Naučte děti přijmout prohru. Pomůže jim to v dalším životě

aktualizováno 
Žijeme v konkurenční době. Jenže život se neskládá jen z úspěchů, ale i z chyb a proher. Protože se jimi nikdo nechlubí, dítě si často myslí, že všem okolo všechno vychází, a cítí se pod obrovským tlakem.

Ilustrační fotografie | foto: Profimedia.cz

Úspěchy se každý pochlubí rád. O tom, co se mu nepovedlo, většinou mlčí. V krajních případech je výsledkem životní zbabělost. Ovládá nás takový strach z proher, že se pro jistotu do ničeho nepustíme a jen vyčkáváme, až nám někdo prošlape terén.

Problém je, že opatrnost tohoto druhu ke spokojenosti nevede. Naopak věční čekatelé na jistoty jsou závistiví a nepřející, protože kdo neriskuje, nikdy nezažije opojnou slast z vítězství a nikdy nedospěje. Proto je důležité děti učit, že bez občasných proher nikdy nezvítězí, že je třeba prožít i nepříjemné pocity a vydržet je.

Ostatně před lety se jistá chudá anglická samoživitelka nenechala odradit vydavatelstvím, které zamítlo její rukopis. Našla odvahu nabídnout jej jinde a jen díky tomu se zrodil fenomén Harryho Pottera. Z Joan Rowlingové se pak stala nejznámější a nejbohatší spisovatelka světa.

Člověče, nezlob se

Stromek se má ohýbat, dokud je mladý, praví jedno české přísloví. Výchovně geniální a notoricky známá hra Člověče, nezlob se vznikla před více než sto lety. Autorství si připisuje Josef Friedrich Schmidt, který ji ovšem také úplně nevymyslel. 

Inspiroval se tehdy už patentovanou anglickou hrou Ludo, která zase vycházela z indické hry Pachisi. Každopádně se jí od roku 1914, odkdy se vyrábí sériově, prodalo 60 milionů kusů a miliony dětí se na ní učily umění prohrávat a uznávat vítězství druhých. 

Už sám název hry napovídá, že je cesta za přejícností trnitá. Lemována výbuchy vzteku, zlostného rozmetávání figurek z políček a podobně. Jenže sobectví, srovnávání se s ostatními a soutěživost jsou zkrátka součástí lidské povahy. Jinak než tréninkem se ovládat emoce – hlavně ty negativní – prostě nenaučíme. A čím jsme soutěživější, tím je to pro nás složitější. Tato desková hra, jejíž pravidla se za sto let nezměnila, je báječný start.

I když jde o zdánlivou „blbost“ – co je to za vědu, trávit volné chvíle nad deskovou hrou – skrývá se tu podle psycholožky Jany Markvartové hned několik důležitých momentů.

Starší, takzvaně vychovávající hráči by měli dodržovat několik zásad. Zaprvé netolerovat podvádění. Zní to legračně, ale občas se i rodiče nechají strhnout a rozzuří se, zvlášť když kostka padne „diskutabilně“. Jindy chtějí pomoct slabšímu, který pořád prohrává. Jenže i dohoda „nech ho taky někdy vyhrát“, která je logická, když čtyřletý špunt hraje člobrdo s o šest let staršími sourozenci, by měla mít svoje pravidla.

Ten nejmladší by o ní neměl vědět a zároveň by nemělo být automatické, že ho rodina nechá vyhrát pokaždé. Mohl by se mylně domnívat, že je to normální a on je tak geniální. Jeho starší sourozenci by zase získali dojem, že je jejich povinností vždycky ustupovat.

Sláva vítězům

Vítězství je opojné a zasluhuje gratulaci. Každé dítě by mělo mít možnost si ty prchavé chvilky štěstí vychutnat a užít. Jenže rodiče mají občas sklony výhru bagatelizovat, aby uchránili před psychickou újmou a pocity méněcennosti dítě, které zrovna na stupních vítězů nestojí. A to podle odborníků rozhodně není ideální. 

Jsou totiž situace, kdy člověk musí uznat, že ten druhý byl lepší. Někdy je cílem cesta, ale někdy je cílem jen a pouze cíl! Ve sportu je situace přehledná. Zlatá medaile je jen jedna. I stříbrná je krásná, ale první už prostě nejsme. V životě je to složitější.

Dítě by se mělo naučit přijmout, že ve třídě bude spolužák, který kreslí o hodně lépe než ono, počítá lépe než ono, píše slohová cvičení lépe než ono. Ale může mít i spolužáka z finančně lépe situované rodiny nebo fyzicky krásnějšího.

Přijímat „nezasloužený náskok“ (do jaké rodiny se narodíme, neovlivníme) je pochopitelně složitější. Ale spokojené dítě vůbec nenapadne, že by na tom bylo hůř než ostatní. Závistí jej infikujeme pouze my dospělí.

Umění obdivovat něčí talent a přát mu úspěch, aniž bychom se topili v bažinách pocitů méněcennosti, docílíme jedině tím, že úspěchy ostatních neshazujeme. Místo toho pomáháme potomkovi najít, v čem je zase on dobrý a výjimečný. 

Některé schopnosti jsou na první pohled patrné a společensky oceňované, třeba talent na matematiku či na byznys. Jiné jsou méně nápadné – empatie, talent naslouchat druhým, talent na zahradničení – ale i ty je důležité objevit a rozvíjet.

Vše začíná v drobnostech. Když dítě odmalička vidí, že o úspěchu neznámého člověka v televizi mluvíte s radostí: „Koukej, je obdivuhodné, co se mu povedlo. To ale muselo dát práce. Být jen šikovný nestačí,“ bude vnímat úspěch druhých jako něco hezkého a zároveň spojeného s úsilím. Takový příklad ho bude motivovat.

Pokud doma slyší: „Měl prostě štěstí a peníze,“ podprahově v něm trénujeme pocit, že ten druhý něco získal neférově a zadarmo. V dospělosti pochopitelně víme, že absolutní spravedlnost neexistuje a kapičku štěstí kromě talentu a píle k úspěchu potřebujeme. Ale na štěstí a příležitost musí být člověk připravený.

Ti, kteří mají ve škole samé jedničky, aniž by se od rána do večera učili, bývají často vysmíváni a sráženi za šprťáctví. Ostatní děti se bojí, že s nimi budou rodiči srovnávány. „Zase trojka? A Ema dostala co?“

I tady je odpověď, proč tolik nadaných dětí prchá z páté třídy na gymnázia – na základní škole jsou často za to, že jsou chytré, ostatními spolužáky trestány.

Šest pravidel prohrávání

1. Proher nesmí být příliš mnoho za sebou. Všechny děti, zejména ty méně sebevědomé a úspěchy často nezažívající, potřebují, aby jim dospělí občas nenápadně vytvořili situaci, ve které zazáří. Nejde o protekci nebo ulehčování, ale trénink pocitu vítězství. Musí si uvědomit, že nikdo není předurčen k tomu, aby stále jen prohrával, stejně jako k tomu, aby stále jen vyhrával.

Dospělý bez pohybového nadání si řekne: „Jsem neohrabaný? No a co, na názory druhých se můžu vykašlat. Sportuji, abych netloustl a nebolela mě záda.“ Dítě si sport tak racionálně nezdůvodní – vnímá pouze, že v porovnání s ostatními selhává. Někdy tomu čelí šaškováním, jindy se začne pohybu zuby nehty bránit, aby předešlo ztrapnění. Ale protože je pohyb pro život důležitý, neexistuje jiná varianta než dítě do něj trochu nutit. Takovou situaci je dobré kompenzovat tím, že pak jde dělat zase něco, v čem se pro změnu cítí jisté. Poprosit ho, aby vám něco vysvětlilo na počítači, když se o něj tak zajímá, aby něco nakreslilo či přečetlo. Vtip je v rozeznání slabých i silných stránek svého dítěte, jeho talentů i netalentů. Bavit se s ním o tom. „Profesionální baletka z tebe asi nebude, ale jsi skvělá na matiku!“

2. Děti pozorují a kopírují zejména nás rodiče. Nejvíc je vychováváme, když je nevychováváme, praví klasik profesor Matějček. Raduje se tatínek na fotbale, že si hráč týmu, proti němuž hraje jeho osmiletý syn, zvrtl kotník, a mužstvo proto prohrálo, i když bylo lepší? Takový otec svého potomka čestně prohrávat nenaučí. Baví se rodiče mezi sebou, že bude strašné, když se jejich dítě nedostane z páté třídy na víceleté gymnázium a zůstane mezi „odpadem“ na druhém stupni? Vypěstují v něm pocit, že neuspět hned napoprvé je katastrofa s fatálními důsledky (nehledě na to, že podporují hloupé předsudky).

3. Povzbuzujte předem, ale chvalte až po vykonané práci. Rodiče často chválí dopředu a myslí si, že tak probudí motivaci a příjemné pocity, to se jim však brzy vymstí. Dítě si totiž velmi rychle vytvoří reflex: „Milostivě se pustím do boje, jen když mi je příjemně.“ Když se cítí nervózně a nepříjemně, odmítá cokoliv začít.

4. Pojmenovávejte věci pravými jmény. Prohra je prohra, výhra je výhra. Čtvrté místo je hezké, ale není to první místo. Když dítě neodříká na besídce básničku, protože ji kvůli trémě celou zapomnělo, vystoupení zkazilo. Ne, že ne. Není důvod mu nadávat, ale ani tvrdit, že to nic nebylo a nikdo si ničeho nevšiml. Na rovinu mu řekněte: „Vystoupení se ti dnes opravdu nepovedlo. Nevěš hlavu, zamyslíme se nad tím, jak příště zabojovat lépe. Podruhé, potřetí už budeš mazák.“ S trémou se dítě naučí nejlépe pracovat častějším vystupováním před lidmi. Když si prohru uvědomí a připustí, ale nebude se za ni stydět. Bude si věřit, že když se mu jednou něco nepovedlo, příště se to povede.

5. Nesvádějte svůj neúspěch na smůlu a úspěch druhých na štěstí. Ani dospělí se často neudrží, aby nežehrali na osud: „Ona se stala manažerkou, protože měla štěstí. On se dostal do NHL, protože měl protekci.“

A úspěch je samozřejmě i otázkou štěstí – být ve správnou chvíli na správném místě a připravený. Stejně tak neúspěch může způsobit přítomnost v nesprávnou chvíli na špatném místě a moment překvapení. Ale k té kapičce štěstí je potřeba i úsilí a odhodlání. Nejdůležitější je právě připravenost. Vychovávejme děti celé dětství tak, abychom je připravili na úspěch, ale berme jako přirozené, že u toho občas i prohrají.

6. Když se něco nepovede, jsou zklamání či sebelítost přirozené emoce. Chtít po dítěti, aby k prohře okamžitě přistupovalo s nadhledem, je nesmysl. Mělo by vědět, že být chvíli smutný a skleslý je v těchto momentech normální, a potřebuje dostat prostor situaci chvíli zpracovávat. Každý z nás je jiná povaha a vyžaduje individuální přístup. Některé dítě si potřebuje zalézt do soukromí, kde je nikdo nevidí, vybrečet se a o celé záležitosti vůbec nemluvit. Jiné ji chce rozebírat stále dokola a vymluvit se ze svého zklamání. Nechme děti chvíli truchlit, ale rozhodně je nepodporujme v poraženecké náladě. U proher se totiž stává, že až čas ukáže jejich prospěšnost, jakkoli to dítě v danou chvíli netuší.

Autor:

Nejčtenější

Nestihl kompletní přeměnu pohlaví, protože otěhotněl a porodil syna

Wyley Simpson

Wyley Simpson (28) před lety býval ženou. Podstupoval hormonální léčbu, nechal si odstranit ňadra a čekalo ho i...

Od floutka si poroučet nenechám! Ve Výměně manželek se křičelo i plakalo

Gábina žije s manželem Robertem už dvacet let.

Ve Výměně manželek se tentokrát na obou stranách plakalo i křičelo. Gábina z domku se spoustou zvířat se v ostravském...

Přichází doba autosexuálů. Jaké to je randit sama se sebou?

Autosexualita odráží láskyplný vztah k sobě samé a vzrušivost z vlastního těla.

Sexualita je proměnlivá a v průběhu života nabývá mnoha podob. Pro někoho je atraktivní druhé pohlaví, pro jiného...

Ženě kvůli hustému obočí lidé hrozí smrtí, vytrhat si ho nenechá

Sophia Hadjipanteli

Modelka Sophia Hadjipanteli (22) má obočí jako umělkyně Frida Kahlo. Každý den si ho pečlivě upravuje a češe a nikdy se...

Váš šatník za vás práci neudělá, říká módní guru Anna Wintourová

Nejobávanější osobnost módního světa Anna Wintourová výjimečně bez svých...

Přísná, ale spravedlivá. To se často ozývá na adresu šéfky amerického magazínu Vogue, jedné z nejvlivnějších osobností...

Další z rubriky

Těhotenskou cukrovkou dnes trpí pětina žen a zdaleka ne jen ty obézní

Ilustrační snímek

Je to strašák maminek, ať už čekají své první dítě, nebo jsou zkušené rodičky. Těhotenská cukrovka. Proč je nebezpečná...

Moudří rodiče nechají své děti dělat chyby. Je to pro jejich dobro

Ilustrační snímek

Umetávat potomkům cestu od prvních krůčků po cestu na první rande nebo k maturitě je tak lákavé, že pro milující rodiče...

Přijímačky na střední školy: pět pravidel, na které nezapomenout

přijímačky

První březen je nejzazším termínem pro podání přihlášek na střední školu. Páteční magazín Rodina DNES zmapoval pravidla...

Najdete na iDNES.cz