Annelies Verbeke (1976) je mladá vlámská literární hvězda, které se s příběhy o smolařích daří oslovovat čtenáře v mnoha zemích. Autorka, jejíž první román Spi! právě vyšel česky, byla hostem veletrhu Svět knihy.
Trpěla jste někdy nespavostí?
Nejsem na tom tak zle jako hrdinka Maja, ale znám to. Dřív jsem kvůli stresu nemohla usnout, teď se zase hodně brzo probouzím. Ale když jsem knihu psala, nikdy by mě nenapadlo, jak vážný problém to je.
Napsala jste knihu spíš o nespavosti, nebo o lásce?
V první řadě je to kniha o vnitřním neklidu, nespavost je jeho důsledek. Pro mě to není kniha o lásce, i když hodně lidí ji jako milostný příběh čte. Maja a Benoit nejsou klasičtí milenci, jsou to lidé spříznění duší, dva spojenci v neschopnosti usnout. Když se v knize jedinkrát pokusí o tělesnou lásku, dopadne to katastrofálně a jeden druhému se ztratí. Benoit se dlouho brání dospět a teprve na konci se mu to podaří – když pro Maju uvaří, do té doby pro něj vařila jen maminka.
Dospěje v románu i Maja?
U Maji je to příběh s otevřeným koncem. Zatímco Benoita drásá minulost, Maja se nesrovnala s budoucností – má z ní strach, neví, jak život uchopit. Ostatně prošla jsem si něčím podobným, ani já jsem tehdy nevěděla, co hledám. Ale našla jsem se v literatuře.
Myslíte, že je hledání, strach z budoucnosti obecný problém dnešní generace?
Žijeme v době, která nabízí nesmírně mnoho šancí, ale také víc pochybností, strachu, jestli je všechny dokážeme rozpoznat a využít. Když jsem tuhle teorii rozvíjela na besedách, reagovali mnohem starší lidé: "No jo, když mi bylo pětadvacet, tak jsem se takhle cítil taky!" Od té doby jsem opatrnější v generačních soudech – spíš je to asi pocit spojený s určitým věkem.
Ve vašich knihách se vyskytují samé deprivované postavy, které jsou uvězněné v samotě, izolaci...
To je moje velké téma: vítězové a poražení, co je normální a co už není a kdo je ten, který normalitu určuje. Člověk, který prohrává, možná vidí věci, které by neviděl a nehledal, kdyby šel vyšlapanou cestou úspěchu. Vždycky mě zajímali smolaři, lidé, kteří se odlišují, vykazují odchylku. I myšlení takzvaného blázna má přece svou fascinující vnitřní logiku, která může vést k úžasnému objevu. Stejně jako ke strašnému zločinu – moc dobře si uvědomuju, že se ta zvláštnost může zvrhnout, zvláště ve chvíli, kdy se příliš upnete na vědomí, že jste jiní, že prohráváte a že vás společnost nepřijímá. Německý spisovatel Hans Magnus Enzensberger má o tom esej Radikální desperát; najednou přijde okamžik, kdy to všechno vybouchne a ublížíte nejen sami sobě, ale i lidem kolem sebe. Třeba postřílíte celou třídu.
Ve své poslední knize Zachraňte rybu však trochu rozvíjíte ekologické téma. Myslíte to vážně?
Rybami nejsem posedlá já, ale moje hrdinka. Chtěla jsem především popsat člověka, který od vlastní bolesti a velkého trápení utíká do charity a snaží se spasit svět. Nicméně při přípravě na knihu jsem se dozvěděla mnohé o vymírajících druzích ryb, o znečišťování moře a živočišné kultury. Začala jsem tuhle otázku jinak chápat, jinak se chovat, upravila jsem i svůj jídelníček.
Spisovatelkou jste se prý stala i díky literárnímu semináři, který vedla česká emigrantka. Jak vás ovlivnila?
Milena Jelinek vedla na Kolumbijské univerzitě v New Yorku letní kurz tvůrčího psaní. To ona mi řekla: máš talent, disciplínu, dokážeš to. Mně bylo pětadvacet, byla jsem nejmladší z účastníků. A kdyby nebylo jí, asi bych se v tom věku neodvážila do psaní pustit, protože bych si nevěřila.
