V květnu galerie U Betlémské kaple uspořádala výstavu grafických děl průkopníka geometrické linie výtvarného umění, maďarského malíře Victora Vasarelyho. V návaznosti na ni nyní představuje různé tendence české geometrické abstrakce a konstruktivismu od 60. let. Právě o díla Zdeňka Sýkory (1920), Karla Malicha (1924), Václava Boštíka (1913–2005), Milana Grygara (1926), Vladislava Mirvalda (1921–2003), Stanislava Kolíbala (1926) či Dalibora Chatrného (1925) se začínají přetahovat sběratelé na aukcích poválečného umění. Jejich malířské světy spojuje také podobná osobní zkušenost, totiž skutečnost, že za normalizace většina z nich nemohla v Československu vystavovat.
Přísnost bez sentimentu
V roce 1963 stáli Zdeněk Sýkora, Karel Malich, Vladislav Mirvald či Jiří Kolář u zrodu umělecké skupiny Křižovatka. V rozmezí od první společné výstavy ve Špálově galerii v roce 1964, kterou tehdy vedl známý teoretik Jindřich Chalupecký, do výstavy Nová citlivost o čtyři roky později, dospěli tito umělci nezávisle na sobě k novému uměleckému pojetí. Odklonili se od realistické podoby skutečnosti a své pocity a zkušenosti začali vyjadřovat pomocí geometrických obrazců, struktur a linií.
Na rozdíl od abstraktního expresionismu, jehož nejlepším příkladem je americký umělec Jackson Pollock (1912–1956), se geometrická abstrakce neřídila živelným projevem. Naopak, představitelé československé geometrické abstrakce a konstruktivismu zkoumali možnosti zobrazení skutečnosti na základě matematicko-geometrického řádu. Toto umění, jež často hraničilo s vědeckým zkoumáním přírodních zákonitostí, vedlo umělce k filozofickým a existencialistickým úvahám o pohybu v čase a prostoru. A tyto úvahy se staly podstatou jejich obrazů.
Ačkoliv se geometricky přesná díla Sýkory, Malicha, Grygara či třeba Kubíčka mohou zdát neosobní a chladná, nezapřou jistou vnitřní poetiku. "Historik umění Jiří Padrta, který toto umění u nás vítal a analyzoval jako první, mluvil o různých konstruktivistických tendencích, které jsou jiné než Malevičův suprematismus nebo Mondrianův nizozemský neoplasticismus. Je v něm daleko více individuality," řekl Padrtův kolega, historik umění Jan Sekera, který se podílel na výstavě Poezie racionality, jež v roce 1994 titány geometrické abstrakce představila ve Valdštejnské jízdárně.
Nejdražší Sýkora
Největší zájem sběratelů v poslední době vyvolává tvorba Zdeňka Sýkory, jenž drží první pozici domácího aukčního žebříčku nejdražšího žijícího umělce. Jeho tvorba je v galerii na Betlémském náměstí zastoupena několika grafikami barevných linií a černobílých struktur od půle 60. let do současnosti. Sýkora využívá (jako jeden z prvních u nás i ve světě) ke konstruování svých geometrických struktur a později i barevných linií počítač. Linie, jejichž směr generuje počítač na základě umělcova výběru náhodných čísel, zachycují živoucí melodický pohyb.
Za důkladnější pohled stojí i meditativní pastely Václava Boštíka. "Ačkoliv se Boštík tendencí geometrické abstrakce dotýká jen částí své tvorby, zabývá se odosobněnými otázkami vesmíru, bytí a lidství," říká Jan Sekera.
Z řady přísnějších geometrických děl Dalibora Chatrného, Stanislava Kolíbala, Miloše Urbáska či Jana Kubíčka vystupují drobné květinové koláže Jiřího Koláře. "Jiří Kolář, který měl na domácí umělecké scéně velký vliv, se geometrické abstrakce dotkl, i když ne kolážemi, které jsou U Betlémské kaple vystaveny," vytýká výstavě Sekera.
V místnosti plné přísnosti nechybí ani lehkost a nadsázka, jež vystupuje z grafických listů Vladislava Mirvalda. "Mirvad vychází z deskriptivní geometrie, kterou však ironizuje. Vytváří určité prostory a vlnění, které jsou v reálném světě nemožné, jde tedy o nemožnou perspektivu. Svádí k tomu, aby divák vstoupil do prostorů, ale současně říká, že tyto prostory neexistují," míní Sekera.
Expozici uzavírají Petr Kvíčala (1960) a člen skupiny Podebal Antonín Kopp (1962), zástupci střední postmoderní generace. Kvíčala, známý svými ornamentálními obrazy od ruky, se zabývá "rytmickým opakováním detailů v přírodě", zatímco Kopp konstruktivismus a geometrickou abstrakci parafrázuje a závažnost vysoce ceněných obrazů ironizuje, takže si propůjčuje Malevičovu kompozici, aby její rovnováhu narušil čárovým kódem.
