I v Tmejově tvorbě stojí prakticky hned na počátku dílo stěžejní, jež svou podstatou nemůže být překonáno. Se zkušeností války se autor vyrovnával v dnešní polské Vratislavi, kde v letech 1942 až 1944 vzniká jeho záznam podmínek totálně nasazených. Tmej prostředí snímá zevnitř - sám je jedním z členů tohoto uměle vytvořeného světa, narychlo vystavěného pro potřeby nacistického Německa. Se svými spolubydlícími se tedy nemusel sžívat jen jako fotograf, ale hlavně jako člověk. Veškerá špína, únava, stesk, ale i chvíle radosti proto nejsou jen okamžikem, kdy zmáčkne spoušť a potom může jít opět hledat zajímavou situaci. Všechny musí prožívat spolu s ostatními. Je logické, že se tak na snímcích podílí i jako aktivní článek děje. Fotografovaní o něm vědí, reagují na jeho přítomnost, dokonce mu někdy pomáhají záběr dotvořit, např. podržením blesku. Na dokumentární hodnotě to však nic nemění: Tmej přece nepřichází zvenčí jako cizorodý faktor, víceméně dokumentuje sám sebe.
Po válce tento soubor vyšel pod názvem Abeceda duševního prázdna a i dnes tvoří ústřední bod expozice. Čím se však dá obklopit, aby ostatní fotografie nepůsobily jako pouhý dodatek, jako splacení dluhu za každou cenu opomíjenému autorovi? Chocholová se pokusila o svou interpretaci Tmejova díla, kde by sice byl kladen důraz na jeho nejdůležitější cyklus, ale ostatní práce by s ním byly v pevném kontextu. Hlavním motivem se tak stala atmosféra doby, v níž autor převážně tvořil. Najdeme tu předválečné cvičení hasičů a snímky z pražské periferie, ale také jedny z prvních momentek pořízených v reálném prostředí divadelní činohry či České filharmonie. Skladba záběrů je zvolena tak, aby dynamika těchto fotografií nevystupovala nad ostatní. Proto až na výjimky, např. portrét Rafaela Kubelíka, se tolik nesoustředíme na gesta a pohyb, i když právě o zastavení času aparátem uprostřed výskoku tanečnic se Tmej po dlouhý čas snažil.
Přes Tmejovu známou živelnost a nezkrotitelnost jeho tvorba působí jako kompaktní celek.
I takovéto uspořádání však má svůj limit. Atmosféra předválečných magazínů se z fotografií jednou musela vytratit. Jako po válce vzniká Reichmannův obraz zničeného světa Raněné město, pořizuje Tmej v sedmdesátých letech po návratu ze sedmiletého komunistického vězení svůj cyklus Zmizelé Vysočany, jakési podobenství o stavu jeho raněné duše. Fotografova doba nám doslova mizí před očima: prvorepublikové auto zarůstá vegetací, stará bota je zašlapána do země, na zrezivělém razítku čteme roky 1932-34.
Divák sice Tmejovo dílo nevidí v celé šíři, interpretace Blanky Chocholové se soustředila jen na jeho část. Ta však Zdeňka Tmeje konečně rehabilitovala alespoň v očích fotografické veřejnosti.
Zdeněk Tmej: Archiv 1936-1998. Koncepce a výběr fotografií Blanka Chocholová. Staroměstská radnice, Sál architektů. Výstava trvá do 30. května.
