Vojín Kefalín už zase kráčí Táborem. Nemá vycházku ani propustku, přesto jde pomalu a bezstarostně. Dobře ví, že tentokrát jej nemůže zaskočit žádný poručík Žluva ani major Vlčák, noční můra celé posádky.
Už dávno tu nejsou. Avšak stejně tak již nemůže potkat ani Sašu Kutíka, Dušana Jasánka, kulaka Vatu, Otu Kunteho a další pétépáky z roty. Také je odvál čas. Roman Kefalín, takto spisovatel Miloslav Švandrlík, teď kráčí Táborem jen po stopách svých vzpomínek.
Postavičky pétépáků zmizely. Zůstala však jejich místa. Pojďme je hledat s Kefalínem. Bedekrem bude kniha Černí baroni.
Kefalín ožralý
"Tady někde to bylo," říká Miloslav Švandrlík zprvu nejistě. "Někde proti bráně do tankistických kasáren." Chvíli zkoumá terén ("Tady už se mi to zdá moc z kopce...") a potom pevně prohlásí: "Byl to tenhle dům." Tak tady žili Kefalín a jeho rota.
Čtvrtý dům od křižovatky směrem na Písek, obyčejný třípatrák sovětského stylu z 50. let na táborské ulici Otakara Jaroše. Dnes jej obývají poklidné, usedlé partaje. Kdyby jen tušily, co jejich dům zažil...
Například jen takové obyčejné pravé přízemní okno ve směru na hlavní ulici. "Patrně z tohoto okna zvracel tehdy Kefalín na ulici," říká živě spisovatel Švandrlík.
"Tehdy" znamená okamžik, kdy agitátor roty Kefalín měl promluvit na nástupu roty, kde byl přečten rozkaz o prodloužení vojenské služby na tři roky. Místo toho si koupil za devět korun láhev strašlivého ovocného vína Malagelo a takto to dopadlo.
"Soudruzi, je to smutné, ale Kefalín se ožral jako svazák," řekl tehdy politruk Troník. Za oknem, z něhož se kdysi v křeči vykláněl Kefalín, roste dnes mlčky tchýnin jazyk. Na římse je truhlík s jedinou kytkou.
Kefalín doma
Obchod, kde si Kefalín koupil Malagelo, když třídně nepochopil svoji roli při zasazení definitivní rány imperialistickým hydrám, byl v zadní části domu. "Ano, to je ono," poznává jej nakonec pan Švandrlík. Dnes se tam prodávají počítače.
"Tehdy tady měli oplatky, pivo, dortíky, byla to prostě taková Arma pro dělníky z okolí." Obstarat si Malagelo nebylo obtížné, neboť zde se žilo trochu jinak, než v oplocených kasárnách naproti.
"Dům nebyl nijak ohrazený, proto jsme mohli utíkat. Vyskočili jsme z okna a byli jsme na ulici," vzpomíná spisovatel. "Byl to nedodělaný barák. Nebyl ani omítnutý."
V tomto domě prožil Kefalín-Švandrlík polovinu své vojny. Přestože si většina lidí spojuje jeho Černé barony se Zelenou Horou, překvapivě zhruba půlka knihy se odehrává v Táboře.
Tady pravidelně fackovala frustrovaná paní Mazurková svého slabomyslného, blábolivého manžela, poručíka Mazurka, tady, za domem, kde rota měla záchody, předváděl jeho nástupce Pernica rotě názorně, jak používat turecké šlapky.
Muselo to být velké divadlo pro okolní domy, kde již žili důstojníci s rodinami. "Naproti bydlela hezká holka. Kluci mě vyhecovali, že pro ni nezajdu. Tak jsem tam zazvonil. Otevřel její otec, ukázalo se, že je to nějaký poručík. Byl ale hodný a usmíval se na mě. Ven ji ovšem nepustil."
Kefalín v práci
Tady rota bydlela, pracovala však na opačném konci města. Vojáci přešli hráz Jordánu a šli po břehu na své stavby. Teď podél Jordánu kráčí spisovatel Švandrlík a zodpovědně po nich pátrá.
"Nebojte se, já to najdu." Má velkou zodpovědnost před historií: jak to určí, tak to navždy bude. Ano, tady to je. Velký dům s průchodem, kdysi stavba Na Kotlářce, která "rostla do země", jak zhodnotil budovatelské úsilí pétépáků mistr Pecka.
Nakonec byl přeci jen dostavěn, dnes na jednom místě už zase omítka praská. Firemní nápis v podchodu nabízí umělecké tetování: Tattoo - Art Studio, je napsáno světácky na domě, kde se za Kefalínových časů plnily normy a honil plán. Jordán je odtud jen pár metrů.
Tady se topil kulak Vata, když měl zachránit učně V orlíčka, aby si tak opatřil opušťák. Jenže role se obrátily, zachraňován musel být chabý plavec Vata a ještě dostal basu, za to, že se koupal. "Je to tady ale nějaké jiné," říká Švandrlík.
"Břeh nebyl tak srázný. Byla tady spíš loučka, taková malá pláž." Vskutku, má dobrou paměť. Táborští pamětníci úpravu břehu potvrzují také. Ale nejslavnější cesta Černých baronů nevedla od stavby dolů k Jordánu, nýbrž nahoru, ke "grandhotelu" Bráník, restauraci Na Bráníku.
Kefalín a rakvička
"Krátce před devátou dopolední odhodil K unte lopatu a prohlásil, že se jde podívat. jestli je už otevřen Bráník," popisuje pasáž v Černých baronech, jak to chodívalo. Teď se k Bráníku blíží Kefalín jako tehdy. Míjí roh Kamarýtovy ulice.
"Tak tady složil jednou ranou Ota Kunte táborského chuligánka ze vzteku, že nemůže chodit oblékaný jako on," ukazuje spisovatel autentické místo jedné epizody z knihy.
Dveře Bráníku se otvírají přímo proti nim je stále zasklená kukaň, odkud za Kefalínových časů personál hlídal, jestli nepřichází lítačka, aby hvízdnutím varoval vojáky. Ti tady seděli pořád.
"Chodili jsme sem každý den. Taky kam chodit... Jak šlo utéct, šli jsme sem." Kefalín může posedět ve slušné jídelně, ale z tradice kráčí vlevo do lokálu. Pivo je jiné, už to není plzeň, ale stále se k němu dají přikusovat rakvičky se šlehačkou jako tehdy.
Není to nestvůrná kombinace, jak by se na první pohled zdálo. Změnilo se víc věcí, nejen pivo. "Květko, jednu velkou vodku," volá paní od stolu na servírku. Kefalín to zaslechne a říká: "Tenkrát se tady pila rakije." "Tohle je jiný Bráník." dodává, rozhlíží se a rozpomíná.
"Mám pocit, že utíkat šlo tamtudy." Vybaví se mu detail. "Dělali tady vynikající kafe. Takové to, co když jste na něj položili lžičku, tak se jen pomalu propadala." Když dostane kávu, zkouší to s cukrem a je spokojen: cukru to dá opravdu zabrat, než propadne.
Vida, něco zůstalo při starém. Možná to ale bylo protekční kafe. Totožnost hosta už byla totiž odhalena. Teď se kolem něj točí servírky a dívky z kuchyně. Vůbec se zdá, že Táborští svému Kefalínovi rozumějí.
Jakýsi mladík mu chce kupovat pivo. Lidé jej poznávají. Okukují jej i mladičké studentky pod Botanickou zahradou u Jordánu. Cesta vzpomínkami však nemusí být jen milá.
Všechno je jinak
Restaurace Grand v centru města, místními přezdívaná Nudle, kterou v Černých baronech vybílil vojína Macek ("Když von mi tvrdil, že devatenáctka jede na Smíchov. Tak co jsem s ním měl dělat?" vysvětlil prvopočátek rvačky prokurátorovi) a kam vojíni chodili se slečnami, už není.
Místo ní je teď supermarket. "Tak tohle nám udělali z Grandu," hledí na to zaraženě Kefalín. Také noční podnik Chata, kam vojáci občas chodili tančit, se změnil. Popíjet se tam dá pořád, ale už se netančí, teď se tam hraje bowling a ricochet, rychlejší obdoba squashe.
O Bílém (ve skutečnosti Zlatém) lvu na náměstí ani nemluvit. Kefalín nahlíží zamčenými dveřmi do vyklizených prostor, odkud společensky unavené pétépáky poslední noc vojny vynášel sám major Terazky. Vše je zrušeno, přežila jen pivnice v postranní uličce.
Posádkový dům armády nad Jordánem, kde by býval Kefalín vystupoval, kdyby na Ludmilu Vánkovou, jak to stojí v knize, nevyskočil její pes a nesrazil jí holou zadničkou na rozpálená kamna, je prázdná troska.
Místní budovu znají jako Střelnici a celé generace mladíků se tam pokušely naučit polku či čaču. Teď se snad Střelnice začíná opravovat. Hodně je jinak. Také Kefalín prochází Táborem krokem, který je přeci jen už mnohem pohodlnější než chůze vojínů prezenční služby.
Rozhlíží se, zaznamenává změny a pak říká: "Všechno se to tehdy zdálo tak nějak blíž." Když se Na Bráníku podepisuje na prázdný jídelní lístek, píše: "Miloslav Švandrlík, host Bráníku po padesáti letech." Dost přehání, je to jen pětačtyřicet let.
