Mít dokonalé křivky těla i obličeje není známkou moderní civilizace, po symetrii toužili lidé odjakživa. První pokusy o nápravu „chyb“ přírody jsou doložené už šest století před naším letopočtem. Zatímco dnes se k plastickým chirurgům vydávají převážně ženy, tehdy zákroky podstupovali hlavně muži.
Potřebovali pomoci vylepšit svůj vzhled po zraněních v bojích. Ale často byla jejich těla zohyzděna i z méně ušlechtilých důvodů – zlodějům a cizoložníkům se za trest sekal nos. Tahle dominanta tváře nakonec v plastické chirurgii sehrála velmi důležitou roli. „Z pohledu historie to byly především úrazy nosu, které stály u zrodu plastické chirurgie,“ píše známý plastický chirurg Jan Měšťák v knize Základy plastické chirurgie.
Kůže z tváře nebo čela
Postižení vyhledávali ranhojiče, i když léčba byla velmi bolestivá a většinou ani ne příliš úspěšná. „První doložený popis plastickochirurgické operace nacházíme už 600 let před naším letopočtem u indického chirurga Sushruty, který prováděl náhradu nosu lalokem z čela. Jde o metodu dodnes známou jako tzv. indická plastika nosu,“ uvádí v knize Estetická plastická chirurgie a korektivní dermatologie plastický chirurg Pavel Brychta.
„Sushruta ve své knize Sushruta Samhita popisuje na 300 operací, mezi nimi i první operace nosu a uší. On sám používal 125 druhů chirurgických nástrojů - skalpely, lancety i jehly,“ líčí počátky estetické medicíny plastický chirurg Roman Kufa. Samotný Sushruta Samhita operaci zdokumentoval následovně:
Část nosu, která má být pokrytá, by měla být nejprve změřena listem. Poté kousek kůže požadované velikosti by měl být vyříznutý z živé tkáně z tváře, a poté přiložen zpět na nos. Část nosu, na kterou má být připevněna nová kůže, by měla být rozedřena řezem nosního pahýlu nožem. Poté by měl lékař přiložit kůži na nos a přišít rychle obě části, udržuje pokožku řádně vyvýšenou vložením dvou trubiček erandy (skočec obecný) v pozici nosních dírek, takže nos dostane správný tvar. Jakmile je kůže správně připevněna, měla by být posypána práškem lékořice, červeným santalovým dřevem a dřišťálovou rostlinou. Nakonec by místo mělo být zakryto bavlnou s pravidelnou aplikací sezamového oleje. |
Zní to děsivě, ale na tehdejší dobu byla jeho rekonstrukce nosu tak dokonalá, že se metoda používala až do 18. století.
Krása nahého těla
Staří Egypťané v čele s Kleopatrou byli velkými vyznavači krásy. Přírodní metody, jak o sebe pečovat třeba s pomocí medu, mořské soli, hroznů vína a henny, jsou platné ještě dnes, víc než jiné národy se však věnovali úpravám mrtvých. I tady se dají vysledovat základy estetické medicíny. Třeba mumie faraona Ramesse II. měla chirurgicky upravený nos, další mumie egyptských panovníků zase měly tváře vycpané obvazy stylem dnešních silikonových implantátů.
Mumie faraona Ramesse II.
Starořímský lékař Cornelius Celsus
„Plastická chirurgie nebyla neznámá ani starým Římanům,“ píše v knize Dějiny medicíny od starověku po současnost historik Roy Porter. „A protože velmi obdivovali krásu nahého těla, snažili se jeho nedokonalosti opravit. Z této doby jsou už doloženy úpravy uší, ale také kritika obřízky, která se hojně praktikovala, ačkoliv ji někteří římští císaři dokonce i zakazovali. Do historie se z této doby zapsal lékař Cornelius Celsus svými operacemi obnovujícími předkožku. Popsal mimo jiné i zmenšování prsů u obézních mužů.“
Středověká doba temna
Zatím se vše točilo téměř výhradně kolem mužů, ženy si na svůj „plastický“ čas musely počkat. Jenže přišla doba středověku, která vylepšování toho, co stvořil Bůh, považovala za hřích.
„Rozpad římské říše znamenal počátek úpadku lidské kultury. To se odrazilo také v oblasti medicíny – následovalo velmi dlouhé období, ve kterém nenalézáme žádné zprávy o plastických operacích. Jedním z mnoha důvodů byl ten, že středověk nebyl příznivě nakloněn vědeckému bádání,“ uvádí Jan Měšťák v Základech plastické chirurgie.
Renesance půvabu
Další zprávy o plastické chirurgii se dají vysledovat v renesanci. Operace se tehdy nedělaly ve špitálech, ale v oficínách lazebníků a holičů. Cílem většiny úprav byly stále nosy, o něž jejich majitelé přišli ve válečných řežích nebo při bitkách v krčmě. Jako náhrada se používala tkáň z prasat, jenže toto řešení nemělo dlouhého trvání. Nový nos většinou seschnul a odpadl.
Boloňský plastický chirurg Gaspare Tagliacozzi
Tagliacozziho metoda operování nosu
Dánský astronom, astrolog a alchymista Tycho Brahe
Dokonalejší způsob vytvoření nosu popsal v roce 1460 chirurg Heinrich von Pfalzpaint (někdy se uvádí Pfolspeundt). Operovaný nešťastník o nos přišel po útoku psa. Bavorský lékař k rekonstrukci použil kůži ze zadní strany jeho paže. Operovaný velmi trpěl, protože v té době neexistovala žádná anestezie. O výsledku operace však není nic známo.
Do historie vstoupil profesor univerzity v Bologni Gaspare Tagliacozzi, který vypracoval k dokonalosti techniku náhrady nosu lalokem z kůže paže. „Jeho záznamy s četnými nákresy popisují nejenom způsob plastiky nosu z kůže paže, ale i náhradu částí boltců a rtů,“ uvádí Jan Měšťák.
Mezi slavné „nositele“ umělého nosu patří dánský astronom, astrolog a alchymista Tycho Brahe. O svůj vlastní totiž přišel v souboji roku 1566. Tradovalo se, že náhrada byla ze zlata a stříbra. Při exhumaci ostatků, která proběhla v Praze v roce 2010, byly objeveny nazelenalé skvrny v oblasti nosu - stopy zanechané protézou. Analýzou bylo zjištěno, že zelené zbarvení způsobila mosaz, z níž byla protéza vyrobena. Pravděpodobně nikdy se ale nedozvíme, jak mu náhrada na nose držela.
Rekonstrukce nosu na ilustraci z roku 1815
Německý plastický chirurg Karl Ferdinand von Gräfe (1787-1840)
Zedník jako plastický chirurg
V historii plastické chirurgie není nouze o překvapení. O jedno se postaral indický zedník na konci 18. století. Britští chirurgové ho pozorovali, jak skvěle si vede při náhradě nosu Britovi, který o něj přišel v tureckém vězení. Jeho metodu pak okopírovali a rozšířili po celé Evropě. A nastal první rozmach tohoto léčebného oboru.
Velkým propagátorem plastické chirurgie se stal Karl Ferdinand von Gräfe (1787-1840), který si již troufl i na operaci rozštěpu a úpravu očních víček. Své další úspěchy v léčbě pochroumaných nosů popsal tento německý lékař v knize Rhinoplastik vydané v roce 1818. Následoval jeden úspěch za druhým, ale o tom až příště.
