělat, když vy sama žádné změny dělat nechcete, ba dokonce si celou situaci vysvětlujete tak, že manžel je hodný? Jakou motivaci by tedy dcera měla mít, když od vás situaci odkoukala, ale měnit ji sama nechcete? Vím, že chcete dceři pomoct, ale to uděláte nejlépe tím, že se sama začnete měnit a ukazovat na své situaci s manželem, že změny jsou možné.
Nejvíce pomáhají činy, nikoli slova. Pokud tedy dcera uvidí změny ve vašem chování, je to nejlepší cesta, jak se může měnit i ona. Obě máte direktivního partnera, musíte se tedy naučit (pokud obě chcete) vymezit si svůj vlastní prostor. Více prosazovat svá vlastní přání, potřeby a názory. Zejména váš manžel na to po tolika letech nebude zvyklý a i pro něj to bude změna. Může to také zvětšovat jeho úzkost, protože vás již nebude mít tak pod kontrolou.
Brzy si ale zvykne, když zjistí, že neděláte změny proto, abyste ho opustila, ale abyste ho mohla ještě více milovat. Cílem života není “něco vydržet a už to nějak dožít”, ale vyvíjet se směrem ke spokojenosti. Věřím, že to pro vás s manželem může být nová životní etapa a možná se i vaše dcera od vás něco nového naučí.
Tereza Zahrádková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 30. listopadu 2015. Anketa je uzavřena.
