Romové jsou zbabělí, ale dokážou být i velmi úspěšní, říká Kelarová

  1:05aktualizováno  1:05
Zpěvačka Ida Kelarová navštěvuje nejchudší ghetta i romské osady, kde doslova na ulici hledá děti s hudebním nadáním a pak je učí zpívat. Už 25 let. „Spousta těchto dětí nikdy neměla žádná pravidla. Snažím se je připravit na integraci do společnosti,“ říká sbormistryně úspěšného souboru Čhavorenge.

Zpěvačka Ida Kelarová | foto:  Michal Šula, MAFRA

Ida Kelarová žije ve dvou světech, v romském i neromském. Pochází totiž z hudební rodiny romského tatínka a moravské maminky. „Teď už se cítím víc Romkou,“ říká muzikantka, která žila i v Británii či v Norsku. Spolu se svými pečlivě vybranými svěřenci z řad romských „dětí ulice“ tvoří soubor Čhavorenge, který má domovskou scénu v pražském Rudolfinu. „Potřebují se naučit dodržovat pravidla. A také jim chci ukázat, jak vypadá moře,“ říká 63letá umělkyně.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého kraje.

Žádné děti z vašeho souboru Čhavorenge nikdy neviděly moře?
Jsou z chudých poměrů, nikdo je nikdy na cestu k moři nevzal a nikdy ho nespatřily. Loni jsme poprvé mohli vyjet se souborem na letní tábor mimo Česko, chtěla jsem jim moře ukázat. Těžko lze popsat, jak se při tom chovaly, byla to nádhera. Na břehu i v moři si hrály celý den. Když pak přišly vlny, chytly se za ruce a hodinu a půl tomu moři a vlnám zpívaly.

Nedávno jste se vrátili z Irska, kde jste koncertovali s tamní filharmonií. Jak se tam k vám tyto hvězdy chovaly?
V Irsku jsme zanechali hlubokou stopu. Bylo silné ocitnout se v prostředí, kde vás celým srdcem přijímají, na což naše děti nejsou u nás zvyklé. Dostalo se nám tam jako Romům velké úcty a poct. Děcka podala profesionální výkon. Hezky se nám ten svět teď otvírá.

Děti do souboru Čhavorenge jste „posbírala“ po celém Česku a Slovensku, v romských komunitách, ghettech. Fungujete osm let. V čem bylo budování takového souboru nejsložitější?
V Čhavorenge je 40 romských dětí, po republice pomáháme dalším sto dětem. Začátky byly těžké. Museli jsme bojovat s předsudky rodičů, kteří by raději, aby děti v patnácti pracovaly, ale i s divokostí romských dětí. Teď už je to lepší, po osmi letech si soubor vybudoval renomé.

Fotogalerie

Pracujete pouze s romskými dětmi?
Ano, jsou to takové děti ulice. Připravuji je touto cestou na integraci do společnosti, ony na ni připravené nejsou. Nemají základy chování, které je třeba ve společnosti mít. Rodiče jim často dávají absolutní svobodu, děcka nemají hranice a já se je snažím kultivovat. Ale nemylte se, rodiče je strašně milují, to děti vědí. Zároveň na ně ale „kašlou“. U dětí v souboru je vidět posun, jak ve škole, tak ze strany rodičů. Kdo dodržuje pravidla, může s námi koncertovat.

Dodržovat pravidla je pro ně nejobtížnější?
Je to tak, protože pravidla nikdy neměla. V létě třeba pořádáme letní umělecký tábor, kde je to velká „drezúra“. Spoustu dětí pak musím vyhodit, ač velmi nerada. Ty, které sítem projdou, se pak samy snaží udržet. Vyhazuje se třeba za kouření, to je velký problém – a ta děcka si fakt zapalují. Bojíme se, že kvůli tomu třeba chytne rekreační zařízení. A pak se ještě nepřiznají, lžou, zapírají.

Mluvíme o táboru v severočeském Jiřetíně pod Jedlovou, kde místní sládek Martin Kout střílel v roce 2016 po vašich dětech z pistole a poté loni na podzim dostal půlroční podmínku za výtržnictví?
Ano. Ten pán křičel na děti rasistické nadávky, byla z něj cítit nenávist a nesnášenlivost. Co to je za člověka, který řve na děcka a ještě u toho střílí? Trest se mi zdá strašně mírný, kdyby někdo střílel v Británii, kde jsem dlouho žila, odešel by s přísnějším trestem. Navíc byl odsouzen za výtržnictví, přitom to byl evidentně rasově motivovaný čin. Však jsme se také odvolali. Některé děti byly z Košic, z Bardějova, neustále jsme je pak vozili na výslechy do Děčína, byla to fuška. Nejhorší byl den, kdy se to stalo, a my volali policii, ať okamžitě přijedou, že tu po dětech někdo střílí. Místní policie ale vůbec nepřijela. Vykašlali se na nás. Nepředstavitelné. Dodnes nepodali vysvětlení, dětem neodpověděli na jejich dotazy, úplná ignorace.

Vraťme se k Čhavorenge. Loni jste vydali první desku Hey Romale, už pět let spolupracujete s Českou filharmonií. Proč zrovna tito „vážní hudebníci“?
Díky tamnímu dramaturgovi Petru Kadlecovi jsme si s filharmoniky vytvořili krásnou vazbu. Říkám, že je takový náš anděl, i díky němu mají romské děti v takové instituci, jakou je Česká filharmonie, dveře otevřené a zpívají pod mým vedením třeba v Rudolfinu.

Ida Kelarová

  •  Narodila se 10. února 1956 v Bruntále.
  •  Pochází z muzikantské rodiny, její sestra Iva Bittová je známá zpěvačka a herečka.
  •  Dětství prožila na Slovensku, později působila jako herečka a zpěvačka v populárním brněnském Divadle na provázku.
  •  V roce 1982 se přestěhovala za manželem do Walesu, posléze žila i v Norsku či v Dánsku.
  •  Věnuje se romské muzice a péči o mladé romské hudební talenty. Za muziku k filmu Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba byla v roce 2001 nominována na Českého lva. 
  • Loni získala cenu Za úsilí o nápravu věcí lidských od nadace Pangea. „Nemusím být oceněna, ale za těch 25 let, co v Česku práci s dětmi dělám, jsem si řekla, že si to oslavím. Vlastně se mi líbí, že to někdo uzná,“ říká Kelarová. „Když pak vidím ty děti z romských nejchudších osad v Rudolfinu, jak jim obecenstvo vestoje tleská, je to nepopsatelný pocit,“ dodává.

S dětmi a s filharmoniky koncertujete na mnoha netradičních místech, třeba v romských osadách na Slovensku. Jak hudebníci, zvyklí na luxusní pozlacené koncertní sály, reagovali na hraní v blátivé osadě, kam přijeli poprvé v životě?
Hodně je to vtáhlo. Romové jsou svobodnější, uvolněnější, kdežto tito akademici jsou takoví odtažení a stažení. Byl to střet dvou rozdílných světů, který se zalíbil oběma stranám, zejména filharmonikům, kteří se do osad už pět let vracejí. Hudebníci hráli mezi domky třeba Dvořákovy Slovanské tance, svítilo slunce, jinak hluční Romové s dětmi v náruči najednou ztichli, bylo to nádherné a silné. Zdejší Romové jim také postavili úplně nové dřevěné záchody, každé s jiným srdíčkem. Nakonec se vyhlašovala vítězná kadibudka, byl to zážitek pro všechny, žádné předsudky.

Zmínila jste předsudky. Byla v tomto ohledu situace stejná v časech vašich prarodičů a nyní?
Měla jsem štěstí, moje babička a děda hodně udržovali takové to hezké „romství“ – bylo v tom zejména hodně citu a svobody, přesně podle rčení „Myslet srdcem, to je naše výhra“. Moje romská rodina mě inspirovala na celý život, dala mi něco, co jsem se třeba ve škole nikdy nenaučila. Další generací byl tatínek. Naše rodina byla vždy velmi hudební a uznávali ji mnozí muzikanti. Zároveň ale byla trochu „nafrněná“ – zapírali, že jsou Romové, to dělal právě táta. Jenže měl to těžké, babička je v tom zapírání podporovala. Důvodem bylo, že když ona před sto lety na Slovensku vyrůstala, panoval názor, že se „cigáni mají střílet na potkání, jako potkani“. Chtěla je tím zapíráním chránit.

A další generace?
Za socialismu Romové museli pracovat, byli přirozenou součástí kolektivu. Hodně jich ale po roce 1989 přišlo o práci a šli na podporu – to byla pro ně zpočátku velká ostuda. Zároveň jim bylo líto, že přišli o kamarády a kolektiv. Když toto ztratili, postupně byli z velkých měst vystěhováni do ghett a ubytoven, takže lidé už je tolik nepotkávají a oni nepotkávají je, separace obou komunit se prohloubila a oni jsou dnes hodně rezignovaní. Zároveň tak tak přežívají, hodně jich posílá děti pracovat. To je podle mě jeden z důvodů, proč se rasismus a obrovská nesnášenlivost za posledních 30 let prohloubily a stále narůstají. Romové a neromové se dnes téměř neznají, přitom se od sebe mohou vždy něco naučit.

Jak se rasismus podle vás projevuje?
S romskými dětmi pořád někde cestujeme, takže vnímáme narážky, pohledy. K tomu třeba v roce 2016 ta už zmiňovaná střelba na dětském táboře. Většina společnosti ale rasismus nevnímá, protože Romové žijí v ghettech. Přitom děti rasismus zažívají několikrát za den.

A vy osobně se svým romstvím nějak zaobíráte?
Tatínek byl Rom, maminka Moravačka. Když jsem byla mladší, tak jsem to vůbec neřešila. Kdybyste mi tehdy řekl, že budu žít někdy s Romem, tak se vám vysměju. Jenže když táta v mých 28 letech zemřel, tak mě to hrozně vzalo. A najednou se ve mně romství strašně otevřelo. Tehdy jsem žila v Británii, měla za muže Velšana a byla strašně nešťastná, byl to studený čumák, přestože byl v mém životě hodně důležitým a nelituju toho, že jsme byli spolu. Vrátila jsem se do Čech, vzala si Roma a teď se cítím jako Romka.

Co vás na Romech nejvíc baví a co naopak nejvíc štve?
Začnu tím, co mě štve. Jsou zbabělí. Bojí se říct pravdu, nejsou spolehliví ani zodpovědní. Co mě na nich ale strašně baví, je to, že pokud mají vedení, tak dokážou být mimořádně úspěšní. Romové by v tu chvíli tady u nás převálcovali všechny. Oni ale mají obavy, že v Česku nejsou vítaní, schází jim motivace. Přitom už jsou tady přes 500 let, nebo více. Mám ale pocit, že současné děti už jsou na tom lépe než jejich rodiče. Je potřeba, aby šly do škol. Z našeho kolektivu už jsou absolventi americké Berkeley College, samozřejmě Karlovy univerzity a dalších škol. To jsou děti, které začínaly na ulici. Vypracovaly se, ten potenciál je u Romů obrovský. Bohužel se k nim musí přistupovat jinak, protože jsou jiní. Myslím si že Čhavorenge je už pro ně vzorem a to je dobře. Vzorů v romské komunitě je opravdu málo.

Autoři:

Jaro a zdraví

Využijte krásného počasí a vydejte se pro zdravé pochoutky do přírody. Oblíbený medvědí česnek najde své místo v pomazánkách či domácím pestu. Jako zdravé sladidlo si můžete připravit pampeliškový med.


Nejčtenější

S vědomím smrti žiju teď každý den, říká Veronika Hurdová

Veronika Hurdová

Spisovatelka a autorka blogu Krkavčí matka Veronika Hurdová před třemi lety ovdověla. Doma tehdy měla dvě malé děti...

Fascinují mě muži, kteří milují svou práci, říká mluvčí vlády Jana Adamcová

Jana Adamcová

Moderátorka, kterou si pamatujeme jako sporťačku z TV Nova, a současně manželka režiséra Jiřího Adamce, se nedávno...

Vzala ten nejmenší nůž a bodla třikrát. Teď sedí za pokus o vraždu

Nikola si odsedí pět let ve vězení.

Monika, která zabila svého manžela, není ve věznici Řepy jediná, která na partnera vztáhla ruku. „Třikrát jsem ho...

Přehlídka bradavek i kalhotek. Kráskám v Cannes se trapasy nevyhýbají

Trapasy na červeném koberci

Odhalené bradavky i spodní prádlo, pády nebo vyzuté lodičky. To jsou faux pas, kterých se mnohdy nevědomky dopustily...

Squateři přivítali Romanu na svobodě rumem a společně šli žebrat

Romanu přivítala na svobodě láhev rumu a její squaterská rodina.

Vražedkyně jsou podle Nikoly ve vězení ty nejlepší. „Všichni venku se jich bojí, vidí hned samou krev a myslí, že jsou...

Další z rubriky

S vědomím smrti žiju teď každý den, říká Veronika Hurdová

Veronika Hurdová

Spisovatelka a autorka blogu Krkavčí matka Veronika Hurdová před třemi lety ovdověla. Doma tehdy měla dvě malé děti...

OBRAZEM: Byla krásná, ale milovnice plastik Foxová chtěla ještě víc

Megan Foxová

Herečka Megan Foxová (33) kvůli svému půvabu na střední škole zažívala šikanu. Dívky ji nenáviděly a kluci si z ní...

Navždy svoji. Vydrželi spolu přes padesát let, jaký je jejich recept?

Bohumír a Stanislava Bauerovi. V jednom bytě jich jistý čas bydlelo až devět....

Každé druhé manželství končí rozvodem. Jsou však lidé, pro něž něco takového nepřichází v úvahu. Páry, které spolu žijí...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz