Televizi s nástupem normalizace musela opustit, vrátila se až po roce 1989. Letos tato první zpravodajská hlasatelka v Evropě oslavila devadesátiny.
Den před okupací se vracela z chalupy Jana Wericha ve Velharticích na Šumavě domů do Prahy. U bývalého manžela vyzvedla syna, večer pak šla normálně spát. Další den měla jít do práce, její kolega Richard Honzovič odjížděl na dovolenou. Tomu, že se v republice za pár hodin objeví cizí armáda vůbec nic nenasvědčovalo.
„Asi v půl druhé v noci zvonil telefon, volal Jirka Dienstbier, můj velký kamarád, a říká: Kde jsi? Obsazují nás Rusáci! Nemohla jsem tomu uvěřit. Všichni jsme věděli, že po zvacím dopise je zle, ale že by si troufli překročit hranice výsostného cizího státu, tomu nevěřil nikdo. Byla jsem vzteky bez sebe, vzbudila jsem malého Ondřeje, odvezla ho zpátky k jeho otci a jela do televize. Ani na okamžik mě nenapadlo, že bych dělala něco jiného, byla to moje profese se vším dobrým i zlým,“ vzpomíná Kamila Moučková.
Když cestou do televize jela natankovat benzin, viděla první tanky a také prvního mrtvého. „Byla jsem absolutně zděšená. Pamatuju si, že jsem cestou zvracela do kapesníku. Někdy ve čtyři hodiny jsem dojela do televize do Vladislavovy ulice, chvilku po mně přišel tehdejší ekonomický ředitel Karel Kohout, který řekl, že jen co se nahřeje vysílač Cukrák, budeme vysílat. Tak jsem zalezla do studia a začali jsme,“ říká.
Zpráv z ulic Prahy bylo stále více, do televize přicházeli další lidé, reportéři, redaktoři a všechno, co věděli, Moučková hned četla.
„V jednu chvíli mi dal kameraman Jirka Průcha znamení, že za mnou stojí dva vojáci se samopaly a míří mi na záda. Měla jsem neuvěřitelný vztek a ani na chvíli mě nenapadlo skončit.“
Nebála se. „Moje jediná emoce byl vztek.“ Když pak vojáci zjistili, že nesvítí-li na kameře červená, tak se nevysílá, jejich velitel se ke Kamile Moučkové naklonil a řekl: „Ukončitě rabotu sijčas.“ Moderátorka však nepřestala a vysílalo se dál, než někdy kolem půl desáté dopoledne armáda vypnula vysílač.
Kamila Moučková (90)
|
„Zhasla červená, ti pitomci za mnou to pochopili, začali mě šťouchat do žeber samopaly a vyvedli ze studia. S výmluvou na to, že musím na záchod, jsem jim utekla.“
Doběhla do sousední zahraniční a politické redakce televize.
„Tehdejší šéf Kamil Wintr řekl, že půjdou do ilegality, že mám jít domů a v klidu si rozmyslet, jestli se připojím. Říkal, že mám tři děti, ať všechno pořádně zvážím, ale já nepotřebovala čas na rozmyšlenou, rovnou jsem řekla, že do toho jdu,“ vzpomíná.
„Druhý den ráno pro mě přijel náklaďák, podle dohody jsem si vzala šátek a brýle, aby mě nikdo nepoznal, a odvezli mě do hloubětínské Tesly, odkud se vysílalo ilegálně. Vydrželo to týden, než se naši politici vrátili z Moskvy, kde kromě Františka Kriegla podepsali tu šílenou dohodu (26. 8. 1968 představitelé ČSSR pod nátlakem podepsali moskevský protokol, kterým začala normalizace, pozn. red.). To byl konec. Dubček tehdy plakal, což mě opravdu ‚vzalo‘, že nemáme proti okupantům nic podnikat, skončit s vysíláním, a my jsme poslechli.“
V září se vrátila na obrazovku, pak z ní musela zmizet, ale později se znovu vrátila. V tu dobu už všechno zase podléhalo cenzuře a Kamila Moučková věděla, že divákům říká lži.
„Pro mě to bylo šílené. Tu práci už jsem nechtěla dělat, ale kolegové mě vždycky přemluvili. Nakonec na jaře 1969 přišel definitivní zákaz a na obrazovku už jsem se nevrátila. Večer jsem měla vysílat, ale dorazil vládní dekret, že jsem s okamžitou platností odvolaná. A mně se tehdy úžasně ulevilo. Nevěděla jsem sice, co bude dál, ale byla jsem ráda, že to mám za sebou.“
Letos v dubnu byla Kamila Moučková hostem pořadu Rozstřel:
